Jídlem k nemoci

Lidské tělo nemá povrch buněk vybaven určitým typem chemických výčnělků, kterých se rády chytají některé nemoci, když nás napadnou. Přesto nás různé nemoci sužují a imunita má pořád co dělat. Naše buňky se totiž někdy převlečou do cizích šatů, které jsme jim dodali jídlem, a imunitní systém si je pak může splést s vetřelci.

Bílkoviny jsou v buňkách a jejich membránách stočeny jako šnůry různobarevných korálků (dvaceti aminokyselin) do dvoušroubovic (alfa helixů) nebo do souběžných beta lístků. Pořadí korálků – aminokyselin – na šňůrce je dáno geneticky pořadím bází v jaderné DNA. Vybrané „sestříhané“ informační úseky (exony) se přepisují do poslíčkové mRNA (transkripce), která míří do cytoplazmy. V cytoplazmatických ribozomech se pak výrobní plán překládá z mRNA do reálného a smysluplného pořadí aminokyselin (translace). Vznikají vlákna bílkovin, která se navzájem propojují vodíkovými a disulfidickými můstky. Nakonec se většinou pomocí asistenčních chaperonových bílkovin vlákna cíleně uspořádají do finálních 3D struktur. Výsledkem jsou v cytoplazmě plovoucí bílkovinná klubíčka, vřeténka a jiné tvary s řadou funkceschopných segmentů.

Ale kam s nimi? Mohou se totiž shlukovat do větších komplexů, jako jsou tetramery (hemoglobin), pentamery (receptory) nebo hexamery (konexiny). Některé se vydávají na cestu a putují třebas krví nebo uvnitř nervových vláken až na metrové vzdálenosti – kamsi do periferních svalů či cév. Tam teprve mohou sloužit jako metabolické „mlýnky“ (enzymy), trubičky, kanálky či pumpičky nebo transportní kolejničky pro přesun metabolitů nebo měchýřků v buňce (mikrotubuly) nebo tvoří turniketové transportéry přes membránu. Také mimo buňky se formují dlouhé svazky bílkovin. Známe je třebas jako kolagen v šlachách nebo v kůži.