Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Dvě knihy o vědě a politice

 |  3. 9. 2018
 |  Vesmír 97, 536, 2018/9

Věda s lidskou tváří a Československá akademie věd a kdo „nezvítězil“. Tři význačné osobnosti v čele nejvýznačnější vědecké instituce.

Z doby, kdy se matematice nižší kategorie ještě říkalo počty, si dobře pamatuji chytrý postup, doporučující „vytknout před závorku“. Pokládám za nutné zkraje uvést několik doplňků k období, které popisuje kniha s názvem Věda s lidskou tváří.

1. Jeden kdysi známý československý historik prý r. 1969 žádal příslušný sekretariát KSČ o vrácení stranického průkazu. Na dotaz: „A proč, soudruhu?“ – prý poctivě odpověděl: „Při mém povolání je to jako živnostenský list.“ Mnoho lidí nejrůznějších zaměstnání bralo členství v KSČ jen jako celkem dost malou a nezávaznou úlitbu bohům. Teprve v druhé polovici šedesátých let se začala uplatňovat víra, že noví (lepší, moudřejší) členové KSČ by mohli změnit poměry v republice k lepšímu. Nikdo ale nepochyboval o trvanlivosti a hegemonii SSSR. Byli u nás tedy opravdu „věřící“ členové komunistické strany a pak ti, „co byli u komunistů“. Motivy vstupu do KSČ se od r. 1945 až do éry snažení o „socialismus s lidskou tváří“ velmi lišily: od víry v nový, lepší svět až po ryzí pragmatismus.

2. Většinu osob a osobností, o nichž se píše, jsem nejen osobně znal, ale jako archivář tehdejší Československé akademie věd s nimi od sedmdesátých let minulého století natáčel takzvané pamětnické pohovory, což se dnes pokládá za jedno z prvních využití orální historie při archivářské tvorbě komplexní pramenné základny. Myslím, že je to pádný důvod, proč nemohu být recenzentem a musím se spokojit s komentářem.

3. V šedesátých letech se za excelentní ústavy Akademie věd pokládaly Ústav organické chemie a biochemie řízený Františkem Šormem, Mikrobiologický ústav Ivana Málka a Wichterlův Ústav molekulární chemie. Profesor Šorm byl řádným členem – akademikem – ČSAV, profesor Ivan Málek také. Oba byli členy KSČ. Otto Wichterle byl nestraník, z působení na Vysoké škole chemicko-technologické byl z kádrových důvodů vypuzen a svůj ústav v Akademii si prakticky sám založil. V Šormově ústavu kontrolovaly včasný nástup do práce tzv. píchací hodiny, u Wichterleho byla (asi poprvé u nás) zavedena klouzavá pracovní doba a při ústavu byly tenisové kurty. Vědecká rada ústavu Ivana Málka se jednou ročně utábořila ve stanech na opuštěném místě v přírodě a zde vytvořila plán vědecké práce ústavu na celý další rok. Záznam pořizovala jediná ženská účastnice – znalá jak psaní na stroji, tak i vaření. Ale ve všech těchto tak různě řízených ústavech pracovali lidé rádi a všechny tak různě řízené ústavy plným právem dosahovaly i mezinárodního uznání. Připomínka těchto tří ústavů a jejich ředitelů dokládá, že jakékoliv srovnávání a hledání „společného jmenovatele“ je krajně obtížné a náročné.

Riikka Palonkorpiová, národností Finka, působí na Fakultě sociálních věd a v Alexandrijském institutu univerzity v Helsinkách. Věnuje se dějinám vědy v bývalých „zemích tábora míru“ („východního bloku“) v období studené války. Její kniha Věda s lidskou tváří s podtitulem Činnost československých vědců Františka Šorma a Otty Wichterleho během studené války vyšla ve výborném českém překladu, rejstřík obsahuje cca 180 jmen, seznam literatury uvádí víc než 100 titulů včetně nových internetových odkazů.

Jen velmi obtížně by bylo možné najít dva profesory tak rozdílných povah a způsobu práce, jako jsou oba v podtitulu jmenovaní. Velmi stručně (a tedy ne zcela přesně) řečeno: František Šorm byl vědec a manažer v jedné osobě a v pozici kvazivědeckého velmože se cítil a také konal velmi dobře. Otto Wichterle byl podle vlastních slov především „Edison“; tedy hlavně vynálezce, kterému základní výzkum – na rozdíl od Šorma – nebyl tím non plus ultra. Wichterle nebyl a vzhledem k svému „třídnímu původu“ asi ani nemohl být komunista. (Byl ale přesvědčený demokrat a jako student patřil k „levičákům“.) Františka Šorma prý k silnému komunistickému přesvědčení přivedla jeho manželka Zora, rovněž velmi dobrá vědecká pracovnice. Rozdíl mezi vystupováním a konáním obou osobností asi nejlépe ilustruje epizoda, kterou Otto Wichterle se zřetelným potěšením popisuje ve svých Vzpomínkách. Jeden z tehdejších opravdových komunistických velmožů té doby ministr Václav Kopecký vyzval r. 1961 Wichterleho, aby na zasedání vlády demonstroval nový, jednoduchý a levný způsob polymerizace kaprolaktamu. (Ten byl levný a vhodný pro využití ve strojírenství.) Wichterle na zasedání vlády pokus opravdu s úspěchem předvedl. Výsledkem bylo vládní usnesení č. 300/61, jímž bylo Wichterlovu ústavu přiděleno půl milionu dolarů na nákup dalšího vybavení.

Autorka, zřejmě vybavená dobrými jazykovými znalostmi, studovala v českých archivech a v jednom speciálním ruském (Ruský státní archiv nedávných dějin). Z vlastní iniciativy vedla stručné i obšírnější osobní rozhovory s pamětníky, k orální historii i k internetovým informacím má kladný vztah. Poslední jsou z r. 2010. Pokud jde o literaturu, českého čtenáře jistě zaujme, že cca dvě pětiny jsou zahraniční práce. Z českých autorů si povšimla především autorek a autorů z Masarykova ústavu – Archivu AV ČR. (Bohužel v době, kdy práci dokončovala, neměla k dispozici nejnovější publikace, především Martina France – rovněž z akademického archivu.)

Svědomitý český historik by jistě autorce doporučil ještě další prameny a literaturu; v každém případě jí však nelze upřít šíři heuristického záběru. (O její důkladnosti svědčí to, že jako pramen uvádí i dokumentární film Wichterle z r. 2005.)

Mírnou kritickou výtku můžeme mít k stručnosti stránek s názvem Kdo je kdo (s. 321–324). Vladimír Kubánek byl též významným členem ÚV KSČ a ředitelem dříve Wichterlova ústavu; Jaromír Obzina jako člen ÚV KSČ mimo jiné též jistou dobu „dohlížel“ na činnost ČSAV. Možná by bylo též prospěšné uvést zaměstnavatele některých jmenovaných osob – vyplynuly by z toho i důvody, proč normalizační posrpnový režim pokládal ČSAV za jednoho z důležitých „strůjců kontrarevoluce“.

Osobnosti Františka Šorma a Otty Witerleho

Již dříve jsem napsal, že František Šorm a Otto Wichterle jsou velice rozdílné osobnosti. Jejich charakteristiky, jak je shrnuje Riikka Palonkorpiová, bych jen doplnil a v žádném případě nevyvracel. František Šorm si celého československého politického jara 1968 valně nevšímal a k aktivnímu odporu proti sovětské okupaci ho přimělo až groteskně hrubé obsazení budovy prezidia ČSAV a jeho pracovny. Na počátku pražského jara a též po okupaci se z mnoha osobních i prestižních důvodů snažil o udržení svého vedoucího postavení. Podepsal například pověstný „Lex Franz“ – nařízení, že emigrací uvolněná tabulková místa v ústavech ČSAV se odebírají. Autorce bych mírně vytkl, že nezdůraznila, že František Šorm ze své funkce předsedy ČSAV měl automaticky své pevné místo v ústředním výboru KSČ, což byla pozice významně důležitější než post ve vládě.

„…že jakékoliv srovnávání a hledání ,společného jmenovatele‘ je krajně obtížné a náročné.“

Otto Wichterle ve svých rozhovorech často mluvil o „boji proti blbcům“. Pojem blbosti nikdy přímo nespojoval s politikou; kritizoval prostě nekompetentní „vrchnost“.

Na rozdíl od Františka Šorma měl ohromnou přirozenou autoritu; Šorm ji měl ze svého postavení velmože. Palonkorpiová správně zdůrazňuje, že Šorm svůj vliv posiloval „známostmi“ s vlivnými osobnostmi. Mohu to doložit epizodou z jeho sekretariátu. V několika krabicích od bot tu byly pečlivě seřazeny novoroční, vánoční i jiné gratulace. „Akademik si už nemůže pamatovat, s kým si ještě netyká.“ Takové bylo vysvětlení existence této sbírky a Šormovy pečlivosti v udržování dobrých vztahů s tehdejšími VIP.

Věda a „šedá“ zóna

Riikka Palonkorpiová ve své knize výstižně popisuje vývoj tehdejší vládní vědecké politiky. Zvolila pro svou knihu dvě zcela odlišné osobnosti, z nichž první – Františka Šorma – jen velmi těžko můžeme pokládat za spoluautora „vědy s lidskou tváří“. Možná by si mohla i více všímat fungování „šedé zóny“: ta přečasto mírnila nebo dokonce rušila mnohé příliš tvrdé zásahy komunistické vrchnosti do vědecké práce a osobního života vědců. Do působení „šedé zóny“ se občas zapojili i členové KSČ. (Šorm například zaměstnával ve svém ústavu lidi především podle jejich vědecké kvalifikace, ne podle „kádrových měřítek“. Při více příležitostech se zastával i Wichterleho.) I rozdílnost opravdového smýšlení vědců nakonec vystihuje citát výroku historika F. Šmahela: „Komunismus byl pro něho racionální volbou.“ Pochválit je třeba i jinak dost ojedinělé konstatování, že posrpnové čistky postihly především členy komunistické strany.

K drobným doplňkům k pečlivé a čtivé publikaci R. Palonkorpiové musím připojit snad jedinou zásadní výtku. Na s. 290 velmi správně připomíná dost důležitou epizodu, kdy byl Otto Wichterle zadržen StB po návštěvě u Anny Masarykové. Suše konstatuje, že „předseda Akademie věd si stěžoval ministrovi vnitra“. Jméno, které zde chybí, je akademik Josef Říman, který také není uveden v jinak velmi podrobném rejstříku osob a osobností. (Mimochodem byl to také Josef Říman, kdo se odvážil škodlivý normalizační „Lex Franz“ zrušit.)

K doplnění poznávání období, kdy se formovala „věda s lidskou tváří“, a období takzvané normalizace je třeba sáhnout ještě po jiné knize. Nakladatelství Galén ji od r. 2018 nabízí v těchto kategoriích:

  • životopisy,
  • významní učenci,
  • medicína,
  • věda.

Ve všech těchto kategoriích bych tuto knihu označil za skvělé čtení. Jde o knihu s bohatou faktografií, překvapujícím množstvím převážně velmi závažných nebo velice zajímavých (a zhusta i málo známých) informací. To vše je podáno s dokonalou vypravěčskou elegancí, a nadto svého druhu noblesou. Jde o knihu Josefa Římana a Františka Houdka Od pluhu do senátu a zpátky.

Fakta nahlížená z jiné strany

Vypravěčem a neselhávajícím pamětníkem je MUDr. Josef Říman, kromě jiného též výtečný latiník. Narodil se 30. ledna 1925, úspěšně vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Když pomineme kratší zastavení v počátcích jeho kariéry, můžeme konstatovat, že jeho celý profesní život je spojen s Československou akademií věd. Začínal jako aspirant, stal se vědeckým pracovníkem, ředitelem ústavu, který založil, vědeckým tajemníkem ČSAV, posléze jejím místopředsedou a konečně od r. 1986 do r. 1989 byl jejím předsedou. To byla – s odvoláním na antické dějiny – jeho „cesta od pluhu k senátu“. Ústav molekulární genetiky založil r. 1976 a 15 let jej úspěšně vedl. Jako cestu „od senátu k pluhu“ lze označit jeho další (vědecky úspěšné) pokračování ve výzkumu v oblasti molekulární genetiky. A sem koneckonců patří i dlouhé hodiny u psacího stroje, kdy psal definitivní verzi této knihy.

První část knihy – vlastně důkladný úvod k vlastnímu životopisu – se jmenuje Kořeny. Pojednává o širší i vlastní rodině na Těšínsku, kde prožil mládí. Dále sleduje osudy strýce legionáře, báňského inženýra, a samozřejmě též kariéru i propady svého otce Aloise Římana, vynikajícího vědce v oblasti montánních věd. Alois Říman zažil nespravedlivé pronásledování v padesátých letech, ale nakonec jako profesor Vysoké školy báňské v Ostravě se stal již r. 1952 členem korespondentem ČSAV. Nechybí ani stručný záznam o bezpráví, které provázelo polskou okupaci Těšínska.

Přes sto stran čítá kapitola K vědě. Jako absolvent protektorátního chemického kurzu se hlásil ke studiu medicíny a zahájil je v září 1945. Poválečné životní podmínky nebyly sice snadné, ale umožnily mu intenzivní studium a „fiškusování“ v ostravské nemocnici i navštěvování přednášek chemie na Přírodovědecké fakultě UK. Byl též volontérem u profesora Borovanského v Anatomickém ústavu, demonstrátorem v II. ústavu lékařské chemie a biochemie a poté pomocnou vědeckou silou v biochemické laboratoři u profesora Švejcara.

Jako Švejcarův sekundář se seznámil s Františkem Šormem a přijal jeho pozvání ke spolupráci v jednom z šesti „zakladatelských ústavů ČSAV“.

Říman věnuje pozornost počátkům ČSAV a hájí princip „purkyňovské akademie“ s pracovišti. O jeho působení, bojích, objevech a zhusta nesnadném rozhodování pojednává nejdelší, poslední kapitola Vědou. Asi tučným písmem by tu recenzent měl zdůraznit Římanovy objevy ve výzkumu retrovirů a buněčného genového inženýrství vůbec. Výčet vyznamenání a jiných poct by byl velmi dlouhý.

K drobnějším pochvalám Římanovy a Houdkovy knihy náleží i to, že autor sine ira et studio zlé věci jen konstatuje a špatně se chovající osoby nejmenuje. Čtenář se musí vyrovnat s faktem, že autor je výborný latiník a často užívá latinských citátů. Ale jinak dokáže vhodně citovat Goetha i Švejka. Má smysl pro příznačný nebo pro dobu zvláště typický detail a uvádí i překvapující fakta. Za všechny jeden příklad: Magnát Robert Maxwell se původně jmenoval Abraham Leib Hoch, byl rodákem „od Užhorodu“, a s Gustávem Husákem se proto mohl bavit bez tlumočníka. Jmenný rejstřík obsahuje víc než osm set známých i právem či neprávem zapomínaných jmen. Obšírněji či jen stručně jsou zmiňováni například Petr Bezruč, Jaroslav Heyrovský, Vilém Laufberger, Ivan i Prokop Málkovi, Jaroslav Seifert (otec a syn-chemik), samozřejmě František Šorm a Otto Wichterle, Ota Šik a přemnozí další. Více než jen zmíněni jsou tu i zahraniční nositelé Nobelových cen a vůbec otázka Nobelových cen a dalších vysokých poct.

Přestože byl autor plně vytížen vědeckou prací, jeho vysoké funkce v ČSAV jej nutně konfrontovaly s naší politickou realitou. V éře pražského jara byl na stáži v zahraničí a po návratu se musel především už jen vyrovnávat s „normalizací“. (Jako první hned po gigantické manifestaci na Letné v listopadu 1989 požádal M. Jakeše, aby odstoupil.) Pro historiky našich nových dějin je tu víc než dost závažných informací – fakta viděná z trochu jiné strany.

V červnovém Vesmíru vyšla recenze Římanovy knihy s názvem Pohled těch, kdo nezvítězili (Petr Slavíček, Vesmír 97, 384, 2018/6). Kriticky bych k němu dodal vše, co uvádím počátkem své stati – s výtkou, ale i s pochopením pro určité neznalosti všech složitých okolností. Má-li pak být „ten, kdo nezvítězil,“ pokládán za „poraženého“, pak to ale s přihlédnutím ke všem faktům nemůže být člověk, který k nám dokázal přinést základy genetického inženýrství, pomohl pro ně vytvořit české názvosloví a založil a dlouho vedl jeden z excelentních vědeckých ústavů. František Šorm má v druhdy „svém“ ústavu nejen bustu, ale je ctěn a uznáván jako otec zakladatel.

U knihy Palonkorpiové bych volil slova „dobré a zajímavé čtení“. K vysokému hodnocení Římanovy knihy bych pak ale opatrně dodal, že ovšem ne každý čtenář bude se všemi jeho názory nutně souhlasit (například vztah základního a aplikovaného výzkumu).

P. S. Mladým kritikům a zastáncům teorie o „sovětském modelu ČSAV“ bych rád připomenul pravdivý vtípek z minulého století: slovo dobrý se stupňuje: lepšísovětský.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Historie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jindřich Schwippel

PhDr. Jindřich Schwippel (*1935) vystudoval archivnictví a historii na tehdejší Filosoficko-historické fakultě UK. Působil (mimo jiné) jako ředitel oblastního muzea v Chebu, vedoucí I. oddělení Státního archivu v Praze. Jako „kádrový invalida“ (po „kontrarevolučním“ působení v redakci časopisu Národní výbory) získal azyl v Ústředním archivu ČSAV, zabýval se dějinami věd a techniky, německo-českými vztahy, překládal z němčiny. Po r. 1989 přednášel na Filosofické fakultě (archivní teorii a praxi, etiku a orální historii) a stal se členem Vědecké archivní rady ministra vnitra. Nyní je členem Rady Národního filmového archivu. Publikoval též v Bulharsku, Maďarsku, Německu, Nizozemí, Polsku a Rakousku. Podílel se na dvoudílné edici Franz Kafka – amtliche Schriften a na publikaci Bohemia docta. V roce 2010 mu byla udělena medaile Za zásluhy o české archivnictví.
Schwippel Jindřich

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné