Chtěli, abych táhl

Roku 2005 se ve Spojených státech v určitých kruzích na čas nehovořilo o ničem jiném. Ještě nikdy předtím se nestalo, aby jednotlivec, navíc zaměstnanec, věnoval vlastní univerzitě dar s hodnotou přesahující 100 milionů dolarů. Tím spíše, že dárcem byl člověk, který za štěstím vyrazil Škodou Spartak, lidovým vozem komunistického Československa.

Tím mužem je bratislavský rodák, profesor Ján Vilček, imunolog, jehož jméno je dnes známo daleko za hranicemi jeho vlasti. Výzkumy, na kterých se podílel, ho totiž dovedly k objevu, který se mu s kolegy podařilo dotáhnout do podoby účinného léku, pomáhajícího od útrap lidem na celém světě. Pokud se o podstatě těchto výzkumů chcete dozvědět více, poslechněte si audiorozhovor s tímto mimořádně skromným a vstřícným člověkem, který ve Vesmíru vyšel v červnu 2014. Tématem nového setkání pro toto číslo Vesmíru se stala z velké části životní cesta k vědecké dráze, do níž šestiletému Jánu Vilčekovi vstoupila válka.

Co se pro vás vypuknutím války změnilo? — Moje rodina nikdy nebyla nějak nábožná, o náboženství se u nás nijak zvlášť nemluvilo. Každé Vánoce jsme měli stromeček a já se těšil na dárky, které pod ním najdu. Ale byla válka a my byli Židé. Náš život se velmi změnil. Krátce po vzniku tehdejšího Slovenského státu nás vystěhovali z našeho krásného bytu v centru Bratislavy na periferii, do mnohem menšího, podřadného bytu v dělnické čtvrti Tehelné pole. V roce 1942 pak začaly transporty Židů do koncentračních táborů. Naštěstí naše rodina se tomu vyhnula.

Jak? — Slovenský stát měl takovou specifickou situaci: bylo možné získat takzvané výjimky pro Židy. Získávali je lidé, které stát potřeboval a moje maminka mezi ně patřila – byla oční lékařkou. Také lidé, kteří přestoupili na křesťanské náboženství jako moji rodiče, měli lepší šanci tuto výjimku dostat. Můj otec ji získal díky svému zaměstnání ve firmě, která vlastnila Handlovské uhelné doly – největší svého druhu na Slovensku. Zřejmě to bylo velmi důležité pro státní hospodářství. Z těchto důvodů nás nevzali do transportu. Nežili jsme sice tak jako předtím – protože jak jsem zmínil, vystěhovali nás do menšího a horšího bytu –, alespoň naše životy však ohroženy nebyly.

Ján Vilček s matkou kolem roku 1935.Snímek archiv Jána Vilčeka

Ale do některých obchodů jste nesměli chodit… — Platila mnohá omezení. Nedávno jsem si znovu prohlížel takzvaný Židovský kodex, nařízení, které vyšlo 9. září 1941. Podle něj Židé nesměli řídit auto, fotografovat, chytat ryby. To byly zcela nesmyslné zákazy, stvořené zřejmě jen proto, aby učinily život těžkým a nepříjemným.

Jako malý sedmiletý kluk jste patrně tohle vše vnímal jinak. — 

Naštěstí na tu dobu nemám mnoho špatných vzpomínek. Mám naštěstí tendenci pamatovat si příjemné zážitky a na ty nepříjemné zapomínat. Vybavuji si ale, že když jsme se stěhovali do Tehelných polí, vítal nás na jednom dřevěném plotě velký nápis „Židi, cesta do Palestiny nevede přes Tehelné pole!“ Když jsem pak jezdil na kole v blízkosti domu, kde jsme bydleli, pamatuji si, že mi cestu zastoupila skupinka dětí a dospělých. Udělali takovou lidskou zeď a křičeli na mne: „Táhni s tím kolem do Palestiny!“

Ale to byly spíše výjimky. Nedaleko nás žila ruská emigrantská rodina. Uprchli před Říjnovou revolucí. K nám byli velmi laskaví. Někdy pekli pirožky a vždy nám nabídli. Od té doby miluji pirožky. (smích)

Jak dokázali žít v nacistickém režimu, pro který byli Rusové nepřáteli? — Měli zřejmě velmi smíšené pocity, protože na jedné straně utekli před komunismem, na druhé straně Němce také neměli rádi. Pamatuji si, že právě tato rodina každý týden chodila do kina ne proto, aby viděli hlavní film, ale aby viděli týdeník. Bylo to v době, kdy filmové Snímek Bílý dům zpravodajství oslavovalo vítězný postup německé armády na východě a oni chtěli vidět ruskou zem. Jakmile týdeník skončil, zvedli se a šli pryč.

Tohle období ale netrvalo dlouho a dostal jste se do sirotčince. — Rodiče se neustále obávali, že by pro ně mohli kdykoliv přijít, vzít je do transportu a odvléci do koncentráku. Mysleli si, že kdyby oni nepřežili, přežiji alespoň já když budu někde schovaný.

To je hrozné, když vám řeknou „půjdeš do sirotčince“, ne? Být v osmi letech bez kontaktu s nejbližšími lidmi… — Zní to hrozně, ale vzpomínky, které na ty dva roky v sirotčinci mám, v podstatě nejsou nepříjemné. Tamní jeptišky byly milé. Možná, že v tom hraje roli i to, že jsem tam byl s jedním svým kamarádem, také židovským chlapcem Janem Deutschem. To byl můj nejbližší spojenec. Dnes žije ve Švýcarsku, kam emigroval v roce 1968, a ona blízkost nám vydržela dosud. Před nějakými deseti lety se vydal na Slovensko, aby navštívil jednu z těch jeptišek, která se o nás v sirotčinci starala. Byla dojatá.

Když to tam bylo tak dobré, proč jste tam byl jen dva roky? — Jednou maminka přijela a odvezla mne pryč. Teprve později jsem zjistil, že se jí dostal do ruky časopis, ve kterém otiskli článek o tomto sirotčinci, v němž chválili práci jeptišek pro opuštěné děti. A v reportáži byla i moje fotografie. Sice bez jména, ale rodiče najednou měli strach, že by mě někdo mohl poznat a udat nás. Psal se rok 1943, mohlo to být velmi nebezpečné.

Před nebezpečím jste odešli do Prievidze, kde vás ale o rok později dostihlo jiné ohrožení – Slovenské národní povstání. — Mám dodnes v živé paměti, jak nás ve městě, ovládaném partyzány, najednou prostoupila obrovská euforie. Lidé vyvěsili československé vlajky, které jsme mnoho let neviděli. Radost ale netrvala dlouho, protože povstání bylo dost rychle potlačeno. Ještě předtím, než německá armáda spolu s nějakými slovenskými oddíly, které zůstaly loajální k Tisově vládě, obsadily Prievidzu, jsme s mámou věděli, že musíme utéct.

Prchali jsme spolu s gymnaziální profesorkou Neumannovou, jejíž manžel – místní židovský lékař – se někde skrýval. Ona do úkrytu nemusela, ale měla obavy, že kdyby zůstala doma, přinutili by ji místo manželova úkrytu vyzradit.

Nejprve jsme přišli do Valaské Belé. To je malá vesnice s mnoha tzv. „lazy“ – tedy osadami okolo hlavní vesnice. V jednom takovém laze, vysoko na kopci, kam i koně měli problém vytáhnout kočár, jak strmá cesta tam vedla, jsme přežili pár týdnů.

Bydleli jsme u rodiny rolníků, kteří měli krávy. A protože jsem neměl co jiného na práci, nabídl jsem se, že půjdu pást krávy. Seděl jsem na louce a dohlížel na spokojeně přežvykující dobytek, když jsem si na obloze všiml amerických bombardérů. To v té době nebylo nic mimořádného. Až na to, že blízko místa, kde jsem pásl krávy, začaly vybuchovat bomby. Krávy to velmi vyplašilo a utekly. Já se lekl, že přijdu domů bez krav. Co mi naše paní domácí řekne? Jak jí vysvětlím, že jsem ztratil krávy? Domů jsem se ploužil. Jenomže krávy už byly dávno zpět ve stáji. Přišly samy, protože cestu domů velmi dobře znaly.

Kdyby chudáci Američané tušili, že si bombardují někoho, koho bude jejich prezident za pár desetiletí dekorovat… — To ano. (směje se) Ty bomby ale nějak neúčinkovaly na Němce. Co chvíli byly v okolí slyšet jejich přestřelky s partyzány, a maminka s paní Neumannovou se necítily bezpečně, proto jsme odešli o 10–15 kilometrů dál, na jih, do Nitranského Rudna. Přijala nás rodina bydlící ve vsi. Zpočátku jim maminka platila nájemné, ale pak nám došly peníze a oni řekli: „Nevadí, zůstaňte tady zadarmo.“ Museli být mimořádně odvážní, protože skrývat Židy byl zločin, a kdyby je někdo udal, mohli za to být přísně potrestáni, možná i popraveni. Takže si to žádalo odvahu.

První přijímání v katolickém sirotčinci, rodiče skryli Jána Vilčeka před protižidovskými zákony. Na snímku z roku 1942 je Ján Vilček v poslední řadě uprostřed, jeho židovský kamarád Jan Deutsch v poslední řadě vlevo zcela na kraji, vedle kněze.Snímek archiv Jána Vilčeka

Měli jste tam větší klid? — Spíše naopak. Byl říjen 1944. Dům, kde jsme žili, stál u hlavní křižovatky, takže se velmi často stávalo, že v noci přímo do domu přicházeli partyzáni a přes den zase Němci. Naštěstí ne ve stejném čase. Až jednou se tam objevili dva partyzáni ve dne. Lidé je varovali, že v hospodě, asi sto metrů od nás, jsou Němci, ale oni místo aby odešli, se postavili za plot, a když Němci vyšli z hospody, začali střílet. Němci bohužel stačili zavolat posily. Přijela auta plná po zuby ozbrojených vojáků, kteří v přestřelce oba partyzány zastřelili. Vše se stalo před našima očima a lidé měli strach vyjít ven a mrtvá těla odnést. Ležela tam, dokud Němci neodešli.

Vás si nevšimli? — Já se držel stranou. Maminka mne varovala, že kdybych se kdykoliv dostal do kontaktu s německými vojáky, nikdy nesmím prozradit, že mluvím německy.

Proč? — Bylo by podezřelé, že v obyčejné vesnici s malou obecnou školou bydlí jedenáctiletý chlapec, ovládající plynně němčinu.

To při tolika německých kontrolách muselo být těžké vyhovět maminčinu přání. Podařilo se vám to dodržet? — Dával jsem si pozor. Ale jednou zase přijeli němečtí vojáci. Vstoupili do domu a jejich poddůstojník po chvíli v kuchyni hledal, kde může uhasit cigaretu. Zcela automaticky jsem ukázal na příslušné místo a řekl „da unten“ (tam dole, pozn. red.), a okamžitě si uvědomil, co jsem provedl. Pocítil jsem velký strach. Chvíli bylo ticho, pak se voják otočil na maminku a ptal se, jak to, že mluvím německy. Duchapřítomně odpověděla: „Učí se ve škole.“ Naštěstí šlo o poddůstojníka wehrmachtu a ne SS. Zřejmě to byli lidé, kteří také věděli, že se válka chýlí ke konci, a snažili se zachránit vlastní život.

Bál jste se někdy víc? — Úplně ke konci války, kdy přes vesnici projížděli maďarští vojáci. Vyšel jsem na dvůr domu, kde jsme bydleli. Dva Maďaři tam seděli a odpočívali. Nevěděli, že rozumím maďarsky, a tak když jsem kolem nich procházel, zaslechl jsem, jak jeden druhému ve své mateřštině říká: „Ty, toto je určitě židovský chlapec.“ Vrátil jsem se domů, zavřel dveře a děsil se představ, že si pro mne přijdou, že mne odvedou a něco mi udělají. Oni však za chvíli odešli a nic se nestalo. Nevzpomínám si, že bych se někdy v životě bál víc.

To všechno byly nezapomenutelné chvíle, které měly pravděpodobně velký vliv na to, jak jsem se v některých situacích později zachoval sám.

Už jako dítě jste byl uprchlík. Několikrát jste odněkud, kde vás nechtěli, musel odcházet. V dospělosti, v době, kdy už jste jako vědec úspěšně zahájil kariéru, jste se jím stal znovu. — Tehdy jsme se trochu spřátelili s jedním mým starším kolegou, profesorem Hansem Moritschem, profesorem a přednostou katedry hygieny a mikrobiologie na Lékařské fakultě ve Vídni. Navštívil nás s manželkou v Bratislavě a pozval do Vídně. Vycestovali jsme jen na třídenní hraniční propustku, bez pasu, rozhodnuti využít příležitosti a za žádných okolností se už nevrátit.

V roce 1955 během studií na bratislavské katedře mikrobiologie a imunologie.Snímek archiv Jána Vilečka

Jak na to reagoval váš hostitel? — Dost překvapeně. Zpočátku byl možná i šokován, když jsme mu to řekli. Pak ale s dalšími kolegy dělali vše, co bylo v jejich silách, aby nám pomohli, a nějak nás podpořili nejen materiálně, ale třeba nám i zlepšili náladu. Nakonec nám poradili odcestovat z Rakouska do západního Německa.

Měli jste to už promyšlené? Znali jste cíl, kterého chcete dosáhnout, nebo to bylo: chceme být někde pryč? — Víceméně jsme už věděli, že chceme do Spojených států. Předpokládal jsem, že bych tam mohl mít nejlepší možnosti profesionálního uplatnění. Věděli jsme rovněž, že nás podpoří starší bratr mé ženy Marici, který emigroval devět let před námi a byl už lékařem v New Yorku. Nevěděli jsme jen, jak dlouho bude trvat, než dostaneme víza a najdeme zaměstnání.

Jak se v tomto kontextu díváte na to, jak se svět noří do uprchlických krizí a jak v těch zemích, které kdysi byly otevřenými náručemi, jako Spojené státy nebo například bývalé totalitní země, tenkrát obehnány elektrifikovaným ostnatým drátem a dnes demokratické, před uprchlíky přinejmenším přivírají dveře? — Pro mě je to nepříjemné překvapení. Zarmucuje mne hlavně momentální situace ve Spojených státech, které prosazují velmi protiimigrantskou politiku, zejména na nejvyšší vládní úrovni. Jde především o téma prezidenta D. Trumpa a jeho spolupracovníků. Jsem z toho nešťastný hlavně proto, že je to přesný opak zkušenosti, kterou jsme s manželkou sami zažili po příchodu do Spojených států. Amerika tradičně přijímala lidi, kteří odněkud museli odejít, a značnou část úspěchu, ať už ve vědě, umění, byznysu nebo v technologii, dosahuje díky schopným imigrantům.

Když jste v roce 2000 se svou manželkou Maricou zakládali nadaci, zaměřenou na podporu talentovaných lidí přicházejících do Spojených států, bylo to už tenkrát téma? Už jste cítili, že je třeba práci těchto lidí pro Spojené státy podporovat a upozorňovat na ni – vlastně ji popularizovat? — Ne, něco takového jsme vůbec nevnímali. Když jsme program začínali, spíše mělo jít o oslavu přínosů imigrantů, nemysleli jsme si, že to někdy bude tak aktuální jako dnes. Zaznamenáváme ohlasy lidí, podle kterých to, co dělá naše nadace v dané situaci, je najednou mnohem důležitější než kdykoliv předtím. Nejsem tím nějak nadšen, ale asi je to pravda.

Lidé, kteří prostřednictvím svého umu dosáhnou významného úspěchu, jsou – zejména pokud má takový úspěch i významnou finanční stránku – vyhledávaným cílem těch, kteří by se na úspěchu také rádi přiživili. Vy jste díky svým výzkumům získal prostředky, jejichž velkou část používáte na podporu talentu druhých. Zaznamenal jste už zájem těch, kdo rádi hledají snadné cesty do kapes druhých? — Do určité míry ano. Občas dostávám e-maily od neznámých lidí, popisujících svou situaci a zajímajících se o finanční pomoc. Někdy je to na studium, jindy na léčbu nějakých nemocí. Věřím, že některé z těchto dopisů jsou od lidí, kteří tyto prostředky skutečně potřebují, ale na druhé straně není v mých silách pomoci každému, kdo je v těžké situaci, takže to je pro mě dilema, kdy vždy zvažuji, jak se zachovat.

Prezident Obama udělil Jánu Vilčekovi Státní vyznamenání za technologie a inovace dne 1. února 2013.Snímek Bílý dům

Člověk jistě zažije i to, kdy pomůže, ale z výsledku je zklamaný… — Vzpomínám si na jeden takový případ. Byl to muž původem z Afriky, pracující na univerzitě jako malíř pokojů, takže byl ve velmi nekvalifikovaném postavení. Přišel za mnou a řekl: „Víte, já bych chtěl dokončit studium, abych si mohl zlepšit zaměstnání.“ A zmínil název školy, kam chodí, což byla průmyslovka při zaměstnání. „Pomohli byste mi?“ Bylo mi sympatické, že přišel osobně, a dokonce jeho tvář mi byla nějak povědomá, a tak jsem mu pomohl. Pak jsem ho párkrát potkal. Na mé otázky ohledně studia měl vždy jen vyhýbavé odpovědi. Pokud vím, tu školu nikdy nedokončil.

Mrzí vás nevděk? — Nemohu říci, že by to bylo něco, co mi v noci nedovoluje spát. Naopak, myslím, že jsem se setkal v životě mnohem častěji s vděčností.

Zejména u lidí, kterým pomohly vaše léky. Viděl jsem dopis od chlapce, kterému výsledek vašeho vědeckého výzkumu změnil kvalitu života. Máte spočítáno, kolik takových dopisů jste už dostal? — Ještě je stále dostávám, i když už je to méně často. Řekl bych, že jich mám alespoň stovku. Přesně nevím. Nejvíce z nich jsou pacienti s Crohnovou nemocí, většinou mladí lidé. Pravděpodobně proto, že jim lék skutečně dramaticky změní život. Než jej začali užívat, někdy skoro nemohli vyjít z domu, jak se cítili špatně. Především proto, že nikdy nevědí, kdy budou potřebovat toaletu.

Toto je jeden z přínosů, které zažívají lékaři, ale nikoliv vědci v základním výzkumu. — No určitě. Je to velmi významná odměna zejména pro někoho, jako jsem já, kdo nikdy neměl vyvinutí léku jako hlavní cíl své práce. Pro mě vždy bylo hlavním cílem dělat základní výzkum, zjistit, jak věci fungují.

Ten lék není všemocný, u některých pacientů nezabere, u jiných se nemoc opět vrátí a je zapotřebí zapojit jiné léky tohoto typu. Další negativum, které sám zmiňujete (stejně jako negativum mnoha podobných léků), je jeho vysoká cena. Musím říci, že mne zaujalo, že kritika cenové politiky takových léčebných prostředků zaznívá z úst člověka, který ten lék vymyslel a podílel se na jeho vzniku. — Že jsou léky příliš drahé, je upřímně řečeno fakt, na kterém se asi mnoho změnit nedá, neboť farmaceutické firmy by do vývoje léku neinvestovaly, kdyby na něm nemohly vydělat. Výzkum a vývoj je velmi drahý mimo jiné i proto, že klinické studie, ověřující účinnost, jsou mimořádně drahé. Navíc všechny nedopadnou dle očekávání výrobce, takže mnoho vyvíjených léků se nikdy neuplatní. Zřejmě tedy firmy potřebují náklady rozložit a potřebují něco vydělat, aby se mohly vrhnout do vývoje nových léků. To je na obranu. Na druhou stranu je třeba říci, že někdy jsou ty zisky příliš velké. Rovněž cenová politika je velmi podivná, vždyť tentýž lék, který například v USA stojí 10 tisíc dolarů, stojí v Kanadě jednu třetinu, neboť tam zavedli lepší způsob kontroly cen léků. Jistě by se tedy dalo hodně udělat, kdyby byla dobrá vůle ke snížení cen léků. Snad přece jen konkurence biosimilárních léčiv, která se na trh dostávají po vypršení patentu originálních biologických přípravků, nakonec neúnosně vysoké ceny pomůže snížit.

Jenomže celosvětový trend míří přesně opačným směrem. Např. zatímco roku 1970 utratily Spojené státy na léčbu jednoho obyvatele v průměru 5725 dolarů, v roce 2017 už to bylo 10 597 dolarů na hlavu a rok. Sám říkáte, že jen v imunitních pochodech lidského těla je mnoho neznámých, jejichž vyřešení bude jednou na počátku nových účinných léků, které pomohou těm, koho dnes nedokážeme léčit. Co bude dál se zdravotnictvím, když se prostřednictvím vědy budeme dozvídat stále nové detaily, jejichž využití v medicíně bude stát další ohromné prostředky, které bude třeba promítnout do ceny léků? — Toto je velmi důležité téma, o kterém sám často uvažuji. Zvyšovat cenu léčby nelze donekonečna. Některé léky, které se dnes vyrábějí pro léčbu rakoviny, můžou stát statisíce dolarů na jednoho pacienta. To podle mne není z dlouhodobého hlediska udržitelné. Nejsem si ale jist, že na ten problém vbrzku někdo na světě vůbec nějaký recept najde.