Lávová pole na Islandu

Při utváření Islandu se sešlo několik důležitých faktorů. Nejpodstatnější z nich dobře vystihuje sloganem „země ohně a ledu“. Poukazuje na zdejší odvěké „soužití“ dvou protichůdných živlů – sopek a ledovců. Příčin značné geodiverzity islandské krajiny je ovšem podstatně víc.

Vulkanická činnost probíhá na Islandu nepřetržitě už od mladších třetihor a uplatňují se při ní téměř všechny typy sopek. Ve starších čtvrtohorách byl celý ostrov zaledněn a také nyní jsou mnohé sopky – včetně těch nejaktivnějších – překryty ledovcem. Příčinou trvalého, čas od času i nebývale intenzivního vulkanismu na Islandu je souběžné působení dvou vydatných „producentů“ lávy – hlubokých zlomů a horké plášťové skvrny. Hluboké zlomy (rifty) přecházejí na ostrov ze Středoatlantského hřbetu a dělí se zde do několika větví. Horká skvrna (zvaná též plášťový diapir) je místem stabilně „usazeným“ ve svrchní části zemského pláště, v němž se v důsledku zvýšené tepelné energie taví horniny a magma stoupá vzhůru.

Tam, kde se na povrchu řidší, a proto tekutější (převážně čedičová) láva rozlévá do větší plochy nebo širokého proudu, tvoří se lávová pole (místně zvaná hraun), která patří ke specifickým fenoménům islandské krajiny.

Památné a „rozlámané“ rozmezí světadílů

Součástí rozsáhlého lávového pole Þingvallahraun severovýchodně od hlavního města Reykjavíku je národní park Þingvellir – jedno z nejpamátnějších míst na ostrově, zapsané i do Seznamu světového dědictví UNESCO. Jako na jednom z prvních míst na světě tu byl už r. 930 založen celonárodní sněm Althing (islandsky Alþingi). Aby řečníkům bylo dobře rozumět, využívali k tomu účelu skalní proláklinu Almannagjá.

Je pozoruhodná i z geologického hlediska, neboť je součástí výrazného zemského zlomu – riftové zóny, která se zde projevuje jako příkopová propadlina, dlouhá asi 30 km v severojižním směru. Její jižní polovinu vyplňuje největší islandské jezero Þingvallavatn, jehož dno leží pod úrovní hladiny oceánu, severní, užší část riftového příkopu překrývá rozsáhlé lávové pole, vzniklé během několika fází vulkanické činnosti v mladších čtvrtohorách.

Rifty jsou hluboké zlomy, kde se v důsledku kumulace vystupujícího magmatu vzájemně odsouvají sousedící litosférické desky. Na lávovém poli Þingvallahraun se přítomnost zlomů prozrazuje řadou proláklin, které tu vymezují hranice severoamerické a euroasijské desky. Desky a spolu s nimi i oba světadíly se od sebe oddalují, a proto se příkopová propadlina každoročně o několik milimetrů až centimetrů rozevírá i prohlubuje; její současná šířka je 10–25 km a hloubka kolem 40 m. „Sněmovní“ rozsedlina Almannagjá, provázená v západní části lávového pole řadou souběžných zlomů (obr. 2), je považována za okraj severoamerické desky, obdobná proláklina Hrafnagjá na opačné, východní straně zase představuje okraj desky euroasijské.

Jeskyně a vyvěračky

Lávové pole v národním parku Þingvellir je prostoupeno četnými zlomy, které jsou součástí riftové zóny, oddělující severoamerickou a euroasijskou litosférickou desku. Jeden z těchto zlomů je zatopený vodou a vytváří soutěsku Flosagjá.Snímek Jan Vítek

Poněkud odlišné lávové pole Hallmundarhraun pokrývá západní úpatí Islandské vysočiny pod ledovcem Langjökull a zaledněnou sopkou Eiríksjökull (1675 m n. m.). Ta je nejvyšší kótou západní poloviny ostrova a její vydatné erupce v první polovině 10. století nepochybně znepokojovaly už první osadníky islandského vnitrozemí. Svědčí o tom i sugestivní vylíčení této události v dochovaných středověkých verších.

Z jižního okraje lávového příkrovu Hallmundarhraun vyvěrá soustava podzemních toků a vytváří působivé lávové vodopády (Hraunfossar).Snímek Jan Vítek

K hlavním zajímavostem téměř 60 km dlouhého, ale jen několik kilometrů širokého lávového pole patří soubor povrchových a podzemních tvarů – vyvěraček, různých propadlin (závrtů, propastí) a zejména jeskyní – připomínajících „klasický“ vápencový kras. Na rozdíl od něho však zdejší vulkanický nebo lávový kras není výsledkem rozpouštěcí a erozní činnosti vody, ale – stejně tak jako v ostatních sopečných oblastech – nerovnoměrného ochlazování a tuhnutí proudící lávy (viz též Vesmír 92, 676, 2013/12). Tyto tvary jsou proto řazeny buď k pseudokrasu (např. vyvěračky, závrty, malé „bublinové“ jeskyně), nebo hypokrasu (tunelové jeskyně vzniklé odtokem žhavé lávy).

Ze skalnatého jižního okraje lávového pole vytéká téměř půl kilometru dlouhá soustava vyvěraček a vytváří atraktivní Lávové vodopády (Hraunfossar), spadající do kaňonu řeky Hvítá (obr. 1). Do podzemí lávového příkrovu srážková a tavná voda proniká různými škvírami, propady nebo pórovitou horninou a k vývěrům pak teče složitým systémem tunelových jeskyní. Ty zdejší patří k největším na Islandu a některé byly zpřístupněny pro veřejnost. Nejdéle známá je 3,5 km dlouhá podzemní soustava Surtshellir–Stefanshellir, v mimořádně prostorné jeskyni Víđgelmir (s celkovým objemem 150 tisíc m³) dosahuje šířka a výška některých chodeb až 16 m. Poněkud odlehlá jeskyně Kalmanshellir je chráněna pro výskyt tenkých a nebývale dlouhých (až 1,5 m) lávových stalaktitů.

Povrch lávového pole Hallmundarhraun poblíž jeskyně Víđgelmir. V popředí je mělký závrt s provazcovitou lávou (typ pahoehoe), vzadu vystupuje zaledněná sopka Eiríksjökull – nejvyšší hora (1675 m) západní poloviny Islandu.Snímek Jan Vítek

Tunelové jeskyně procházejí podzemím také některých dalších lávových polí. Za nejdelší (nesouvisle přes 5 km) na Islandu je považována jeskyně Laufbalavatn na jihu ostrova mezi hlavní silnicí a pobřežím, další (např. Raufarhólshellir a Buri) ústí na povrch už blíže k Reykjavíku.

Ještě teplá láva pod Kraflou Rozsáhlá lávová pole jsou také součástí tzv. severoislandské vulkanické zóny v okolí aktivních sopek Askja a Krafla. Zatímco prvně jmenovaná na sebe upozornila mohutnou, ale v podstatě jednorázovou erupcí v roce 1875, okolí sopky Krafly (818 m) severně od jezera Myvátn pokrývá několik generací sopečných produktů, včetně nejmladšího lávového pole na Islandu. (Produkty z erupcí sopek Eyafjallajökull a Grímsvötn, které před několika lety omezily leteckou dopravu v severní Evropě, jsou přeryté ledovci.)

V osmdesátých letech minulého století došlo v areálu sopky Krafly k sérii erupcí na riftové zóně severojižního směru a výsledkem této vulkanické aktivity je 9 km dlouhé lávové pole Leirhnjúkur. Vzhledem k tomu, že žhavé magma se zde i nadále udržuje v poměrně malé hloubce, dosud zcela nevychladla ani láva na povrchu. Je prostoupena četnými trhlinami a „kouřícími“ solfatarami, což jsou exhalace horkých par a plynů s vysokým obsahem síry. Zdejší bizarní krajina je zároveň dokonalou ukázkou vulkanické morfologie se všemi základními typy a tvary suchozemské lávy. Hladším povrchem se vyznačuje různě propletená nebo detailně zřasená provazcovitá láva (typu pahoehoe), výrazně však převažuje drsná blokovitá nebo struskovitá balvanitá láva (typu a’a). Hojné jsou i dílčí lávové kužele, převyšující okolí o několik metrů, vzniklé buď navršením „rozstřikující se“ lávy (krátery spatter cones), případně dílčími erupcemi v lávovém proudu (hornita), nebo vyklenutím a následným prasknutím povrchové kůry nad hromadící se lávou (tumuly).

Lávové pole Leirhnjúkur patří k nejmladším na Islandu. Vytvořilo se během erupcí sopečného komplexu Krafly v letech 1975–1984 a jsou zde dobře patrné dílčí krátery a různé typy lávy. V pozadí vystupuje čedičová stolová hora staročtvrtohorního stáří.Snímek Jan Vítek

Neobvyklá skalní města

Neobvyklá výzdoba stropu a stěn jeskyně Kirkjan (Kaple) ze sloupcovitě odlučného čediče ve skalním městě Hljóðaklettar.Snímek Jan Vítek

K značné geodiverzitě islandské krajiny přispívají také lávová pole, vyznačující se nebývale členitým skalním reliéfem. Ten není jen odrazem specifických vlastností sopečných hornin, ale v řadě případů jde o důsledek interakce žhavé lávy a vody (včetně ledovců). Významnou roli při jeho modelování sehrály též erozní a zvětrávací procesy.

Platí to kupříkladu o lávovém poli Laugahraun ze sopečného skla obsidiánu v jihozápadním vnitrozemí ostrova. Je součástí „pestrobarevného“ pohoří Landmannalaugar, tvořeného převážně světlou horninou ryolitem, s níž výrazně kontrastuje tmavý, asi 1,5 km dlouhý obsidiánový proud. Vznikl v polovině 15. století erupcí sopky Brennisteinsalda, při které se vytékající láva prudce ochlazovala (patrně na kontaktu s ledovcem) a utuhla jako celistvé vulkanické sklo. Mrazovým zvětráváním, tedy trhacími účinky vody mrznoucí v puklinách, byla tato jinak velice odolná křemenná hornina postupně „rozdrobena“ do skalního hřebene se soustavou útesů a pitoreskních věžiček. Český překlad názvu mateřské sopky Ohnivá hora napovídá, že jde o místo stále termálně aktivní, s četnými solfatarami, vývěry horké vody, teplými říčkami ap.

Vpravdě unikátním skalním městem jsou často navštěvované Temné hrady – Dimmuborgir – východně od jezera Mývatn. Ostrá porézní láva zde vystupuje ve spoustě členitých skalních hřebenů, bašt a pilířů, prostoupených malými jeskyněmi, tunely, skalními bránami, okny, dutinami ap. Jde o jedno z nejmysterióznějších míst na Islandu a většina pověstí, které se k němu vztahují, hovoří o běsnění pekelných sil. A nepochybně dramatickou epizodou byl i skutečný vznik této pitoreskní scenérie. Došlo k němu před více než dvěma tisíci lety, kdy se proud žhavé lávy přelil přes vodní plochu (mělké jezero nebo močál) a pára z vroucí vody perforovala lávu, jejíž tuhnoucí vrstvy mnohde značně devastovala. Podobným způsobem, čili fragmentací lávy explozemi páry, se vytvořila též skupina pseudokráterů (neboli bezkořenných kuželů) v blízkosti jezera Mývatn.

Neobyčejně členitý skalní reliéf na lokalitě Dimmuborgir (Temné hrady) východně od jezera Mývatn vznikl explozivními účinky páry v důsledku překrytí vodní plochy žhavou lávou.Snímek Jan Vítek

Úplně jiným způsobem vzniklo skalní seskupení uprostřed chráněného území Jökulsárgljúfur (nyní součást Národního parku Vatnajökull) na severu Islandu. Jeho název Hljóðaklettar (Brumlající či Ozvěnové skály) byl inspirován měnivou ozvěnou peřejí z přilehlého kaňonu. Skalní město je však unikátní hlavně svým „stavebním materiálem“ ze sloupcovitě odlučného čediče. Zdejší samostatné nebo různě propletené a pospojované skalní hřebeny, věže a úzké zdi jsou v podstatě souborem čedičových žil, vypreparovaných erozí a zvětráváním z měkčích sopečných uloženin – tufů. Během někdejší erupce přilehlé sopky Rauðhólar láva pronikala do souvrství tufů a během pomalého tuhnutí a smršťování se v ní tvořila síť kontrakčních puklin – ploch sloupcovité odlučnosti. Ta je dobře známá z rozličných „kamenných varhan“, „čertových zdí“ a podobných útvarů (Vesmír 94, 400, 2015/7–8), se kterými se setkáme i na našem území. Také na skalách Hljóðaklettar jsou převážně šestiboké čedičové sloupce 10–30 cm široké, až několik desítek metrů dlouhé, místy přímé, jinde vějířovitě uspořádané nebo různě zvrásněné. V ohybu „vrás“ se vyplavováním tufů nebo rozpadem hustě rozpukané horniny tvoří skalní dutiny a malé jeskyně. Mezi nimi vyniká asi 35 m dlouhá a téměř 10 m vysoká jeskynní klenba Kirkjan (Kaple) s působivým „obkladem“ stěn a stropu z fragmentů čedičových sloupců.

Skalní skupina Hljóðaklettar na severu Islandu je souborem mohutných, vzájemně propletených nebo jinak uspořádaných žilných tvarů ze sloupcovitě odlučného čediče.Snímek Jan Vítek