Dvě knihy o vědě a politice

Věda s lidskou tváří a Československá akademie věd a kdo „nezvítězil“. Tři význačné osobnosti v čele nejvýznačnější vědecké instituce.

Z doby, kdy se matematice nižší kategorie ještě říkalo počty, si dobře pamatuji chytrý postup, doporučující „vytknout před závorku“. Pokládám za nutné zkraje uvést několik doplňků k období, které popisuje kniha s názvem Věda s lidskou tváří.

1. Jeden kdysi známý československý historik prý r. 1969 žádal příslušný sekretariát KSČ o vrácení stranického průkazu. Na dotaz: „A proč, soudruhu?“ – prý poctivě odpověděl: „Při mém povolání je to jako živnostenský list.“ Mnoho lidí nejrůznějších zaměstnání bralo členství v KSČ jen jako celkem dost malou a nezávaznou úlitbu bohům. Teprve v druhé polovici šedesátých let se začala uplatňovat víra, že noví (lepší, moudřejší) členové KSČ by mohli změnit poměry v republice k lepšímu. Nikdo ale nepochyboval o trvanlivosti a hegemonii SSSR. Byli u nás tedy opravdu „věřící“ členové komunistické strany a pak ti, „co byli u komunistů“. Motivy vstupu do KSČ se od r. 1945 až do éry snažení o „socialismus s lidskou tváří“ velmi lišily: od víry v nový, lepší svět až po ryzí pragmatismus.

2. Většinu osob a osobností, o nichž se píše, jsem nejen osobně znal, ale jako archivář tehdejší Československé akademie věd s nimi od sedmdesátých let minulého století natáčel takzvané pamětnické pohovory, což se dnes pokládá za jedno z prvních využití orální historie při archivářské tvorbě komplexní pramenné základny. Myslím, že je to pádný důvod, proč nemohu být recenzentem a musím se spokojit s komentářem.

3. V šedesátých letech se za excelentní ústavy Akademie věd pokládaly Ústav organické chemie a biochemie řízený Františkem Šormem, Mikrobiologický ústav Ivana Málka a Wichterlův Ústav molekulární chemie. Profesor Šorm byl řádným členem – akademikem – ČSAV, profesor Ivan Málek také. Oba byli členy KSČ. Otto Wichterle byl nestraník, z působení na Vysoké škole chemicko-technologické byl z kádrových důvodů vypuzen a svůj ústav v Akademii si prakticky sám založil. V Šormově ústavu kontrolovaly včasný nástup do práce tzv. píchací hodiny, u Wichterleho byla (asi poprvé u nás) zavedena klouzavá pracovní doba a při ústavu byly tenisové kurty. Vědecká rada ústavu Ivana Málka se jednou ročně utábořila ve stanech na opuštěném místě v přírodě a zde vytvořila plán vědecké práce ústavu na celý další rok. Záznam pořizovala jediná ženská účastnice – znalá jak psaní na stroji, tak i vaření. Ale ve všech těchto tak různě řízených ústavech pracovali lidé rádi a všechny tak různě řízené ústavy plným právem dosahovaly i mezinárodního uznání. Připomínka těchto tří ústavů a jejich ředitelů dokládá, že jakékoliv srovnávání a hledání „společného jmenovatele“ je krajně obtížné a náročné.

Riikka Palonkorpiová, národností Finka, působí na Fakultě sociálních věd a v Alexandrijském institutu univerzity v Helsinkách. Věnuje se dějinám vědy v bývalých „zemích tábora míru“ („východního bloku“) v období studené války. Její kniha Věda s lidskou tváří s podtitulem Činnost československých vědců Františka Šorma a Otty Wichterleho během studené války vyšla ve výborném českém překladu, rejstřík obsahuje cca 180 jmen, seznam literatury uvádí víc než 100 titulů včetně nových internetových odkazů.

Riikka Palonkorpiová: Věda s lidskou tváříAcademia, Praha 2017, 352 stran, ISBN 978-80-200-2632-3.

Jen velmi obtížně by bylo možné najít dva profesory tak rozdílných povah a způsobu práce, jako jsou oba v podtitulu jmenovaní. Velmi stručně (a tedy ne zcela přesně) řečeno: František Šorm byl vědec a manažer v jedné osobě a v pozici kvazivědeckého velmože se cítil a také konal velmi dobře. Otto Wichterle byl podle vlastních slov především „Edison“; tedy hlavně vynálezce, kterému základní výzkum – na rozdíl od Šorma – nebyl tím non plus ultra. Wichterle nebyl a vzhledem k svému „třídnímu původu“ asi ani nemohl být komunista. (Byl ale přesvědčený demokrat a jako student patřil k „levičákům“.) Františka Šorma prý k silnému komunistickému přesvědčení přivedla jeho manželka Zora, rovněž velmi dobrá vědecká pracovnice. Rozdíl mezi vystupováním a konáním obou osobností asi nejlépe ilustruje epizoda, kterou Otto Wichterle se zřetelným potěšením popisuje ve svých Vzpomínkách. Jeden z tehdejších opravdových komunistických velmožů té doby ministr Václav Kopecký vyzval r. 1961 Wichterleho, aby na zasedání vlády demonstroval nový, jednoduchý a levný způsob polymerizace kaprolaktamu. (Ten byl levný a vhodný pro využití ve strojírenství.) Wichterle na zasedání vlády pokus opravdu s úspěchem předvedl. Výsledkem bylo vládní usnesení č. 300/61, jímž bylo Wichterlovu ústavu přiděleno půl milionu dolarů na nákup dalšího vybavení.

Autorka, zřejmě vybavená dobrými jazykovými znalostmi, studovala v českých archivech a v jednom speciálním ruském (Ruský státní archiv nedávných dějin). Z vlastní iniciativy vedla stručné i obšírnější osobní rozhovory s pamětníky, k orální historii i k internetovým informacím má kladný vztah. Poslední jsou z r. 2010. Pokud jde o literaturu, českého čtenáře jistě zaujme, že cca dvě pětiny jsou zahraniční práce. Z českých autorů si povšimla především autorek a autorů z Masarykova ústavu – Archivu AV ČR. (Bohužel v době, kdy práci dokončovala, neměla k dispozici nejnovější publikace, především Martina France – rovněž z akademického archivu.)

Svědomitý český historik by jistě autorce doporučil ještě další prameny a literaturu; v každém případě jí však nelze upřít šíři heuristického záběru. (O její důkladnosti svědčí to, že jako pramen uvádí i dokumentární film Wichterle z r. 2005.)

Mírnou kritickou výtku můžeme mít k stručnosti stránek s názvem Kdo je kdo (s. 321–324). Vladimír Kubánek byl též významným členem ÚV KSČ a ředitelem dříve Wichterlova ústavu; Jaromír Obzina jako člen ÚV KSČ mimo jiné též jistou dobu „dohlížel“ na činnost ČSAV. Možná by bylo též prospěšné uvést zaměstnavatele některých jmenovaných osob – vyplynuly by z toho i důvody, proč normalizační posrpnový režim pokládal ČSAV za jednoho z důležitých „strůjců kontrarevoluce“.

Osobnosti Františka Šorma a Otty Witerleho

Již dříve jsem napsal, že František Šorm a Otto Wichterle jsou velice rozdílné osobnosti. Jejich charakteristiky, jak je shrnuje Riikka Palonkorpiová, bych jen doplnil a v žádném případě nevyvracel. František Šorm si celého československého politického jara 1968 valně nevšímal a k aktivnímu odporu proti sovětské okupaci ho přimělo až groteskně hrubé obsazení budovy prezidia ČSAV a jeho pracovny. Na počátku pražského jara a též po okupaci se z mnoha osobních i prestižních důvodů snažil o udržení svého vedoucího postavení. Podepsal například pověstný „Lex Franz“ – nařízení, že emigrací uvolněná tabulková místa v ústavech ČSAV se odebírají. Autorce bych mírně vytkl, že nezdůraznila, že František Šorm ze své funkce předsedy ČSAV měl automaticky své pevné místo v ústředním výboru KSČ, což byla pozice významně důležitější než post ve vládě.

Otto Wichterle ve svých rozhovorech často mluvil o „boji proti blbcům“. Pojem blbosti nikdy přímo nespojoval s politikou; kritizoval prostě nekompetentní „vrchnost“.

Na rozdíl od Františka Šorma měl ohromnou přirozenou autoritu; Šorm ji měl ze svého postavení velmože. Palonkorpiová správně zdůrazňuje, že Šorm svůj vliv posiloval „známostmi“ s vlivnými osobnostmi. Mohu to doložit epizodou z jeho sekretariátu. V několika krabicích od bot tu byly pečlivě seřazeny novoroční, vánoční i jiné gratulace. „Akademik si už nemůže pamatovat, s kým si ještě netyká.“ Takové bylo vysvětlení existence této sbírky a Šormovy pečlivosti v udržování dobrých vztahů s tehdejšími VIP.

Věda a „šedá“ zóna

Riikka Palonkorpiová ve své knize výstižně popisuje vývoj tehdejší vládní vědecké politiky. Zvolila pro svou knihu dvě zcela odlišné osobnosti, z nichž první – Františka Šorma – jen velmi těžko můžeme pokládat za spoluautora „vědy s lidskou tváří“. Možná by si mohla i více všímat fungování „šedé zóny“: ta přečasto mírnila nebo dokonce rušila mnohé příliš tvrdé zásahy komunistické vrchnosti do vědecké práce a osobního života vědců. Do působení „šedé zóny“ se občas zapojili i členové KSČ. (Šorm například zaměstnával ve svém ústavu lidi především podle jejich vědecké kvalifikace, ne podle „kádrových měřítek“. Při více příležitostech se zastával i Wichterleho.) I rozdílnost opravdového smýšlení vědců nakonec vystihuje citát výroku historika F. Šmahela: „Komunismus byl pro něho racionální volbou.“ Pochválit je třeba i jinak dost ojedinělé konstatování, že posrpnové čistky postihly především členy komunistické strany.

K drobným doplňkům k pečlivé a čtivé publikaci R. Palonkorpiové musím připojit snad jedinou zásadní výtku. Na s. 290 velmi správně připomíná dost důležitou epizodu, kdy byl Otto Wichterle zadržen StB po návštěvě u Anny Masarykové. Suše konstatuje, že „předseda Akademie věd si stěžoval ministrovi vnitra“. Jméno, které zde chybí, je akademik Josef Říman, který také není uveden v jinak velmi podrobném rejstříku osob a osobností. (Mimochodem byl to také Josef Říman, kdo se odvážil škodlivý normalizační „Lex Franz“ zrušit.)

František Houdek, Josef Říman: Od pluhu do senátu a zpátkyGalén, Praha 2017, 352 stran, ISBN 978-80-7492-309-8.

K doplnění poznávání období, kdy se formovala „věda s lidskou tváří“, a období takzvané normalizace je třeba sáhnout ještě po jiné knize. Nakladatelství Galén ji od r. 2018 nabízí v těchto kategoriích:

• životopisy,
• významní učenci,
• medicína,
• věda.

Ve všech těchto kategoriích bych tuto knihu označil za skvělé čtení. Jde o knihu s bohatou faktografií, překvapujícím množstvím převážně velmi závažných nebo velice zajímavých (a zhusta i málo známých) informací. To vše je podáno s dokonalou vypravěčskou elegancí, a nadto svého druhu noblesou. Jde o knihu Josefa Římana a Františka Houdka Od pluhu do senátu a zpátky.

Fakta nahlížená z jiné strany

Vypravěčem a neselhávajícím pamětníkem je MUDr. Josef Říman, kromě jiného též výtečný latiník. Narodil se 30. ledna 1925, úspěšně vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Když pomineme kratší zastavení v počátcích jeho kariéry, můžeme konstatovat, že jeho celý profesní život je spojen s Československou akademií věd. Začínal jako aspirant, stal se vědeckým pracovníkem, ředitelem ústavu, který založil, vědeckým tajemníkem ČSAV, posléze jejím místopředsedou a konečně od r. 1986 do r. 1989 byl jejím předsedou. To byla – s odvoláním na antické dějiny – jeho „cesta od pluhu k senátu“. Ústav molekulární genetiky založil r. 1976 a 15 let jej úspěšně vedl. Jako cestu „od senátu k pluhu“ lze označit jeho další (vědecky úspěšné) pokračování ve výzkumu v oblasti molekulární genetiky. A sem koneckonců patří i dlouhé hodiny u psacího stroje, kdy psal definitivní verzi této knihy.

První část knihy – vlastně důkladný úvod k vlastnímu životopisu – se jmenuje Kořeny. Pojednává o širší i vlastní rodině na Těšínsku, kde prožil mládí. Dále sleduje osudy strýce legionáře, báňského inženýra, a samozřejmě též kariéru i propady svého otce Aloise Římana, vynikajícího vědce v oblasti montánních věd. Alois Říman zažil nespravedlivé pronásledování v padesátých letech, ale nakonec jako profesor Vysoké školy báňské v Ostravě se stal již r. 1952 členem korespondentem ČSAV. Nechybí ani stručný záznam o bezpráví, které provázelo polskou okupaci Těšínska.

Přes sto stran čítá kapitola K vědě. Jako absolvent protektorátního chemického kurzu se hlásil ke studiu medicíny a zahájil je v září 1945. Poválečné životní podmínky nebyly sice snadné, ale umožnily mu intenzivní studium a „fiškusování“ v ostravské nemocnici i navštěvování přednášek chemie na Přírodovědecké fakultě UK. Byl též volontérem u profesora Borovanského v Anatomickém ústavu, demonstrátorem v II. ústavu lékařské chemie a biochemie a poté pomocnou vědeckou silou v biochemické laboratoři u profesora Švejcara.

Jako Švejcarův sekundář se seznámil s Františkem Šormem a přijal jeho pozvání ke spolupráci v jednom z šesti „zakladatelských ústavů ČSAV“.

Říman věnuje pozornost počátkům ČSAV a hájí princip „purkyňovské akademie“ s pracovišti. O jeho působení, bojích, objevech a zhusta nesnadném rozhodování pojednává nejdelší, poslední kapitola Vědou. Asi tučným písmem by tu recenzent měl zdůraznit Římanovy objevy ve výzkumu retrovirů a buněčného genového inženýrství vůbec. Výčet vyznamenání a jiných poct by byl velmi dlouhý.

K drobnějším pochvalám Římanovy a Houdkovy knihy náleží i to, že autor sine ira et studio zlé věci jen konstatuje a špatně se chovající osoby nejmenuje. Čtenář se musí vyrovnat s faktem, že autor je výborný latiník a často užívá latinských citátů. Ale jinak dokáže vhodně citovat Goetha i Švejka. Má smysl pro příznačný nebo pro dobu zvláště typický detail a uvádí i překvapující fakta. Za všechny jeden příklad: Magnát Robert Maxwell se původně jmenoval Abraham Leib Hoch, byl rodákem „od Užhorodu“, a s Gustávem Husákem se proto mohl bavit bez tlumočníka. Jmenný rejstřík obsahuje víc než osm set známých i právem či neprávem zapomínaných jmen. Obšírněji či jen stručně jsou zmiňováni například Petr Bezruč, Jaroslav Heyrovský, Vilém Laufberger, Ivan i Prokop Málkovi, Jaroslav Seifert (otec a syn-chemik), samozřejmě František Šorm a Otto Wichterle, Ota Šik a přemnozí další. Více než jen zmíněni jsou tu i zahraniční nositelé Nobelových cen a vůbec otázka Nobelových cen a dalších vysokých poct.

Přestože byl autor plně vytížen vědeckou prací, jeho vysoké funkce v ČSAV jej nutně konfrontovaly s naší politickou realitou. V éře pražského jara byl na stáži v zahraničí a po návratu se musel především už jen vyrovnávat s „normalizací“. (Jako první hned po gigantické manifestaci na Letné v listopadu 1989 požádal M. Jakeše, aby odstoupil.) Pro historiky našich nových dějin je tu víc než dost závažných informací – fakta viděná z trochu jiné strany.

V červnovém Vesmíru vyšla recenze Římanovy knihy s názvem Pohled těch, kdo nezvítězili (Petr Slavíček, Vesmír 97, 384, 2018/6). Kriticky bych k němu dodal vše, co uvádím počátkem své stati – s výtkou, ale i s pochopením pro určité neznalosti všech složitých okolností. Má-li pak být „ten, kdo nezvítězil,“ pokládán za „poraženého“, pak to ale s přihlédnutím ke všem faktům nemůže být člověk, který k nám dokázal přinést základy genetického inženýrství, pomohl pro ně vytvořit české názvosloví a založil a dlouho vedl jeden z excelentních vědeckých ústavů. František Šorm má v druhdy „svém“ ústavu nejen bustu, ale je ctěn a uznáván jako otec zakladatel.

U knihy Palonkorpiové bych volil slova „dobré a zajímavé čtení“. K vysokému hodnocení Římanovy knihy bych pak ale opatrně dodal, že ovšem ne každý čtenář bude se všemi jeho názory nutně souhlasit (například vztah základního a aplikovaného výzkumu).

P. S. Mladým kritikům a zastáncům teorie o „sovětském modelu ČSAV“ bych rád připomenul pravdivý vtípek z minulého století: slovo dobrý se stupňuje: lepší a sovětský.