i

Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Věci, které jsou v rovnováze

 |  5. 2. 2018
 |  Vesmír 97, 112, 2018/2

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí světa je vajíčko divokého ptáka. Má tenkou, ale složitou pórovitou skořepinu, která mu dodává zvláštní pevnost, a to za použití tak křehkého materiálu, jako je uhličitan vápenatý. Dociluje toho armaturou organických látek a uspořádáním krystalů kalcitu a aragonitu. Kdopak jen ptáky učil geometrii, že se jim vajíčko tak povedlo?

Nebudu vůbec hovořit o biologickém obsahu, o programu, který v tomto vajíčkovém skafandru, jakémsi bird-boxu, vychová ptáka, podívejme se však na barvu vajíčka. Je to div maskovacího umění. Pták neopakuje vzory větviček či listů, ale abstrahuje a z barevnosti a struktury široké škály různých okolních prostředí rovnou syntetizuje jeho abstraktní vyjádření. Vajíčko pak lépe splyne s okolím, ale jeho vzor málokdy „doslova“ opakuje (jako u ptáků žijících mezi pískem a oblázky) blízkou přírodu. Uměl bych si představit vajíčko nočního ptáka navržené Jacksonem Pollockem.

Když se dívám na sýkorky nebo divoké kachny, jsem podobně jako tolik pozorovatelů přírody přede mnou překvapen barevnou zbytečností detailů. Vždyť pták by „fungoval“ docela dobře, i kdyby na sobě nesl méně estetického náboje. Vrabec a křepelka jsou toho dokladem. Ale podobný pocit máme u rostlin či hmyzu a přijde nám logické, že i prvohorní zvířata byla marnotratně estetizující, jak lze vypozorovat na schránkách hlavonožců i oblibě různotvarých trilobitů.

Studium rytmu ve zpěvu ptáků odhalilo, že se často jedná o melodické rozvinutí podobných rytmů, jaké poněkud mechanicky používá hmyz, a to nejspíš nejméně od druhohor. Uvědomím-li si až nadbytečnou malebnost, rytmičnost a melodičnost přírodních tvorů, bylo by divné, kdyby se lidé měli chovat jinak.

Alpský salašník z hlediska funkce úplně zbytečně ozdobí dřevěný nůž na přípravu sýra jednoduchým ornamentem, halštatská žena dovedně protká vlnu z černé a bílé ovce (zlomky látek se zachovaly v solných dolech), eneolitický dřevorubec navrhne složitě tvarovanou hlazenou sekeru s pečlivostí návrháře karosérie moderního automobilu.

Prakticky všechny lidské věci pak v sobě nesou tři základní složky: 1 – užitný tvar, jakým je třeba ostří nože či špičatost a délka šídla; 2 – nějakou nevědomou krásu a tvořivost vycházející ze samotné „trilobití“ podstaty života; 3 – symbolický význam jako čitelnou osobní a sociální funkci.

U nejkrásnějších artefaktů jsou tyto tři složky v rovnováze. Sekera je sekyrou, ale má krásný tvar a je vyrobena z ušlechtilého zelenokamene. Tušíme, že ani její topůrko nebylo jen tak nějaký „kus klacku“, ale dotvářelo užitný a estetický dojem. Současná archeologie se hodně proměnila a v posledních letech se věnovala „tichému životu věcí“, které, jak kdysi napsal R. M. Rilke, „o nás vědí“, protože jsou stejného původu jako my a věrně nás zrcadlí. Tvář pravěku se neodráží v textech, ale ve věcech.

George Kubler v knize Tvar času, poznámky o historii věcí hovoří o artefaktech, které neustále rozšiřují bránu významů a stávají se knihami jiného druhu. Barbara Ann Kipferová sestavila slovník archeologických artefaktů (2007), kde uvádí asi 2000 různých předmětů, stylů a událostí, které se k nim vztahují. Mnoho předmětů pochází z tak vzdálených kultur a časů, že pro ně nemáme odpovídající jméno. Moderní archeologové jako Margarita Díaz-Andreuová se začali zabývat „archeologií identity“, která zrcadlí jak skupinovou, tak osobní identitu. Odvolávají se přitom na Gordona Childa, který už v roce 1927 napsal, že je jedno, zda moravští zemědělci přišli z Podunají, když víme, že odtamtud přišla jejich kultura. Málo platné, není to jen jazyk, zvyky a slovesnost, které říkají, kdo jsme, ale možná hlavně věci, jež používáme a vytváříme podle toho, jak sami sebe vnímáme.

Co lépe symbolizuje současnou mladou generaci než smartphone, byť je jakousi částečnou věcí, hybridem mezi technologií a sociologií, rozhraním mezi silikonovou hmotou a informačním polem? Ale když se na věc podíváme důkladněji, tak zejména pravěké zbraně či nádoby mají podobné postavení. Můžeme si to ukázat na několika příkladech předmětů různých kultur, které doprovázejí tento a předchozí článek. Vcelku však platí vyjádření Alison Wylieové z knihy Myslet z věcí, eseje ve věci archeologické filosofie (2002), že v artefaktech nalézáme hlavně to, co v nich hledáme. Záleží tedy – ostatně jako vždycky – na způsobu, jak se ptáme.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné