Jakoby, v podstatě, nic než

Na louce postává ovce: neforemné válcovité tělo s malou hlavou, na tenkých nožičkách. Jakoby kvasný reaktor na zpracování celulózy, že? V podstatě na ni takto – jako na kvasný reaktor můžeme i pohlížet a zcela v řádu věcí je vědecká práce s názvem „Býložravci jako bioreaktory na zpracování biomasy“, se všemi vstupy, výstupy, diagramy, konstantami, srovnáním s reaktorem typu „vlk“ apod. Není třeba se obírat mučivou otázkou po podstatě života. V řádu věcí už není prohlášení, že ovce není nic než reaktor: vymezení biologické (Ovis), metaforické (obětní beránek), křesťanské (beránek Boží) anebo „Již nikdy jako ovce“ (heslo zakladatelů státu Izrael) se bez toho obejdou. S touto ovčí optikou prosím čtěte dál.

V tomto čísle mě zaujaly především tři články, které se týkají života a jeho vzniku – asi proto, že na toto téma občas píši i sám, do Vesmíru²⁾ i jinam.³⁾ Jako biolog trvám na svébytnosti života a jeho jedinečnosti oproti jiným strukturám a projevům kosmu – koneckonců zatím jsem živý. Nepokládám se za pouhé nic než soubor chemických reakcí, a už vůbec si sebe nepředstavuji jako atomy a prázdno, i když obě představy jsou možné. I s touto, chcete-li vitalistickou, či prostě jen biologickou optikou čtěte dál.

Třetí obraz. Paprsky z kosmu zahubí veškerý život do poslední bakterie. Organická hmota neshnije, něco shoří, něco zuhelnatí, ale i tak jí zbude hodně. Sloučeniny (dokonce se správnou optickou orientací), proteiny, koenzymy… Domnívá se někdo, že by se na takto prostřeném stole nutně opět objevil život, a to rychleji než na pusté planetě? Postačí dokázat přítomnost organických látek, pak už vše půjde samo? Ale k článkům.

Kejnovský a spol. nám předkládají dialektiku třetího obrazu: na jedné straně, zdá se, věří na „logiku“ vývoje vesmíru směrem k životu, na straně druhé nemáme „okno“ do minulosti a musíme ten příběh rekonstruovat. I kdyby okno existovalo, co uvidíme? Srovnejme: jak „doopravdy“ probíhala minulý týden jednání o vládě? A to jsme přece byli „u toho“! Podobně jako historici i evolucionisté hledají a nacházejí dobře vědecky dokumentované prameny a z jejich propojování (a také z experimentů) tvoří příběh, jak to být mohlo; v tom se liší od mytologie nebo sci-fi. Článek líčí jednu z cest, jak mohla probíhat syntéza nukleotidů při „velkém bombardování“ planety. Takových příběhů je celá řada, jistě se objevovaly i metabolické dráhy, replikující se struktury apod. Největší záhadou je však singularita – vznik buňky – a k té se ony příběhy snaží dopracovat.

U článku J. Špačka Život je jen koncept jsem na rozpacích. Obsah článku prozrazuje, že slovo „koncept“ je míněn jako „představa“, a to představa „pouhá“ či „mylná“. Takovou představu prý ve vědě nepotřebujeme, vystačíme si s chemií. Jen jsem začal číst, už jsem čekal, kdy se v článku objeví Wöhler a jeho syntéza močoviny (1828), která prý „definitivně vyvrátila vitalismus“ (to si autor nevymyslel, je to i na Wiki), a kdy se dozvím odkaz na „komplexní molekulární stroje“ (Dawkins). Dočkal jsem se. Přesto se autor současně ptá, odkdy můžeme o molekulách mluvit jako o živých. Inu odnikdy, molekuly živé opravdu nejsou, ani ty virové.

Články na téma „život je nic než“ vznikají podle stejného mustru už nějakých 150 let, jen argumentace se mění. Tvrzení, že „neexistuje žádná objektivní kvalita nebo soubor kvalit, který by odlišoval živé systémy od neživých“, se opakuje stále dokola – divím se, že už dávno nebyly zrušeny katedry biologie, nemluvě o filozofii a humanitních vědách. A uráží mě to – dělím svět na živý a neživý, i kdybych hned byl příkladem řečníka z kresleného vtipu u článku. Obsahuji atomy, ba i DNA – je to to nejdůležitější sdělení o mně? Souhlasím však, že experimentální věda si s pojmem „život“ poradí jen stěží, musíme usilovat o syntézu ze všech oblastí poznání (modely nejen z chemie, ale také z biologie, historie, z nanotechnologií apod.).

Petrásek a Nováková nechávají otázku vzniku v pozadí a místo toho nám přibližují fascinující svět kamenných či ledových těles, kde se nachází nebo by se v hlubinách mohla nacházet kapalná voda. „U nás“ ve sluneční soustavě je v takových místech na povrchu hrozná zima, ale co když hluboko v „podledí“ by něco „vzkvétat“ mohlo? Bestiář exoplanet nabízí ještě vítanější prostor pro fantazii. I bez jakékoli zmínky o životě je toto líčení nádherné, otázka „jsou-li tam žáby taky?“ je ještě víc ozvláštňuje, ale je vlastně podružná. Je fascinující, že toho víme tolik, a přitom i naše vlastní planeta je od hloubky takových 10 kilometrů dosti neprobádaná. Proto tolik nejistot ohledně vzniku života – tam i tady. Jen houšť dobře doložených vědeckých zjištění, ať můžeme snovat dobře podložené příběhy, jak k tomu mohlo dojít.