Na čarodějovy formulace vždycky dojde

A rovněž jako kdyby mýty byly stále překážkou při směřování k vědě.

Noam Chomsky je světově proslulý jazykozpytec a populární kritik společenských poměrů. S jeho jménem je spojena generativní gramatika. Noam Chomsky již před víc jak půlstoletím přišel s myšlenkou, že lidské jazyky mají týž genetický základ, a tedy by měly mít shodné principy gramatiky, zvláště ve struktuře jinak verbálně odlišných jazykových systémů. Teprve relativně nedávno se ozvaly kritiky tohoto jinak zatím obecně uznávaného pojetí (mj. P. Ibbotsona a M. Tomasella a nato nepřehlédnutelně Daniela Everetta).

Noam Chomsky: Jakými tvory jsmePřeložil a poznámkami opatřil Jiří Zlatuška, Academia, Praha 2018, 144 stran, ISBN: 978-80-200-2804-4

Měli bychom rozlišovat dvě oblasti pro jazykové projevy. Nejvíc se setkáváme s jazykovými produkty v jejich fonetické (a tedy řečové) podobě. Z tohoto hlediska se bude jevit jako priorita jazyka jeho komunikační funkce. Takto uplatněný jazyk (v řečové podobě) je mezilidsky pro interpretaci významů mezi tvůrci a adresáty informace jazykem „3. osoby“. Pokud bychom mínili zvažovat, že řečovému projevu nutně nějakým způsobem předchází výchozí podněty zpracovávané mozkem v jakémsi předběžném jazykovém tvaru, zřejmě bychom jej označili za jazyk „1. osoby“; a tento jeho subjektivní (a takto intersubjektivně nedosažitelný) proces se vymyká přijatelnému popisu. Subjektivně uplatněné jazykové prostředky primárně nebudou zprostředkovávat komunikaci, nýbrž cesty k uvědomění si možných významů právě prezentovaných a přitom slovně vybavovaných výrazů k jejich snad optimální interpretaci; v takovém případě půjde především o jejich rekognoskaci (někdy doprovodně s následným záměrem konat).

Asi je účelné připomenout, že předek té naší člověčí linie se od dalších primátů vyčlenil zhruba před 5 až 7 miliony lety; přitom počátky hláskově prezentované řeči se u člověka začaly pomalu objevovat a v praxi vydatně uplatňovat teprve zhruba před 200 000 lety. Teprve až v posledních 12 000 letech, když se některé skupiny lidí začaly trvale usazovat a živit zemědělstvím, uplatňovala již jazyková dispozice vzhledem k specificky změněnému a mnohem složitějšímu typu života zcela nové nároky. Realita životního prostředí, nároky spojené s obživou před další setbou, problémy vyplývající reflexně z vlastní psychiky i obecně z života vršily náměty, jež provokovaly aspoň k provizornímu a jazykově vyjádřenému řešení, byť třeba fiktivnímu, často ukolébávajícímu provizorně a pouze myticky.

V obsažné (a obsáhlé) předmluvě představuje A. Bilgrami Chomského text jako „celoživotní reflexi širších důsledků práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk“. Chomského práce se týkají teoretické lingvistiky, kognitivní vědy, filosofie vědy, historie vědy, evoluční biologie, metafyziky, teorie znalostí, filosofie i jazyka a vědomí, morální a politické filosofie, a vzdáleně dokonce i lidského vzdělávání. Jednotlivé kapitoly mají následující záhlaví: 1. Co je to jazyk? – 2. Čemu můžeme rozumět? – 3. Co je to obecné blaho? – 4. Záhady přírody: jak hluboko jsou ukryté?

Řadu poznámek navíc k textu pořídil překladatel Jiří Zlatuška. A ač jde o nemálo obtížná a náročná témata, text se dobře čte.

Za zcela jedinečné situace několika posledních tisíciletí jako kdyby se málem automaticky ustálila představa o dvojím typu jsoucna: toho hmotného (a především vnějšího) a doprovodně, jakoby do páru, jakéhosi kooptovaně tajemného (ať již souvisejícího s vlastním osobním vědomím, nebo s procesy v přírodě, jejichž příčina či výskyt se vymykaly zkušenostně přístupnému vysvětlení). Pod jiným úhlem vidění souvislostí najdeme klasickou podobu zvláštního dualismu u Descarta.

Jedním nemálo názorným a typicky původně jenom paradoxním fyzikálním fenoménem je gravitace. Gravitační zákon byl zformulován Newtonem teprve/již v 17. století. Přitom na jedné straně tato formulace skýtala jakési snad provizorně uspokojující vysvětlení třeba pohybu planet, ale na druhé straně – protože překvapivě odkazovala na sílu působící na dálku – verbální vysvětlení gravitace nebylo možné stvrdit žádným názorně působícím a laboratorně vyvolaným experimentem. Když na počátku 20. století Einstein vyhlásil dvojí typ relativity, pak její obecná teorie se konečně stala geometrickou teorií právě té už víc jak dvě století problematické gravitace. Takto tu totiž pojednou bylo gravitační pole (a zakřivený časoprostor) a spolu s tím předpoklady ke zcela novým konceptům odpovídajícím dalším pozorováním, jako jsou třeba černé díry.

Problematičtěji to vyhlíží s potenciálně vědecky uspokojujícím vysvětlením vzniku fenoménu vědomí, když jednotlivé jeho projevy jsou závislé na orgánech mozku, jejichž činnost je sice slušně charakterizovatelná fyzikálně-chemicky a snad i biologicky a psychologicky, aniž ovšem takto automaticky máme k dispozici něco, co by přímo specifikovalo, kde a jak přesně (v té stěží představitelné složité struktuře mozku) se nakonec – na základě až v konkrétním životě osvojeného jazyka – posléze zrodí mnohdy předem nečekaně povzbudivá nebo naopak třeba varovná myšlenka, která se ovšem jako psychický projev nejeví jako produkt fyzikálně či chemicky exponovaných procesů. Přitom navíc si nejednou představujeme a říkáme, že vesměs umíme popsat, jak procesy probíhají; obtížnější to bývá s odpovědí na otázku, proč se tak vůbec děje. Ne že by se touto problematikou Chomsky zabýval dogmaticky. Tím bych rád přilákal čtenáře nejen k četbě uváděné knížky, nýbrž k reflexi problémů, které jsou v ní naznačené. Aniž je náš jazyk jednoznačným klíčem k metaforickému „zámku“, jímž je uzavřena naše realita vzpouzející se definitivnímu a adekvátnímu poznání.