Chytré klouby

Babičku Boženy Němcové vnímáme jako literární prototyp stáří. Když ale v roce 1828 tato žena přijela do Ratibořic, bylo jí teprve pětapadesát let. Dnešní padesátníci netouží zbytek života zasvětit starosti o vnoučata a hospodářství. Chodí po horách, jezdí na kole, hrají tenis, případně létají na rogalu. Aktivnější a stárnoucí populace však potřebujeme takové náhrady opotřebených kloubů, které aktivním seniorům umožní zvednout se ze židlí.

Náhrady kloubu jsou považovány za jednu z nejúspěšnějších operací vůbec. S vysokou mírou úspěšnosti odstraňují bolest při pohybu a umožňují žít aktivní život i ve vyšším věku. Původní návrh náhrad kloubů byl sirem Johnem Charnleym, otcem moderní operace obnovující funkce kloubu (artroplastiky), určen pro starší a méně aktivní pacienty.

I když náhradu kloubů můžeme považovat za bionickou náhradu, tedy funkční náhradu poškozeného orgánu, v žádném případě se nejedná o náhradu plnohodnotnou nebo trvalou. Měli bychom na ni nahlížet spíše jako na výměnu bolestivého onemocnění kloubu, např. artrózy, za jiné dlouhodobé onemocnění způsobené umělým kloubem.

Proč mají umělé klouby omezenou životnost

Při náhradě kloubu dochází k výměně kostí a chrupavky za umělé˝, a tudíž tělu cizí materiály. I když se používají materiály biokompatibilní, při jejich dlouhodobém použití nedochází k jejich plné integraci. Implantát také postrádá schopnost regenerace, a proto se v průběhu používání opotřebuje. Protože je uzavřen uvnitř těla, zůstanou v těle také částečky materiálů, které vznikly opotřebením, a mohou v konečném důsledku způsobit zánět a uvolnění implantátu. Míra opotřebení náhrady závisí na míře používání, a tudíž je mnohem vyšší u mladých aktivních pacientů. Riziko selhání náhrady z důvodu opotřebení je u starších pacientů relativně nízké, méně než 7 %. [1] U mladších pacientů klouby selhávají mnohem častěji. U padesátníků např. riziko nové operace z důvodu selhání náhrady kolenního kloubu stoupá až na 35 %. [2]