Chovejte mne, má matičko!

Psychiatr Radkin Honzák v článku „Paměť není jedna“ (Vesmír 96, 736, 2017/12) zmiňuje význam citové vazby mezi matkou a dítětem během prvních dvou let života a rozhodující vliv této vazby na budoucí psychický stav v dospělosti. Z těchto informací bych usuzovala, že pro děti, které nemohou být z nějakého důvodu v nejranějším věku v péči své vlastní rodiny, je zcela jednoznačně pozitivní, mohou-li být, třebas jen dočasně, v péči náhradní rodiny oproti pobytu v kojeneckém ústavu. Z úst některých dětských psychologů a lékařů však zaznívá, že dětem v kojeneckých ústavech nic nechybí a že se pobyt v těchto ústavech nijak negativně neodráží v jejich dalším vývoji.¹⁾ Jak se na toto téma dívají biologové?

ptá se Jitka Pavlíková, Přelouč

Teorie vazby (attachmentu), jež vyzdvihuje zásadní význam raného vztahu mezi dítětem a jeho pečovatelem, letos slaví již 60 let. Pro studium sociálního a citového vývoje člověka dnes představuje jeden z nejpevněji zakotvených, empiricky nejlépe podložených koncepčních rámců vůbec. Ačkoli díky behaviorálně genetickým či zobrazovacím studiím doznala řady upřesnění, ve svém jádru zůstává touž teorií, jak ji původně formuloval John Bowlby (1907–1990), lékař a specialista na dětskou psychiatrii a psychoanalýzu. V roce 1950 jej Světová zdravotnická organizace pověřila, aby se stal jejím poradcem v otázkách duševního zdraví dětí bez domova. Práce s dětmi odloučenými od jejich rodin jej přivedla k pozorování různých nepříznivých důsledků, které bylo možno průkazně připsat na vrub právě tomuto odloučení. Na základě těchto zjištění Bowlby navrhl opatření, která měla pomoci těmto důsledkům předcházet či je alespoň mírnit. Jak napsal v předmluvě výsledné zprávy, „pro duševní zdraví je nezbytné, aby kojenec – a později malé dítě – prožíval vřelý, intimní a nepřerušovaný vztah s matkou anebo s její trvalou náhradou, v němž oba nacházejí uspokojení a radost“.

Trápení dětí mimo domov

V pátrání po procesech, jak tyto nepříznivé důsledky vznikají, se k Bowlbymu připojil kolega James Robertson (1911–1988). Pozoroval množství malých dětí kolem 2 až 3 let věku, jež byly odloučeny od matky a kterým se dostávalo péče v prostředí nemocnice nebo dětského stacionáře, kde nebyla k dispozici osoba, která by představovala stálou náhradu mateřské postavy.

„Během této své práce byl můj kolega hluboce pohnut intenzitou strádání a trápení, jichž byl svědkem u dětí mimo domov, a rozsahem a délkou jejich duševního rozrušení poté, co se vrátily domů. Nikdo, kdo četl jeho písemné zprávy nebo zhlédl filmový záznam natočený o jednom malém děvčátku, nemohl zůstat chladným,“ popisuje Bowlby v předmluvě k prvnímu svazku svého stěžejního díla, trilogie Vazba a ztráta (Attachment and Loss). Na základě svých empirických pozorování společně došli k závěru, že pokud je dítě starší půl roku odloučeno od matky a při péči o ně se neustále střídají cizí osoby, i přes jinak příznivé ostatní okolnosti, například materiální zajištění, se u něj typicky dostavuje nejprve reakce protestu, hlubokého zoufalství a nakonec apatie, která však bývá mylně interpretována jako stav vyrovnání se či snad spokojenosti s vlastní situací.