Věci, které jsou v rovnováze

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí světa je vajíčko divokého ptáka. Má tenkou, ale složitou pórovitou skořepinu, která mu dodává zvláštní pevnost, a to za použití tak křehkého materiálu, jako je uhličitan vápenatý. Dociluje toho armaturou organických látek a uspořádáním krystalů kalcitu a aragonitu. Kdopak jen ptáky učil geometrii, že se jim vajíčko tak povedlo?

Nebudu vůbec hovořit o biologickém obsahu, o programu, který v tomto vajíčkovém skafandru, jakémsi bird-boxu, vychová ptáka, podívejme se však na barvu vajíčka. Je to div maskovacího umění. Pták neopakuje vzory větviček či listů, ale abstrahuje a z barevnosti a struktury široké škály různých okolních prostředí rovnou syntetizuje jeho abstraktní vyjádření. Vajíčko pak lépe splyne s okolím, ale jeho vzor málokdy „doslova“ opakuje (jako u ptáků žijících mezi pískem a oblázky) blízkou přírodu. Uměl bych si představit vajíčko nočního ptáka navržené Jacksonem Pollockem.

Když se dívám na sýkorky nebo divoké kachny, jsem podobně jako tolik pozorovatelů přírody přede mnou překvapen barevnou zbytečností detailů. Vždyť pták by „fungoval“ docela dobře, i kdyby na sobě nesl méně estetického náboje. Vrabec a křepelka jsou toho dokladem. Ale podobný pocit máme u rostlin či hmyzu a přijde nám logické, že i prvohorní zvířata byla marnotratně estetizující, jak lze vypozorovat na schránkách hlavonožců i oblibě různotvarých trilobitů.

Studium rytmu ve zpěvu ptáků odhalilo, že se často jedná o melodické rozvinutí podobných rytmů, jaké poněkud mechanicky používá hmyz, a to nejspíš nejméně od druhohor. Uvědomím-li si až nadbytečnou malebnost, rytmičnost a melodičnost přírodních tvorů, bylo by divné, kdyby se lidé měli chovat jinak.

Alpský salašník z hlediska funkce úplně zbytečně ozdobí dřevěný nůž na přípravu sýra jednoduchým ornamentem, halštatská žena dovedně protká vlnu z černé a bílé ovce (zlomky látek se zachovaly v solných dolech), eneolitický dřevorubec navrhne složitě tvarovanou hlazenou sekeru s pečlivostí návrháře karosérie moderního automobilu.

Prakticky všechny lidské věci pak v sobě nesou tři základní složky: 1 – užitný tvar, jakým je třeba ostří nože či špičatost a délka šídla; 2 – nějakou nevědomou krásu a tvořivost vycházející ze samotné „trilobití“ podstaty života; 3 – symbolický význam jako čitelnou osobní a sociální funkci.

Sochy Bohyň (yermucká kultura, stáří 8000 let, Sha’ar Hagolan, Izraelské muzeum v Jeruzalémě) jsou zhotovené z oblázků či jílu. Tvarem připomínají zrno či datlovou pecku. Jedna ze sošek na hlavě nese náznak vysokého klobouku, jaký nosili vládci. Figuríny byly alespoň částečně červeně omalovány. Pro staré věci a ornamenty je typická silná míra abstrakce, zatímco novější spějí k realističtějšímu vyobrazení. Srovnejte si třeba z hlediska symbolického abstraktního vyjádření tyto postavy a sochu sv. Jana Nepomuckého někde na mostě. Podobně i románské madony např. z pyrenejských údolí jsou mnohem syrovější a abstraktnější než madony 19. století.Snímek Václav Cílek

U nejkrásnějších artefaktů jsou tyto tři složky v rovnováze. Sekera je sekyrou, ale má krásný tvar a je vyrobena z ušlechtilého zelenokamene. Tušíme, že ani její topůrko nebylo jen tak nějaký „kus klacku“, ale dotvářelo užitný a estetický dojem. Současná archeologie se hodně proměnila a v posledních letech se věnovala „tichému životu věcí“, které, jak kdysi napsal R. M. Rilke, „o nás vědí“, protože jsou stejného původu jako my a věrně nás zrcadlí. Tvář pravěku se neodráží v textech, ale ve věcech.

George Kubler v knize Tvar času, poznámky o historii věcí hovoří o artefaktech, které neustále rozšiřují bránu významů a stávají se knihami jiného druhu. Barbara Ann Kipferová sestavila slovník archeologických artefaktů (2007), kde uvádí asi 2000 různých předmětů, stylů a událostí, které se k nim vztahují. Mnoho předmětů pochází z tak vzdálených kultur a časů, že pro ně nemáme odpovídající jméno. Moderní archeologové jako Margarita Díaz-Andreuová se začali zabývat „archeologií identity“, která zrcadlí jak skupinovou, tak osobní identitu. Odvolávají se přitom na Gordona Childa, který už v roce 1927 napsal, že je jedno, zda moravští zemědělci přišli z Podunají, když víme, že odtamtud přišla jejich kultura. Málo platné, není to jen jazyk, zvyky a slovesnost, které říkají, kdo jsme, ale možná hlavně věci, jež používáme a vytváříme podle toho, jak sami sebe vnímáme.

Co lépe symbolizuje současnou mladou generaci než smartphone, byť je jakousi částečnou věcí, hybridem mezi technologií a sociologií, rozhraním mezi silikonovou hmotou a informačním polem? Ale když se na věc podíváme důkladněji, tak zejména pravěké zbraně či nádoby mají podobné postavení. Můžeme si to ukázat na několika příkladech předmětů různých kultur, které doprovázejí tento a předchozí článek. Vcelku však platí vyjádření Alison Wylieové z knihy Myslet z věcí, eseje ve věci archeologické filosofie (2002), že v artefaktech nalézáme hlavně to, co v nich hledáme. Záleží tedy – ostatně jako vždycky – na způsobu, jak se ptáme.