Inzulin jako zbraň

Ačkoli se pohybují pomalu, jsou to dravci. Mořští plži homolice s kuželovitou ulitou totiž mají několik strategií, jak si opatřit kořist.

Zhruba deset procent druhů homolic loví ryby s pomocí bodavého ústrojí. Kdysi to byl proužek se zoubky (radula), který u několika druhů nahradil malý chobot, obsahující jedové střely. Homolice je někdy vrhá jako otrávené šipky směrem ke kořisti, jejíž polohu zjistí pátracími smyslovými výběžky.

Z jedových harpunek a zoubků mohou homolice vpravit do těla svých obětí několik velmi účinných a bolestivých neurotoxinů, což někdy pocítí i rekreanti při potápění v tropických mořích. Proto jsou při lovu jejich oblíbených ulit značně nebezpečnými protivníky a případů úmrtí je v USA přibližně stejně jako po žihadlech včel a vos.

I když tyto dávky jedů a dalších až 200 látek homolice poskytují zvědavcům zdarma, my si v ústavech a univerzitách musíme pro pokusy některé jejich vyčištěné toxiny kupovat za značné peníze. Z rodu Conus používáme například ω-konotoxin na utlumení (inhibici) kanálků pro vápenaté ionty nebo μ-konotoxin pro uzavření kanálků svalových vláken pro sodík. Svalová vlákna se následkem toho přestanou stahovat, jsou nedráždivá a „oběť“, třeba malá rybka, se zbytečně před spolknutím nemrská. To ocení nejen hodující homolice, ale i neurovědci v laboratoři.

Nečekaný jed

V roce 2015 výzkumníci zjistili, že k téměř okamžitému znehybnění a následnému pozření lovených rybek používá jedna homolice (Conus geographus) zpočátku nikoliv nějaký ze svých speciálních neurotoxinů, ale naprosto nečekaně sloučeninu, kterou všichni dobře známe – inzulin.¹⁾

U homolic nejde o empatické léčení nějakého rybího diabetu, ale o snížení hladiny glukózy u rybky tak rychle, že v podstatě omdlí. Je to obdobné jako u diabetiků, kteří se po příliš vysoké dávce inzulinu zachrání před blížící se mdlobou lžičkou cukru nebo sladkou sušenkou (čokoláda není vhodná, tuk brání vstřebávání glukózy).