mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024
i

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Věci, které jsou v rovnováze

 |  5. 2. 2018
 |  Vesmír 97, 112, 2018/2

Jedna z nejpozoruhodnějších věcí světa je vajíčko divokého ptáka. Má tenkou, ale složitou pórovitou skořepinu, která mu dodává zvláštní pevnost, a to za použití tak křehkého materiálu, jako je uhličitan vápenatý. Dociluje toho armaturou organických látek a uspořádáním krystalů kalcitu a aragonitu. Kdopak jen ptáky učil geometrii, že se jim vajíčko tak povedlo?

Nebudu vůbec hovořit o biologickém obsahu, o programu, který v tomto vajíčkovém skafandru, jakémsi bird-boxu, vychová ptáka, podívejme se však na barvu vajíčka. Je to div maskovacího umění. Pták neopakuje vzory větviček či listů, ale abstrahuje a z barevnosti a struktury široké škály různých okolních prostředí rovnou syntetizuje jeho abstraktní vyjádření. Vajíčko pak lépe splyne s okolím, ale jeho vzor málokdy „doslova“ opakuje (jako u ptáků žijících mezi pískem a oblázky) blízkou přírodu. Uměl bych si představit vajíčko nočního ptáka navržené Jacksonem Pollockem.

Když se dívám na sýkorky nebo divoké kachny, jsem podobně jako tolik pozorovatelů přírody přede mnou překvapen barevnou zbytečností detailů. Vždyť pták by „fungoval“ docela dobře, i kdyby na sobě nesl méně estetického náboje. Vrabec a křepelka jsou toho dokladem. Ale podobný pocit máme u rostlin či hmyzu a přijde nám logické, že i prvohorní zvířata byla marnotratně estetizující, jak lze vypozorovat na schránkách hlavonožců i oblibě různotvarých trilobitů.

Studium rytmu ve zpěvu ptáků odhalilo, že se často jedná o melodické rozvinutí podobných rytmů, jaké poněkud mechanicky používá hmyz, a to nejspíš nejméně od druhohor. Uvědomím-li si až nadbytečnou malebnost, rytmičnost a melodičnost přírodních tvorů, bylo by divné, kdyby se lidé měli chovat jinak.

Alpský salašník z hlediska funkce úplně zbytečně ozdobí dřevěný nůž na přípravu sýra jednoduchým ornamentem, halštatská žena dovedně protká vlnu z černé a bílé ovce (zlomky látek se zachovaly v solných dolech), eneolitický dřevorubec navrhne složitě tvarovanou hlazenou sekeru s pečlivostí návrháře karosérie moderního automobilu.

Prakticky všechny lidské věci pak v sobě nesou tři základní složky: 1 – užitný tvar, jakým je třeba ostří nože či špičatost a délka šídla; 2 – nějakou nevědomou krásu a tvořivost vycházející ze samotné „trilobití“ podstaty života; 3 – symbolický význam jako čitelnou osobní a sociální funkci.

U nejkrásnějších artefaktů jsou tyto tři složky v rovnováze. Sekera je sekyrou, ale má krásný tvar a je vyrobena z ušlechtilého zelenokamene. Tušíme, že ani její topůrko nebylo jen tak nějaký „kus klacku“, ale dotvářelo užitný a estetický dojem. Současná archeologie se hodně proměnila a v posledních letech se věnovala „tichému životu věcí“, které, jak kdysi napsal R. M. Rilke, „o nás vědí“, protože jsou stejného původu jako my a věrně nás zrcadlí. Tvář pravěku se neodráží v textech, ale ve věcech.

George Kubler v knize Tvar času, poznámky o historii věcí hovoří o artefaktech, které neustále rozšiřují bránu významů a stávají se knihami jiného druhu. Barbara Ann Kipferová sestavila slovník archeologických artefaktů (2007), kde uvádí asi 2000 různých předmětů, stylů a událostí, které se k nim vztahují. Mnoho předmětů pochází z tak vzdálených kultur a časů, že pro ně nemáme odpovídající jméno. Moderní archeologové jako Margarita Díaz-Andreuová se začali zabývat „archeologií identity“, která zrcadlí jak skupinovou, tak osobní identitu. Odvolávají se přitom na Gordona Childa, který už v roce 1927 napsal, že je jedno, zda moravští zemědělci přišli z Podunají, když víme, že odtamtud přišla jejich kultura. Málo platné, není to jen jazyk, zvyky a slovesnost, které říkají, kdo jsme, ale možná hlavně věci, jež používáme a vytváříme podle toho, jak sami sebe vnímáme.

Co lépe symbolizuje současnou mladou generaci než smartphone, byť je jakousi částečnou věcí, hybridem mezi technologií a sociologií, rozhraním mezi silikonovou hmotou a informačním polem? Ale když se na věc podíváme důkladněji, tak zejména pravěké zbraně či nádoby mají podobné postavení. Můžeme si to ukázat na několika příkladech předmětů různých kultur, které doprovázejí tento a předchozí článek. Vcelku však platí vyjádření Alison Wylieové z knihy Myslet z věcí, eseje ve věci archeologické filosofie (2002), že v artefaktech nalézáme hlavně to, co v nich hledáme. Záleží tedy – ostatně jako vždycky – na způsobu, jak se ptáme.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem nebo spoluautorem četných úspěšných knih. Z posledních let např. Co se děje se světem (2016), Evropa, náš domov (2018), Krajiny srdce (2016), Podzemní Čechy (2015), Poutník časem chaosu (2017), V síti paměti uvízl, slunce se ptal (2016), Nové počasí (2014) a mnohé další.
Cílek Václav

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...