Theorie descendenční a její učení na školách

1878: Zřídka kdy setkaly se výroční schůze německých přírodozpytců s tak živým ohlasem v širším obecenstvu, jako minulého roku v Mnichově. Nepřišlyť tehdy na denní pořádek pouze odborné předměty a výsledky bádání, nýbrž i důležitá otázka, jak se mohou výsledky věd státi přístupnými širšímu obecenstvu. […]

Haeckel přednášel v Mnichově o významu descendenční theorie, a přednáška jeho přijata s ohromným potleskem. Za několik dní na to vystoupil Virchow, mluvě proti zásadám Haecklovým, a totéž obecenstvo zavrhlo následkem přednášky Virchowovy theorii descendenční, pro niž tak zaujato bylo slovy Haecklovými. Tento podal v přednášce své výběr ze svých prací, připojiv a odůvodniv, že descendenční theorie má nalézti místa již i ve školách. […]

Virchow připouští, že nauka descendenční má do sebe mnoho pravděpodobnosti. Vývoj organismů zakládati se může buď na zázraku, buď na přetvořování. Třetí není možné. Přírodní věda odsuzujíc zázrak, učí o pozvolném vývoji ústrojenstva: ba více než 99 procent nyní žijících – či lépe pracujících – zoologů jest přesvědčeno o pravdách theorie descendenční. Virchow praví: „Ne, u mne platí theorie tato jen jako spekulace, žádám skutečný důkaz.“ Tak ale mluví každý praobyčejný laik, jenž nevšímá sobě velikých pokroků věd přírodních doby nové; ty nejzáhadnější zjevy zajisté jen theorii descendenční byly vysvětleny. Virchowovi jest ovšem nauka tato nesrozumitelnou, neboť dokázáno mu, že nemá ani těch nejnutnějších vědomostí o nynějších směrech věd přírodních. Přes to však chce mluviti o věcech, jež náležejí do oboru čisté zoologie. […]

V. (Vesmír 8, 7, 1878/1)

2018: Rudolf Virchow (1821–1902) ctihodný berlínský lékař, antropolog (a politik), jeden z časných zastánců buněčné teorie, bývá často představován jako zatvrzelý antievolucionista, ve skutečnosti k ní fundamentálně odmítavý postoj neměl. Se svým oponentem se dobře znal, Ernst Haeckel u něj studoval a dokonce mu krátce dělal asistenta.

Virchow nezpochybňoval proměnlivost druhů v čase a ani vývoj člověka ze zvířete pro něj nebyl nepředstavitelný. V jeho (i dnešní) době stáli proti evoluci a Darwinově přírodnímu výběru mnohem rozhodnější kritici.

„Rudolf Virchow neodmítl teorii biologické evoluce bezvýhradně, měl k ní rezervovaný, ale nikoli jednoznačně nepřátelský postoj. Rozlišoval mezi výzkumem a teorií. Výzkum chápal jako formulování hypotéz a hledání řešení vědeckých problémů, kterým nesmí stát nic v cestě. Vědecké problémy a hypotézy nejsou teorie, tam musí vládnout naprostá jistota. Virchow zkrátka považoval darwinismus za oblast výzkumu, a nikoli teorie. V roce 1877 dokonce navrhl, aby se Darwin stal korespondujícím členem Berlínské společnosti pro antropologii, etnologii a pravěk,“ píše kulturní antropolog Martin Soukup.¹⁾

Poznámky

1) Soukup M., Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni 2, 95–106, 2011.