Probouzení nesmrtelnosti

Nesmrtelnost – věčná touha a hybatelka dějin života na planetě Zemi. V biologickém slova smyslu žene k plození potomstva, ve smyslu duchovním k zajištění věčného života nehmotné podstaty každé bytosti. Ve jménu tohoto cíle lidé ve starověku budovali po tisíciletí hrobky, které popsali svými příběhy. Nebýt toho, že Jean-François Champollion rozluštil hieroglyfy, věděli bychom dnes o životě starých Egypťanů přibližně tolik, co víme o době lovců mamutů.

Za oněch 195 let, které nás dělí od Champollionova objevu, jsme dokázali v hrubých rysech zrekonstruovat prakticky celé dějiny Egypta. Víme, jak se jmenovala většina vládců, dokážeme popsat období rozmachu i úpadku, kterých se v Egyptě během několika tisíc let existence vystřídalo několik. Čteme o soudních přích, nahlížíme do osobní korespondence manželů a milenců, máme k dispozici vtipy, které byly ve své době možná k popukání a dokonce sledujeme texty, psané nanečisto. Touha dávných Egypťanů po nesmrtelnosti se tak stává realitou prostřednictvím oživlých příběhů, které nám zprostředkovávají odborníci, schopní číst v dobových záznamech, jako v současných textech. Jednou z těch, kdo se na probouzení zapomenutého světa významně podílí, je věčně usměvavá a činorodá egyptoložka Renata Landgráfová.

Texty, kterým se věnujete, jsou tisíce let staré. Je v nich něco, v čem poznáváte naši současnost? — Egypt v době do Střední říše fungoval na představě, že civilizace a lidé, to je Egypt a Egypťané. Všichni kolem byli barbaři, kteří měli nárok maximálně na to, být Egyptem ovládnuti, nebo ignorováni. Jakmile však barbaři časem zmohutněli, Egypt se změnil. Z pána, který toleruje jen ty, kdo mu nosí daň (tribut) za to, že je nechá na pokoji, se stal partner, který si dary vyměňuje na znamení rovnocennosti. Začala diplomacie.

Pak se ovšem stalo, že „barbaři“ ještě více zmohutněli a sám Egypt se dostal do područí. — To bylo poměrně časté ve třetím přechodném období a v pozdní době. Dosud uzavřená a konzervativní egyptská společnost se s tím musela nějak vyrovnat. Což vedlo k tomu, že se začala upínat na své zlaté časy.

Takový starověký komplex upadající velmoci, který by se dal vyjádřit hypotetickým heslem „Make Egypt Great Again“? — Přesně tak! Ono to se současností má i další společné prvky. Egypt totiž v takovém případě rovněž používal to, čemu dnes říkáme fake news. Kněží velebili historii a vyzývali k návratu do zlatých časů, stylem: použijeme něco reálného, ale přidáme k tomu hodně pozlátka, aby bylo jasné, jak úžasní jsme byli.

Současně se snažili zdůraznit výlučnost, až bychom řekli nadřazenost, egyptské kultury a svou příslušnost k ní. To je třeba vidět krásně na ptolemaiských kněžích v době, kdy Egyptu vládli Řekové a Římané. Zatímco před tímto obdobím, v době Střední říše, kněží k zápisu textů užívali základní sadu asi 600 hieroglyfů, v ptolemaiovské době to bylo najednou kolem 7000 znaků. A to ještě ani konečný počet neznáme! Číst texty z této doby dá obrovskou práci, proto jsme jim dříve říkali kryptografie.

Pohřební komora kněze Iufay je plná textů, jimiž je v ní člověk doslova obklopen.Snímek Martin Frouz

Jaký k tomu zvýšení složitosti měli důvod? — Egyptské hieroglyfy jsou otevřený systém, to znamená, že úpravím-li mírně obrázek, bude nadále fungovat v rámci systému, ale písmo tím získá další vrstvu významů. Díky tomu do každého slova či věty schovám spoustu jinotajů. Domníváme se, že jeden z důvodů, proč to dělali, bylo ukázat svou výlučnost: Ty nám sice vládneš, ty Řeku, ale nikdy to nemůžeš pochopit. Dokonce se zdá, že když po nich chtěl řecký historik Hérodotos vyprávět o egyptských zvycích a písmu, dělali si z něj legraci, čímž mu chtěli ukázat svou kulturní převahu. Dnes něco podobného vidíme například v postoji těch, kdo poukazují na svá privilegia, plynoucí z toho, že se někde narodili a vyvyšují se nad ty, kdo se stejnou „zásluhou“ prokázat nemohou.

Máte písmo, malby, nějaké hmotné památky, ale co důležitého k hlubšímu poznání tehdejšího světa zásadně chybí? — Pro to, co dělám já, by bylo asi nejlepší probudit nějakou mumii kněze a moci si s ním promluvit, jak to všechno myslel. Egyptské náboženské texty totiž obsahují značné množství jinotajů a na straně čtenáře předpokládají znalosti hlubších souvislostí, bez nichž ale četba nedává smysl. Přirovnala bych to, jako kdyby dnes do kostela na kázání přišel někdo, kdo netuší, co je křesťanství a nikdy neslyšel o Bibli. Takovému člověku by obyčejná mše musela připadat jako mimořádně nesrozumitelný kanibalský rituál, během kterého někdo čte část něčeho, co ostatní lidé znají, ale co jako celek existuje někde jinde.

Když čteme hieroglyficky zapsané texty, jsme v roli těch, kdo při mši sedí v zadní řadě, a poslouchají bohoslužbu, vedenou v jazyce, kterému sotva rozumíme, v náboženství, které v zásadě neznáme. Vždyť třeba egyptské mytologické texty teprve postupně objevujeme a dáváme je dohromady dlouhým a pečlivým skládáním různých střípků.

Máte přístup ke všem už objeveným pramenům? — To je potíž, na kterou bohužel narážíme neustále. Kupříkladu jsme v Abúsíru, v hrobce správce faraónova paláce, Iufaa, a v hrobce hodnostáře Menechibnekona, našli unikátní text, který nikde jinde nemá obdobu. Při pátrání po souvislostech jsem narazila na malý stručný článek, ve kterém autor oznamuje, že má v ruce papyry a co se v nich velmi zhruba píše. Říkám si: Jo, to by mohlo být hodně zajímavé. Tak jsem mu napsala. A on se nikdy neozval. Pravděpodobně už se egyptologii nevěnuje, nechce se jí věnovat, ani se bavit s egyptology. Problém je, že k tomuto textu se jinak nemáme šanci dostat.

A bez takovýchto textů nelze pokročit? — Jazyk a gramatika už dnes nejsou problém. Dokonce na základě znalosti staroegyptské gramatiky dokážeme opravovat texty na místech, kde Egypťané před několika tisíci let udělali chybu. Samozřejmě, člověk to nesmí používat jako berličku – když něčemu nerozumím, tak Egypťan udělal chybu a přepíšu mu ji. Potíž nastává, když mám porozumět obsahu a nemám se o co opřít. Když použiji příměr s křesťanskou mší, kdybych ji měla přeložit, a to jediné, co bych měla k dispozici, by byl jeden útržek Bible, nalezené jinde. Pak bych možná dokázala určit, kde začíná a kde končí kázání a došla bych k tomu, že kněz na určitém místě patrně něco cituje, možná z Bible. Ale kdybych ji neměla, nevím proč to cituje, ani co to znamená v kontextu toho zdroje. Když ještě zůstanu u této metafory, někdy jsme v situaci, že považujeme za úspěch zjištění, že se daný text vztahuje sice k Bibli, ale k její části – Nový zákon.

Když si uvědomím, kolik je v depozitářích textů, které už sice jsou objeveny, ale nepřečteny, nepřeloženy… Je vůbec na světě dost vědců, schopných s těmito skládankami pracovat a posouvat je? — S novým nastavením společnosti, které obecně humanitním vědám nepřeje, se leckde začaly zavírat instituce typu egyptologických ústavů. A nejen to. V Německu se omezuje bohemistika, na jedné německé univerzitě prý dokonce uzavřeli i germanistiku. Vím, že kolegové ze Spojených států si stěžují na politiku Donalda Trumpa, vedoucí obecně k bezprecedentnímu omezování humanitních oborů. Takže je to vidět po celém světě. Zatím je naše vědecká komunita dostatečně velká na to, aby to fungovalo, výhled však není dobrý.

To se projevuje i na Karlově Univerzitě? — U nás také pociťujeme úbytek prostředků, zatím to však není zcela destruktivní jen díky profesoru Miroslavu Bártovi, který je nám schopný shánět finance, což ho stojí neuvěřitelné úsilí. Je jen otázkou času, kdy se problém projeví ve větším.

Náš problém je i v tom, že Karlova univerzita velmi bojuje s nastavením evropských programů, které nechávají téct ohromné množství prostředků do regionálních univerzit tak, aby se mohly „vyrovnat“ Praze. To však značně omezilo financování Prahy. Když dnes vyjedu do Brna nebo Olomouce, vidím krásné, nové, funkční univerzitní prostory. Nevím samozřejmě, jak jsou tam lidé placeni, ale je vidět, že prosperují, zatímco u nás se v jedné malé kanceláři tísní 6 lidí s platem 23 tisíc. Samozřejmě je to fajn, že není jenom Praha, ale ten nepoměr je už veliký.

Ve starověkém Egyptě by jméno Renaty Landgráfové možná zapisovali takto. Překlad: Znovuzrozená; Ta, jež patří zemskému hraběti.

Mohla jste s tím něco dělat v době, kdy jste byla proděkankou? — Nemohla. Je to neřešitelný kruh, v němž já po tobě chci 100 % práce, ale nezaplatím tě. Ty bys mi sice chtěl dát 100 % práce, ale pokud to uděláš, umřeš hlady. Proto mi dáš 50 % a zbylých 50 % dáš někomu jinému, abys dosáhl na to, co má člověk na regionální univerzitě „jenom“ za to, že dělá kvalitně svoji práci. To platí pro vědecké pozice, na kterých to lidé nakonec nějak zvládnou, protože je táhne skvělý tým, výjimečná vědecká práce, kterou u nás jinde dělat prakticky nelze. Pokud však potřebujeme účetní nebo běžného referenta, jde do tuhého, protože už ho nemáme na co, ani za co, lákat. Jde totiž o práci, kterou – adekvátně zajímavou – sežene i jinde a bude dvakrát lépe placená.

Administrativy přitom přibývá neuvěřitelným způsobem. Je to smutné, protože když dnes člověk potřebuje jednu věc, vyplní čtyři formuláře. Nevím, kde je chyba. Evropskou unií to není, protože mám zkušenosti z Německa, kde to nikde tak složité nebylo. Naše administrativa je opravdu šílená a čím dál komplikovanější.

Předpokládám, že hlavní finanční náročnost egyptologické práce spočívá v terénních výzkumech v Egyptě. — Je to tak. Abúsír je mimořádná lokalita. Máme tam hned několik subnalezišť, jež zkoumáme. Jedno je pyramidové pole, kde se v současnosti dělají jak revizní výzkumy po prastarých vykopávkách německého egyptologa Ludwiga Borchardta, tak nové výzkumy na pohřebišti královské rodiny. Pomalu po každé sezóně vycházejí nové poznatky o fungování královské rodiny v 5. dynastii.

V jižním Abúsíru zkoumáme pohřebiště úředníků od 3. do 6. dynastie. Během té doby jich tam bylo k poslednímu odpočinku uloženo značné množství, což nám pomáhá odhalit vývoj tamní společnosti.

Mimořádné je naše pohřebiště šachtových hrobek z Pozdní doby. Je jedinečné tím, že jde o poměrně malé pohřebiště, vzniklé pravděpodobně během pouhých 50 let. Pokud se nám ho podaří prokopat celé, k čemuž nám zbývá prozkoumat ještě několik malých a dvě velké šachtové hrobky, budeme mít mimořádně ucelený obrázek o tom, kdo tam byl, proč tam byl a co tam dělal.

Když to říkáte, úplně vám svítí oči. — Však ta oblast je unikát. Žádní jiní egyptologové současnosti totiž nemají v ruce pohřebiště, které by vzniklo v tak krátké době, bylo tak kompaktní, ve stínu pyramid 5. dynastie, ale pár tisíc let poté. Pevně doufám, že se ještě dožiji toho, že toto pohřebiště prozkoumáme celé.

To bude trvat tak dlouho? — Pokud se to vezme úplně se vším všudy, to znamená až do publikace textu, tak průzkum jediné šachty zabere 10 až 20 let. Také hodně záleží právě na financování. Každá šachta má většinou 10 na 10 metrů a vede do hloubky 20 metrů. Vykutat takové množství písku je velmi náročné. Musíme průběžně zpevňovat stěny, které jsou z poměrně nestabilní horniny tafly (třetihorní vápnitý jílovec, pozn. aut.). Hledáme způsoby jakým se do pohřební komory dostat jednodušeji a levněji, ty však nemusejí fungovat. A pokud už se tam dostaneme, může se stát, že jsou texty hodně složité, a pak musíme neustále všechno ověřovat, na místě to zkoumat. Chce to čas.

Je důležité být na místě v okamžiku objevu, anebo stačí písmo zkoumat z podrobné fotodokumentace? — Co se týče výzdoby pohřební komory a sarkofágu, být na místě znamená mít příležitost získat více informací než z pouhého pohledu na snímky. Kontext může v posouzení textu hrát mimořádně důležitou roli.

Jakou? Malby na stěnách spolu nějak komunikují? — Celá hrobka má zpravidla nějakou základní myšlenku, plán, něco, kam celá výzdoba směřuje. Třeba u Iufay je to krásně vidět: velká centrální scéna vycházejícího slunce začíná na východním oblouku pohřební komory. Je dokončená, zatímco západní stěna komory byla zjevně zdobená jako poslední. Na některých místech ji vůbec nevyzdobili. Je tam krásně vidět východ, to je nejdůležitější, čeho si Iufaa přál dosáhnout – vystoupat na nebesa s rodícím se sluncem a zrodit se do věčného života a doprovázet slunce na věčné cestě. Celá hrobka se vlastně čte ze západu na východ – na západě umírá, pak se očistí, mumifikuje, nakrmí, ošatí, celý se připraví na výstup se sluncem.

Pozoruhodné přitom je, že čím blíže je text k mumii, tím více je v něm ochranných formulí. Mají ochránit tělo zemřelého před zkázou, zároveň však ochránit ducha a další nehmotné součásti zemřelého na cestě podsvětím ke znovuzrození. A čím blíže mumii, tím jsou ochranné texty silnější, tím větší mocnost se vyvolává a tím vyšší ochranu ten zemřelý žádá.

To vypadá téměř, jakoby byl Iufaa nemocný. — Byl a zřejmě hodně těžce. V posledních měsících či letech života pravděpodobně odkázaný na lůžko. Na jeho textech je hodně vidět, že si přál být zdravý a v plné síle. Jsem si poměrně jistá tím, že on nebo někdo jemu blízký výrazně zasahoval do výběru textů, jež se pak objevily na stěnách hrobky.

Z čeho tak usuzujete? — Značná část textů v jeho hrobce se věnuje ochraně před nemocí. Dokonce do textu kde to původně není, je vložena věta „ochraňuj ho před upoutáním na lůžko“. Přitom totožný text ze žádné jiné egyptské hrobky neznáme, má ho jen on. Což není jediný unikát tohoto druhu. Na severní stěně a části východní stěny hrobky jsme našli skvost v podobě vyobrazení očistného rituálu. Jde mimochodem o jedinou kompletní verzi očistného rituálu, kterou jsme v celém Egyptě našli. Jsou do něj vepsané mytologické texty, které vysvětlují, proč rituál vypadá tak, jak vypadá. Kdysi, když profesor Joachim Quack (šéf egyptologického ústavu univerzity v německém Heidelbergu, pozn. aut.) pracoval s očistným rituálem, vyjádřil se ve smyslu, že k tomuto textu musí někde být mýtus, jen jsme ho ještě nenašli. A my ho teď máme.

Co všechno musíte umět proto, abyste dokázala toto vše dělat? — Já třeba hodně využívám toho, že jsem vystudovala lingvistiku, že mám trochu ponětí, jak fungují jazyky obecně. To znamená, že v určitých momentech, když jsem totálně v koncích s egyptštinou, tak se vrhám na své lingvistické znalosti a zjišťuji, co je a není možné.

Kolik je v současném světě mladých lidí, kteří jsou ochotni tohle všechno nasát, aby mohli jít, když ne ve šlépějích, tak alespoň ve vedlejší brázdě? — Samozřejmě s tím, jak je rozčlenění našeho světa větší, je to komplikovanější. Naštěstí, když někdo přichází studovat egyptologii, tohle většinou netuší.

Renata Landgráfová na postapokalyptickém festivalu Junktown v Bratronicích.Snímek Pigpress News

Mají před očima jen Champolliona? — Dnes spíše Indianu Jonese. (směje se) Ale na tom nezáleží. Během studia je to začne pomalu pohlcovat a záleží na tom, jestli to na ně vytáhne chapadla dříve, než zjistí, jaká je to dřina. Pokud jsou jednou chycení, už od toho neodejdou, a pokud si tu skutečnou dřinu uvědomí dříve, než je to chytí, většinou nám utečou.

Kdysi jsme o tom mluvili a říkala jste, že studenti nejsou moc kvalitní. — To ale není chyba studentů. Jde o chybu středních škol. Nechci žehrat na poměry, ale úroveň vzdělání se obecně velmi dramaticky snižuje. Chceme sice, aby všichni měli vysokoškolské vzdělání, ale neuvědomujeme si, že dosažení tohoto cíle je nereálné. Bakalářský stupeň pak totiž dohání výpadek v kvalitě středoškolského vzdělání, kterou v době mých studií produkovala gymnázia.

A co konkrétně z hlediska vašeho oboru upadá na středních školách? — Všeobecné vzdělání je problém, zejména všeobecný rozhled. Pro mě osobně je velkým nedostatkem zejména základní (ne)povědomí o gramatice. Vím, že na to mnoho lidí nadává, včetně odborníků na vzdělání, mne ale ve škole bavily větné rozbory, protože mi to dávalo vhled do fungování věty. Z toho jsem pak částečně žila ještě při vysokoškolském studiu lingvistiky. Dnes už se ve školách větnou stavbou nezabývají, a tak se stane, že mi přijde do prváku na vysokou školu člověk, kterému až já musím vysvětlit, jak to ve větě funguje. Bez této základní znalosti se egyptština naučit nedá. Chápu, že ten jazyk není tak snadno přístupný, i to, že třeba anglicky se může člověk naučit, aniž by použil jediný gramatický pojem. U egyptštiny to tak ale nejde. Proto po studentech chci, aby ve větě poznali podmět, přísudek, předmět. A když se jich zeptám, co je v dané větě předmět a oni mi to neřeknou, nabízím únikovou variantu: dobře, přeložíme to do češtiny. A znovu: co je tady předmět? Odpovědí je trapné mlčení i v češtině. Na to vždy říkám, že nemohu suplovat výuku češtiny v egyptštině. Nakonec to ale stejně dělám. Takže na ně navalím ohromné množství práce, kterou by už měli mít za sebou. Což je škoda.

Čím si pak čistíte hlavu, když zrovna neučíte češtinu v egyptštině? — Záleží na ročním období. Teď, dokud je hezky, nejraději vyjíždím na motorce. V jejím sedle opravdu nemohu myslet na hieroglyfy. Jen koukám na nádheru, kterou míjím podél cest, a je mi hezky z pohody, kterou tím zažívám.

Motorka jako prostředek touhy po svobodě? — Dá se to tak říci. Mám malého choppera. To není žádná závodní silniční motorka. Nejezdím na tom dvě stě v městě, ale sedím si, brumlám a prdlám po venkově i někam za hranice. Je krásné projíždět se Alpami a nevěřit, co všechno je vidět ze sedla motorky oproti tomu, co bych viděla, kdybych jela autem.

V čem je ten svět jiný? — I když člověk jede, je jeho součástí. Fouká vítr, vlají vlasy… Navíc samozřejmě když někam přijedu jako žena na motorce, všichni na mne kynou a říkají: Super! Nechceš pomoct! Dej si s námi pivo! Je to takové příjemné. Navíc i ti motorkáři pořád ještě drží docela pospolu. Kdekoli zastavíme, s motorkáři si člověk automaticky tyká. Když je svízel, navzájem si pomůžeme. Moc se mi líbí ta pospolitost a komunita, která dnes mizí, obzvláště v neosobní Praze. Za to ovšem nemůže Praha, jde o rys každého velkoměsta.

Motorka je od vědy dost daleko, ne? — Nejen vědou živ je člověk. Mě tedy věda baví a naplňuje, ale vždy jsem fungovala tak, že krom oblíbené práce, které jsem ochotná dát hodně, mám zároveň i něco kolem. Dlouho jsem se věnovala bojovým sportům, nejprve taekwondo, potom taj-či, které mi spolkly veškeré víkendy. Nelituji ani minuty, kterou jsem jimi strávila. Pořád se snažím někde hýbat a cvičit. Teď v létě jsem byla chvilku líná v sedle své motorky, ale v zimě se opět vrátím k zvedání nějakých těžkých želez. To na mne také dobře zabírá.

S přítelem jsme se teď vrhli na na hraní deskových her, což tedy není úplně na čištění hlavy, protože to, co hrajeme my, je tak složité, že většinou když dohrajeme, tak jenom děláme UFF a otevřeme si víno. Jsou z toho ale úžasné zážitky. Navíc jde o chvíle, které zažíváme spolu. Ve velké oblibě máme kupř. hru Studená válka. Když jsme poprvé losovali role, jež ve hře budeme zastávat, vytáhla jsem si sovětský blok, takže vesele šířím komunismus po světě. Původně jsem si myslela, že z toho budu mít trauma, že mi to nepůjde, ale musím říci, že ve Studené válce šířím komunismus po světě s velkým gustem, byť bych byla ráda, kdyby komunismus jednou provždy skončil.

Má to hraní her nějakou souvislost s tím, co děláte ve své profesi? — Je to možné. Stále tvrdím, že každý správný egyptolog musí být velký hračička a musí zůstat dítětem, které chce objevovat. A my s přítelem oba tuze rádi objevujeme.

A to největší, co chcete ještě zažít? — Vstoupit do nově objevené pohřební komory plné textů.