Paměť není jedna

Sloni si pamatují člověka, který jim ublížil, a potkají-li ho po letech, umějí mu to oplatit. Napadlo mě, že to může být tím, že vzpomínku nezatíží šumem, že si ji totiž nikdy nevypravují. Ale může to být také jinak, jak už to na světě bývá.

Co všechno bylo příčinou, že se po dvaceti letech vzbudily zlé vzpomínky Eileen Franklinové, takže ohlásila, že její otec zavraždil v roce 1969 její kamarádku, těžko už dnes dohledáme. Její otec byl odsouzen, protože porota svědkyni uvěřila;¹⁾ mezi psychology, fyziology a psychoterapeuty ale vypukla debata, která vyvolala vlnu experimentů hledajících odpověď na otázky týkající se možností lidské paměti, zejména pak její spolehlivosti.

Julia Shawová: Iluze paměti. Falešné vzpomínky a proč jim věříme.Paseka, Praha 2017, 288 stran

Vědci záhy zjistili, že lidská paměť je nejen krutě nespolehlivá, co se týká prožitých skutečností, ale že ji lze ošidit tak, že je do ní možno vložit vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. A nemusí to být jen nevinné události, ale třeba fakt, že někdo v pubertě spáchal loupež, pro kterou měl vážné oplétačky s policií a se soudy.

Tyto experimenty začaly v devadesátých letech napřed nevinně. Badatelé zašli za rodiči pokusné osoby, které bylo v té době něco mezi dvaceti a třiceti lety, a dozvěděli se o některých pravděpodobně emočně silněji obsazených prožitcích z doby, kdy jejich subjektu bylo pět až šest let, například návštěva zoo, cirkusu, výlet parníkem aj. Pak k těmto autentickým událostem přidali jednu smyšlenou o tom, jak se jejich pokusný subjekt před Vánoci ztratil v obchodním domě. Subjekt jim pak týden po týdnu opakoval, co vše si vybavil, detailů přibývalo a jistota rostla, a když se dozvěděl, že se jedna vzpomínka nezakládá na pravdě, často při jejím určování nevolil správně. Když byl obchodní dům označen za falsum, hájil ho se vší energií. Ostatně není to tak dávno, co jsme mohli obdobnou obhajobu fiktivní události sledovat v našich médiích.