i

Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Migrace duchů

Význam ibise skalního ve starém Egyptě
 |  4. 6. 2018
 |  Vesmír 97, 366, 2018/6

Díky spolupráci ornitologie a egyptologie se možná podaří nejen lépe porozumět starověkým textům a egyptským představám o posmrtném životě, ale také zachránit ibise skalního pro budoucnost.

Staroegyptské náboženství, umění a písmo byly vždy úzce spjaté s přírodou, přírodními jevy, zvířaty a rostlinstvem. Někdy si staří Egypťané za takovou provázanost náboženství s přírodou vysloužili obdiv, jindy posměch. Někteří antičtí cestovatelé nerozpoznali ve způsobu zobrazování egyptských bohů nástroj umožňující popsat jinak neuchopitelná božstva a vnímali jej jako doklad přímé zbožnosti Egypťanů směřované k obskurně vyhlížejícím bytostem či zvířatům jako takovým.

Mezi tvory, s nimiž se v egyptském písmu a umění setkáváme nejčastěji, vynikají ptáci četností, významem i způsobem zpracování. Ať už jde o sokola stěhovavého spojovaného především s nebeskými tělesy a bohem královské moci Horem, ibise posvátného spjatého se symbolikou měsíce a s bohem moudrosti Thovtem, nebo supa bělohlavého (případně supa královského) pokládaného za emblematické zvíře Horního Egypta a bohyně Nechbety. V hieroglyfických textech i ve výzdobě chrámů a hrobek můžeme také poměrně často nalézt zobrazení ptáka s dlouhým ostrým zobákem a chocholkou na hlavě. Je to ibis skalní (Geronticus eremita), který je právě díky svému nápadnému vzhledu (velikosti, postoji, zbarvení a především chocholce na týlu jinak holé hlavy) snadno rozpoznatelný mezi ostatními ptačími hieroglyfy. Znak v podobě ibise skalního Egypťané používali k zápisu výrazu ach a od něj odvozených slov.

Ibis skalní v egyptském náboženství

Termín ach bývá obvykle, ale poněkud nepřesně překládán slovem „duch“. Charakteristickými rysy a vlastnostmi „ducha“ ach byly nadpřirozená moc, vliv, prospěšnost a účinnost překonávající hranice tohoto a onoho světa. Staří Egypťané pokládali bytosti zvané achu (pl. od ach) za jakousi elitu svých zesnulých předků, kterým bylo po smrti umožněno vystoupit z temnoty podsvětí a opět povstat v nové formě existence obdařené nadpřirozenou mocí. Viděli v nich vlivné duchy a jakési prostředníky mezi lidským a božským světem.

Proměna v ducha ach však nebyla událostí, která by po smrti automaticky očekávala každého člověka bez rozdílu. Šlo naopak o kritický moment rozhodující o posmrtném vzkříšení člověka a o jeho budoucím postavení na onom světě, na který se Egypťané snažili podle svých možností co nejlépe připravit. Zemřelí se totiž mohli stát mocnými achu pouze tehdy, pokud byli na vstup do nového, nadlidského způsobu existence náležitě vybaveni a vypraveni. Tato příprava měla zahrnovat jak tělesnou, tak morálně-společenskou složku bytosti, a proto se skládala jednak z očištění těla, mumifikace a rituální aktivace k opětovnému oživnutí pro zásvětí, jednak z činností a rituálů spjatých s pozemským postavením člověka ve společnosti, jeho dobrým jménem mezi žijícími a zařazením do zádušního kultu podporovaného státem.

Při přeměně člověka v blaženého zesnulého a při jeho vstupu do zásvětí hrál významnou úlohu obzor (achet; odvozeno od kořene ach), kde se měl duch ach „zrodit“ a odkud mohly tyto bytosti přicházet do světa žijících. Podobně jako obzor-achet spojoval nebesa se zemí a byl místem, odkud přicházely božské bytosti do světa, vystupovali zesnulí-achu v roli prostředníků mezi sférou bohů a světem žijících. Byli součástí nadpřirozeného světa, ale nadále si zachovali i moc ovlivňovat dění na tomto světě. Nejenže chránili své hrobky, ale mohli také pomáhat těm, kdo je o takovou pomoc řádným způsobem požádali. Lidé se tak na mocné zesnulé achu mohli obrátit s prosbou o pomoc, uzdravení, ochranu či vymožení spravedlnosti v zásvětí nebo přímo u vyšších bohů. Sami achu však byli závislí na žijících, kteří pro zesnulé zajišťovali mumifikaci, pohřební rity i zádušní obětiny. A právě toto úzké sepjetí mezi žijícími a zesnulými představovalo jeden z pilířů staroegyptské civilizace (viz ukázku v rámečku vpravo dole).

Povstaň, ó králi, přijmi tuto svou vodu, a posbírej své kosti a postav se na své nohy!

Jsi ach v čele všech achu.

Povstaň k tomuto svému chlebu, který nezplesniví, a k tomuto svému pivu, které nezkysne!

Naplní tě božskou mocí ba, učiní tě mocným duchem ach a obdaří tě vládnoucí mocí sechem.

Podělíš se o ně s tím, kdo je zde před tebou.

Ó králi, ty jsi mocný duch ach a také tvůj nástupce je ti prospěšný (ach).

Texty pyramid, § 858–859

S tajemnými bytostmi achu se dodnes pojí i řada nezodpovězených otázek. S určitostí ani nevíme, proč Egypťané ibise skalního s nadpřirozenou mocí spojovali. Někteří badatelé uvažovali o jejich propojení na základě přirovnání lesklého zbarvení peří na křídlech tohoto ptáka k jasu hvězd a záři slunce, který k významu slova ach také patří. Protože však spojení bytostí achu s jasem hvězd pravděpodobně představuje až druhotný fenomén, je třeba hledat příčinu této vazby jinde.

Nejdůležitějším pojítkem mezi ibisy skalními a duchy achu by tedy mohl být společný habitat, místo, kde – podle pozorování přírody i podle náboženských představ Egypťanů – ptáci i mocní zesnulí přebývali a odkud přicházeli. Ibis skalní totiž obvykle obývá polopouštní oblasti se skalními útesy, na nichž hnízdí, a preferuje místa vystavená polednímu a odpolednímu slunci. Ve starém Egyptě tito stěhovaví ptáci velmi pravděpodobně hnízdili na útesech na východním břehu Nilu, podobně jako svého času v Turecku a dodnes v Maroku. Odtud ráno slétali k Nilu, aby se z něj napili, a na přilehlých polích hledali obživu. Pro Egypťany byla oblast východního horizontu kolem skalních hnízdišť ibisů posvátným místem, kde začínal obzor achet a odkud přicházeli bohové a mocní zesnulí. A snad právě proto tyto černé ptáky, kteří tam část roku ve velkých hejnech hnízdili, pokládali za zesnulé přicházející na tento svět, za pozemskou podobu mocných achu. Podobně byli ibisové skalní i v Turecku pokládáni za migrující duše nebo nebeské poutníky do Mekky.

Žil ibis skalní v Egyptě? A kdy?

Vedle objasnění symboliky ibise skalního v egyptském náboženství je největším tajemstvím tohoto živočišného druhu samotná jeho přítomnost na území Egypta, pro kterou paradoxně neexistují téměř žádné jasné důkazy. To kontrastuje se skutečností, že zobrazení ibise skalního se v egyptském písmu objevuje poměrně hojně, a to ve všech jeho vývojových stadiích. Se znakem ach se setkáváme od počátků písma v Egyptě až po samotný konec faraonské civilizace, tedy od konce 4. tisíciletí před Kr. až po 5. století po Kr. Vždy však šlo pouze o znak písma, nikoli o umělecké vyobrazení ibise v jeho přirozeném prostředí.

A právě obrazy ibise skalního jako druhu jsou v egyptském umění až zarážejícím způsobem vzácné. Nacházíme je jen na několika (posmrtných?) diadémech královen z poloviny 3. tisíciletí př. Kr. a na jedné z hrobových scén života v houštinách na březích Nilu z 19. stol. před Kr. V prvním případě však mohlo jít pouze o symbolické zobrazení odkazující na moc zesnulých, v druhém o zakomponování známého znaku písma (v podobě ptáka) do nilské scenérie. Dochované textové prameny vždy hovoří pouze o pojmu ach, nikoli o ibisovi skalním, a neobsahují tedy žádné informace o tomto druhu jako takovém.

Podobně špatně jsme na tom i s přímými materiálními doklady. Kosterní pozůstatky ibise skalního byly zatím objeveny pouze v jediném (a snad i sporném) případě. Pocházejí z lokality Maadi a jsou datovány do 4. tisíciletí před Kr. Absence kosterních a jiných tělesných pozůstatků těchto ptáků je zarážející především pro egyptskou Pozdní a Řecko-římskou dobu, z níž se do dnešních dnů dochovaly statisíce mumifikovaných zvířat, od malých hlodavců přes posvátné kočky a sokoly až po paviány, býky a krokodýly.

Mezi posvátnými mumifikovanými zvířaty navíc vynikali ibisové počtem i významem. Do dnešních dnů se zachovalo a podařilo objevit desítky až stovky tisíc mumií ibisů posvátných a ibisů hnědých (použitých jako náhrada za prvně jmenovaný druh), ale zatím nebyla nalezena žádná, byť třeba neúplná mumie ibise skalního. Obeznámenost Egypťanů s tímto ptákem je tedy doložena výhradně prostřednictvím hieroglyfického znaku ach, ale pro jeho reálnou přítomnost v Egyptě nemáme téměř žádné doklady.

Při bližším zkoumání jednotlivých variant zápisu slova ach v různých historických obdobích se ukazuje, že přesnost zachycení se velmi liší. Nejstarší znaky z počátku 3. tisíciletí před Kr. věrně zobrazují všechny hlavní rysy ibise skalního, včetně postoje a zbarvení. To se začíná postupně měnit s První přechodnou dobou (konec 3. tisíciletí před Kr.), kdy zapsané znaky ach přestávají odpovídat reálnému zvířecímu předobrazu. Díky pokračující schematizaci a odchylkám od skutečnosti je možné od Střední říše (počátek 2. tisíciletí před Kr.) znak ach rozpoznat především podle dlouhého zahnutého zobáku a chocholky na temeni holé hlavy.

Barevnost znaků, pokud se vůbec dochovala, však již neodpovídá zbarvení peří ibise skalního a v některých případech dokonce černou barvu nahradila bílá, přestože Egypťané v písmu a způsobu zobrazování připisovali velkou váhu právě přesnosti, věrnosti a výpovědní hodnotě. Navíc je také důležité, že podobné schematizace znaku a odchylky od skutečnosti se neobjevují u živočišných druhů, které se v Egyptě běžně vyskytovaly až do konce dějin faraonského státu (např. u ibise posvátného, sokola, kočky ap.).

Z toho lze usuzovat, že písaři či řemeslníci, kteří doložené texty, včetně znaku ach, zapisovali na papyrus nebo tesali do kamene a následně vybarvovali, od jisté doby neměli o podobě a zbarvení ibise skalního jasnou představu a vycházeli pouze ze schematických zobrazení a kopií starších znaků. Přirozený model znaku ach, tedy ibis skalní, se totiž nejspíš s koncem Staré říše nebo v průběhu První přechodné doby ze zatím neznámých důvodů přestal v Egyptě objevovat. Je proto pravděpodobné, že současnou migrační trasu, která vede z Etiopie do Sýrie přes moře a vyhýbá se Egyptu, začali ptáci využívat již někdy v druhé polovině třetího tisíciletí před Kristem. A právě odhalení možných příčin zmizení ibisů skalních z Egypta a vychýlení z původní migrační trasy by mohlo pomoci v záchraně tohoto živočišného druhu pro budoucnost. Symbolicky by se tak navázalo na původní význam slova ach, který odkazoval ke konečnému vzkříšení po přechodném období smrti.

Řízené migrace

Ibis skalní není jen tajemným svědkem egyptského kultu předků, ale také jedním z nejohroženějších zvířecích druhů naší planety, přestože první panovnické dekrety k jeho ochraně byly v Evropě vydány již r. 1504 po Kr. I proto je předmětem nejen vědeckého bádání, ale také snahy o záchranu a návrat do volné přírody. Kromě chráněných chovů v zoologických zahradách nebo speciálních rezervacích, např. v pražské zoo či v rakouském Waidhofenu an der Thaya, mohou tito ibisové žít ve speciálně chráněných oblastech, jakými jsou např. národní park Souss Massa v Maroku nebo ptačí rezervace WWF Laguna di Orbetello v Itálii.

Jednou z nejzajímavějších iniciativ, která by měla vést k plnohodnotnému návratu ibise skalního do volné přírody, je evropský projekt Waldrappteam – Reason for Hope. Zaštítilo jej hned několik vědeckých institucí, zoologických zahrad, spolkových zemí v Bavorsku a Rakousku a grantový projekt Life+ Biodiversity Evropské unie. Projekt se snaží zvýšit počty ibise skalního nad minimální populační hranici a navrátit ho k běžnému způsobu života ve volné přírodě.

Jednou z hlavních aktivit projektu Waldrappteam – Reason for Hope je řízená migrace menších kolonií ibisů z místa chráněné péče v příhraniční oblasti mezi Bavorskem a Rakouskem do rezervace Laguna di Orbetello v Toskánsku. Tento způsob migrace, tedy člověkem částečně řízený a doprovázený přelet, má za cíl ochránit stěhující se kolonie na jejich téměř tisícikilometrové cestě do středomořského zimoviště. Tímto způsobem si jednotliví mladí ptáci i celá kolonie postupně osvojují migrační trasu, kterou budou moci v budoucnu vykonat bez lidské pomoci. Fungování a prospěšnost projektu potvrzují ptáci tím, že zpáteční cestu z Itálie do Rakouska zvládnou na jaře již sami, přestože jsou neustále pod kontrolou zaměřovacích systémů a dobrovolníci i veřejnost o nich podávají hlášení.

Důvody zájmu ornitologů a egyptologů o ibise skalního se diametrálně liší a také jejich metody a oblasti výzkumu jsou jiné. Na jedné straně zkoumají vývoj, habitat, rozmnožování a možnosti záchrany ptačího druhu, na druhé pročítají starověké posvátné texty, sestavují paleografie hieroglyfických znaků a snaží se rozluštit symbolický význam ibisů skalních v egyptském myšlení. Ve dvou bodech se ale střetávají. Jednak jsou uchváceni pozoruhodným živočišným druhem a jednak se snaží o nalezení příčin jeho vymizení z přírody, ať už jde o Egypt na konci doby stavitelů pyramid, nebo o Evropu 21. století.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie, Ornitologie

O autorovi

Jiří Janák

Doc. Jiří Janák, Th.D., (*1976) vystudoval religionistiku a teologii na Husitské teologické fakultě UK. Od roku 2000 je členem týmu Českého egyptologického ústavu FF UK, v němž se specializuje na výzkum staroegyptského náboženství a interpretaci náboženských a magických textů. Podílí se na terénních archeologických výzkumech v Egyptě a v rámci stipendijních pobytů působil na univerzitách v Bonnu, Oxfordu a na  Brownově univerzitě v Providence, RI.
Janák Jiří

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné