Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Pohled těch, kdo nezvítězili

 |  4. 6. 2018
 |  Vesmír 97, 384, 2018/6

Při otevření pamětí Josefa Římana jsem si vzpomněl na úvod knihy Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku: „Kdejaký generál a polní maršál už uveřejnil svoje paměti, jak vyhrál druhou světovou válku navzdory všem ostatním generálům a polním maršálům.“ Také v žánru vědeckých pamětí se častěji setkáváme se vzpomínkami „generálů“, kteří zvítězili. Vzpomínky předsedy Československé akademie věd v přelomovém roce 1989 patří k menšině z druhé strany – Josef Říman nezvítězil, jím zvolená strategie neprošla zkouškou času a většina čtenářů mého věku si nejspíše neuchovala vzpomínku na tohoto čelného manažera vědy sedmdesátých a osmdesátých let.

Přesto myslím, že by recenzované vzpomínky mohly být zajímavé nejen pro nostalgiky. Začnu osobně. V mládí jsem pilně pročítal starší čísla Vesmíru. Časopis byl plný akademiků a členů korespondentů – členství v Československé akademii věd (ať již řádné, či „poloviční“, tedy ve formě člena korespondenta) patřilo v československé vědě ke konečným metám. Pozice byla spojena s prestiží i s určitými ekonomickými výhodami. Všichni ti akademici a „členkorové“ pak najednou zmizeli, nejen z Vesmíru, ale až na výjimky jsem se s nimi nesetkával ani jako s významnými neformálními autoritami svého oboru. Co se s nimi stalo? Šlo skutečně o významné badatele? Nebyl jsem schopen dohledat ani seznam členů ČSAV k roku 1989 – nehledal jsem tedy nijak usilovně, ale na Wikipedii jsem ho nenašel. Římanovy vzpomínky jsou v tomto směru cenné, už jen proto, že jeho pohled na sbor akademiků je odlišný od převážně negativního hodnocení představitelů „porevoluční“ vědy.

Říman začínal na pediatrické klinice prof. Švejcara, ale záhy přešel jako biochemik k Františku Šormovi do dnešního Ústavu organické chemie a biochemie, kde se věnoval biochemii zhoubného bujení. Vypracoval se podle všeho ve zdatného badatele a pracoval i na „horkých“ otázkách své doby. Za zmínku zde stojí jeho zapojení do příběhu reverzní transkriptázy, enzymu umožňujícího přepis genetické informace z RNA zpět do DNA. Existence takového enzymu narušila „centrální dogma molekulární biologie“, tedy předpokládaný tok informace od DNA k proteinům (trošku podivné označení „centrální dogma“ zavedl Francis Crick, byť obsahem tvrzení byla původně spíše nemožnost přenosu genetické informace z proteinu na DNA či zproteinu na protein než nemožnost přenosu informace z RNA na DNA). Říman v knize několikrát naznačuje, že za určitých okolností vlastně nebyl daleko od Nobelovy ceny. To je, myslím, dosti nadsazené sebehodnocení. Byl ale jistě schopný biochemik se zkušeností s mezinárodní vědou, na což je patřičně hrdý.

Někdy v polovině sedmdesátých let se přerodí z vědce v profesionálního činovníka. Reverzní transkriptázu mění za poziční boje na předsednictvu akademie a většinu času tráví přípravou textů, jako je v pamětech obsáhle rozebíraný materiál „Stav a potřeby dalšího rozvoje přírodních a technických věd v ČSAV“. Stál také u zrodu Ústavu molekulární genetiky, který vznikl spojením Ústavu experimentální biologie a genetiky s molekulárněbiologickými pracovišti Ústavu organické chemie. Šéf akademie byl kartou ve frakčních bojích ÚV KSČ, o jeho zvolení prý nakonec rozhodl Gustáv Husák: „Nač tedy hledat v cylindru neznámého králíka, když tu již jednoho osvědčeného máme?“ Zároveň s funkcí předsedy ČSAV zůstává ředitelem ústavu. Vědu v té době příliš neprovozuje a ani se tak netváří – nepřipisuje se na díla svých podřízených, což u někoho s výchovou od Františka Šorma překvapuje (ten totiž v období svých vrcholných funkcí v letech 1952–1969 publikoval neuvěřitelných 862 prací).

Říman chce být pamatován jako spravedlivý člověk, který se snažil v rámci možností pomáhat, kde to jenom jde. Tak zmiňuje intervenci ve prospěch Otty Wichterleho, kterého estébáci nechali promrznout v otevřeném antonu, dává si záležet, aby se spolužák jeho otce Heliodor Píka ocitl v encyklopedii, či mimochodem zmiňuje, jak pomáhal dceři své laborantky k přijetí na medicínu. Na Římana vzpomínají nejspíše dobře i jeho kolegové z ústavu, díky němu se asi měli lépe než jinde. Z dnešního pohledu bychom to hodnotili především jako klientelismus. Zdaleka ne každý měl přitom svého Římana, kterému zvedne telefon generál Lorenc, jindy zase děkan lékařské fakulty. Síť klientelistických vztahů byla v osmdesátých letech podstatnější než politická čistota – a nejspíše jsme v tomto směru mnohé převzali.

V některých případech je absence nadhledu až zarážející. V srpnu roku 1968 byl Říman v zahraničí a stejně tak jeho švagr, který tam ovšem zůstal. Říman cituje svůj dopis švagrovi: „Za tři měsíce se vracím domů, abych se postaral o svou laboratoř, tvoji sestru a matku a o moji sestru!“ Dopis je adresován člověku, který strávil jako trestanec několik let v příbramských uranových dolech.

Velkou pozornost věnuje Říman Akademii věd – v podstatě na ní nenachází chybu, volbu členů akademie přirovnává k „vázanému odběru“ – ke zboží, které člověk chce, je holt třeba si přikoupit ještě to, co je třeba udat – ale o celkové kvalitě nepochybuje a na rozdíl od dnešní doby se v čase jeho vlivu dělala věda „aktuální, ne však módní“. Sdělné jsou v knize části popisující vztah mezi akademií a vládou v osmdesátých letech i části věnované roku 1989. Řada tvrzení je nyní těžko nezávisle ověřitelná (například zmínka o manipulaci voleb předsedy ČSAV). Informační hodnotě bohužel neprospívá opatrné našlapování kolem jmen. V knize se vyskytují různí „zlotřilci“, které však čtenář může dešifrovat pouze podle kontextu. Říman přitom není ve věci důsledný, jednou příhodu zmíní se jménem, podruhé nikoliv.

Říman vidí Československou akademii věd jako realizaci Purkyněho snu o akademii spojující učenou společnost se souborem ústavů – sovětský vzor hrál naopak vedlejší roli. Transformovaná AV ČR je podle něj již akademií „nepurkyňovského“ typu a při jejím vzniku byly diletantsky rozmetány zdravé základy ČSAV. Pokud jsem text pochopil správně, rozdíl je zejména v neexistenci sboru akademiků honorovaných příjmem nepodmíněným činností. Josef Říman v knize cituje prof. Raškovou, která v diskusi s Ottou Wichterlem o možném ukončení akademie jako sboru akademiků měla pronést: „Pane kolego, takový návrh můžete podat jen vy s tuzexovým kontem za čočky, a ne my, kterým ta tisícovka měsíčně přichází zatraceně vhod!“ I v jiných částech pamětí je patrné, že úzké propojení „oltáře a trůnu“ považuje za v podstatě nutnou podmínku zdravého rozvoje vědy.

Memoárové publikace vědců představují svérázný literární žánr. Některé jsou napsány mimořádně dobře, například strhující Dvojitá šroubovice od Jamese Watsona či kultovní To snad nemyslíte vážně Richarda Feynmana, za povedená díla českého písemnictví považuji třeba svižné Vzpomínky Otty Wichterleho. Častější je ale určitá těžkopádnost, starší vědec píše spíše pro sebe než pro čtenáře, mladý vědec se k psaní pamětí uchýlí málokdy – James Watson byl právě takovou výjimkou. Ať už jsou ale literární kvality memoárů jakékoliv, jsou nutně subjektivní sebestylizací, pohledem, jakým by autor chtěl být viděn a pamatován. Josef Říman měl v tomto směru ztíženou roli – jeho hvězdná kariéra byla spojena s normalizací, rok 1989 ho zastihl jako člena ÚV KSČ. Většina Římanových čtenářů bude nejspíše vnímat tehdejší režim jako odpudivý nebo směšný. Říman se s tímto závažím vyrovnává tím, že kulisy doby byly dané, on pomáhal, kde to šlo, a dnes to podle něj koneckonců také nestojí za moc. Příběhů spravedlivých šéfů z období reálného socialismu chránících své okolí jsem slyšel řadu. Jak jen se stalo, že se všemi těmito kádry jsme skončili ve stavu, na který si z osmdesátých let pamatuji?

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Historie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Petr Slavíček

Prof. RNDr. Petr Slavíček, Ph.D., (*1976) vystudoval PřF UK v Praze. V Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze se zabývá teoretickou chemií, radiační chemií a fotochemií. Od r. 2007 je členem redakční rady Vesmíru. S Ivonou Malijevskou napsal knihu „Záhady, klíče, zajímavosti očima fyzikální chemie“ (2013). Roku 2016 dostal cenu Neuron. Od r. 2017 je členem Učené společnosti ČR.
Slavíček Petr

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné