i

Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Ochrana přírody v České republice

Čtvrtstoletí změn a budoucnost
 |  5. 2. 2018
 |  Vesmír 97, 90, 2018/2

Česká krajina prošla v nedávné historii velkými zátěžemi, jako je kanalizace vodního režimu, systematické ničení ekologické infrastruktury při socialistickém zemědělství a vysoká imisní zátěž většiny našich pohoří. Nově je doplňuje postupující urbanizace, fragmentace krajiny dopravními stavbami či obtížně odhadnutelné dopady klimatické změny. Náš současný systém ochrany přírodního a krajinného prostředí patří i přes některé slabiny k těm nejvyspělejším na světě. Je to dobrý předpoklad pro řešení zásadních krajinně-ekologických problémů a biodiverzity.

Zákon o ochraně přírody a krajiny, který byl přijat před pětadvaceti lety, vnesl do tohoto oboru zásadní změnu. Vedle vymezení kompetencí obecní státní správy (tehdy pro okresní a obecní úřady) byla nově založena i speciální státní správa pro národně významná chráněná území a do ochrany krajiny byly také nově zahrnuty územní systémy ekologické stability. Zákon prošel během let řadou dílčích změn, zejména po našem vstupu do Evropské unie. Pro ochranu přírody byly rovněž velmi důležité poslední dva roky, protože byla legislativně jasně upravena správa národních parků, chráněných krajinných oblastí (CHKO), národních přírodních rezervací (NPR) a národních přírodních památek (NPP) vykonávaná správami národních parků a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Ta vedle 24 CHKO a 227 NPR a NPP navíc spravuje 624 přírodních rezervací a přírodních památek ležících uvnitř CHKO.

Od začátku devadesátých let se téměř dvojnásobně zvýšil počet chráněných území a zvětšila se i jejich plocha (viz TAB. I). Vyhlášení části nových chráněných území bylo odborně připraveno už na sklonku socialismu, takže určitý boom následoval hned po sametové revoluci. Podobný jev nastal i v souvislosti se začleněním evropské legislativy, která vytváří soustavu Natura 2000. Přestože systému české ochrany přírody k úplné dokonalosti stále mnohé chybí, celkově lze jeho vývoj a stav po čtvrtstoletí hodnotit pozitivně. A to i v mezinárodním kontextu.

Úspěchy a východiska

Ochrana přírody není ze své podstaty (přírodo)vědeckou disciplínou, ale společenským oborem, který musí využívat výsledky výzkumu. Moderní systém ochrany přírody je možné zajistit pouze promyšlenou a propojenou aplikací čtyř základních pilířů:

  • vědecké poznatky o struktuře a fungování ekosystémů,
  • legislativní rámec,
  • aktivní péče o přírodu s využitím ekonomických nástrojů,
  • práce s veřejností včetně klíčových partnerů.

Před rokem 1989 i těsně poté byla ochrana přírody na celkem přijatelné odborné úrovni, ale chyběla funkční legislativa. Zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb. byl obsahově na dobu svého vzniku moderní, ale v praxi téměř nepoužitelný. Po roce 1989 byla proto prioritou příprava legislativy, která se bude opírat o nové poznatky a propojí odborné zázemí a výkonné kompetence. Kromě vlastních zkušeností byl určitým vodítkem i dlouhodobě funkční a propracovaný americký systém ochrany přírody [1]. Nový legislativní rámec byl zásadní, ale sám o sobě by na lepší péči o přírodu nestačil. Postupně se začaly objevovat účelově vázané dotační programy, zpočátku skromné, ale postupně se množství financí zvyšovalo a do ochrany přírody začaly také pronikat nestátní zdroje. Například v roce 1990 bylo v CHKO Jizerské hory k dispozici na praktickou ochranu přírody pouze tristních deset tisíc korun. V roce 1995 to byly v souhrnu už tři miliony korun. Kromě národních, tzv. krajinotvorných programů (většinou se pohybují do 200 milionů Kč ročně) se objevily se vstupem do Evropské unie finanční zdroje řádově vyšší – Operační program Životní prostředí. V tomto programovém období nabízí žadatelům devět miliard Kč určených na ochranu a péči o přírodu a krajinu.

Na velmi slušné úrovni je sběr dat – probíhá pravidelný monitoring stavu evropsky i národně významných druhů a stanovišť. AOPK ČR provozuje Informační systém ochrany přírody, jehož součástí je veřejně přístupná nálezová databáze, která obsahuje už přes dvacet milionů záznamů. Státní ochrana přírody v současné době překonává velký dluh v dlouhodobě zanedbávané práci s veřejností. Je jasné, že bez její pomoci – počínaje vlastníky pozemků a hospodáři přes samosprávy až po turisty – přírodu účinně chránit nelze. Až v posledních letech vzniká ve větším měřítku návštěvnická infrastruktura od naučných stezek, ptačích pozorovatelen až po návštěvnická centra v chráněných územích. Přes tyto nesporné úspěchy však v praxi existují také problémy a slabiny.

Co se stále nedaří

Jedním ze zásadních koncepčních problémů, na které naše ochrana přírody naráží, je oborový resortismus, vzájemná nedůvěra a nízká úroveň spolupráce. Příkladem může být Státní program ochrany přírody a krajiny nebo Národní lesnický program. Oba schválila vláda, oba měly poměrně ambiciózní cíle a u obou plnění úkolů kvůli nedostatečné spolupráci mezi resorty značně pokulhává. Obdobné je to při snaze zlepšit vodní režim krajiny a ideální není ani propojení vědy a ochrany přírody. Přitom jeden z nejpalčivějších problémů současnosti – klimatická změna a výzkum jejích dopadů – prostupuje mnoha obory. Zásadní je nejen pro ochranu přírody, ale i pro lesnictví, zemědělství, vodohospodářství a vědu. Význam spolupráce vidíme i na stavu našich lesů. Ty pokrývají třetinu státu a nejsou jako celek v dobré kondici. Řešením není zázračná dřevina, která by nahradila smrk, nebo včasná indikace škůdců, ale spíše přírodě blízké lesní hospodaření respektující rozmanité přírodní podmínky a pečlivě prováděný výzkum. Více než polovinu lesů má u nás v rukou stát a ten by tedy měl udělat dlouhodobé strategické rozhodnutí, co od lesů vlastně čekáme.

Značnou rezervu má i rozvoj ekonomických nástrojů, mezi které patří ekologizace daňové soustavy či evaluace ekosystémových služeb. Ale ani stávající dotační programy nejsou komfortně nastavené a přehledně uspořádané. Problémy přináší třeba fakt, že většina činností ochrany přírody sice vyplývá z platné legislativy, avšak peníze se hledají v rozmanitých finančních zdrojích namísto toho, aby byly dlouhodobě alokovány jako mandatorní výdaje ve státním rozpočtu. Bez problémů není ani nastavení zemědělských dotačních programů a jejich dopad na přírodu a krajinu. Naopak dobrým nástrojem jsou určitě kompenzace vlastníkům a hospodářům za omezené hospodářské využívání krajiny kvůli ochraně přírody či proplácení škod způsobených některými chráněnými živočichy. Pro ochranu přírody totiž budou vlastníci a hospodáři vždy klíčovými partnery. V České republice však existuje celoevropský a možná celosvětový „unikát“. Stát vyplácí náhradu újmy nejen privátním a samosprávným subjektům, ale i sám sobě na státních pozemcích. To je filozoficky i ekonomicky vadné a navíc to s sebou nese i značnou míru zcela zbytečné byrokracie.

Také je třeba přiznat, že ne vždy se profesionálním ochranářům daří rozlišovat mezi podstatným a marginálním. Nedostatečně účinná je i reakce ochrany přírody na masivní mizení druhů a úbytek cenných biotopů v bezlesí, zvyšující se fragmentaci krajiny a pokračující unifikací zemědělství.

Směřování

Prioritou ochrany přírody je zvýšení kvality péče o stávající chráněná území a krajinu obecně. Do budoucna však nelze vyloučit doplnění dalších velkoplošných chráněných území, která u nás pokrývají 16 % rozlohy státu (zhruba evropský průměr). O některých kandidátech – například o národním parku Křivoklátsko – se už koneckonců několik let veřejně diskutuje. Při dotváření sítě se musí zohlednit odborné aspekty, jako je zachovalost přírodního prostředí a jeho celková reprezentativnost. Ve výše uvedené mapce je zobrazen odborně diskutovatelný potenciál doplnění národních parků a chráněných krajinných oblastí. Z hlediska reprezentativnosti krajinných ekosystémů jsou prioritou zejména níže položené typy přírodních stanovišť. Zcela zásadní pak je, že pro případný vznik jakýchkoliv chráněných území jsou vedle ekologických aspektů stejně důležitými faktory společenská objednávka a přijatelnost pro veřejnost. Určitě potřebnou věcí je i integrace několika částí informačního systému, s nimiž pracuje ochrana přírody, do plně funkčního a komfortního jednotného systému.

Literatura

[1] Pelc F., Plesník J.: Organizace ochrany přírody v USA: poučení pro Evropu? Ochrana přírody 67, 26–29, 2012/3.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Krajinná ekologie

O autorovi

František Pelc

RNDr. František Pelc (1962), krajinný ekolog a ochranář přírody. Mise ochrany přírody naplňoval v různých pozicích jako šéf Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, ředitel Správy chráněných krajinných oblastí, byl poslancem Parlamentu ČR a náměstkem ministra životního prostředí. Nyní je ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky.
Pelc František

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné