Fylogeneze a evoluce psů

Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy a skupinami psovitých šelem zůstávají do značné míry nejasné. Nové poznatky týmu zoologů z Přírodovědecké fakulty JU některé z nich objasňují a poukazují na skutečnost, že morfologické znaky, které se uchovávají ve fosilním záznamu, mohou podávat systematicky zkreslené informace o vztazích fylogenetických.

Psi (podčeleď Caninae) jsou jednou z nejcharismatičtějších skupin savců a ekologicky významní predátoři a mrchožrouti. Vznikli v oligocénu před více než 30 miliony lety na severoamerickém kontinentě. V pozdních třetihorách se jejich hlavní skupiny – liškám podobní Vulpini a psům podobní Canini – rozšířily přes Beringovu úžinu do Eurasie a Afriky, kde z nich vzniklo mnoho druhů, od fenka po lišku polární, od šakala po vlka. Jedna severoamerická linie pronikla nově vzniklou Panamskou šíjí do Jižní Ameriky a rozrůznila se do početné skupiny Cerdocyonina, zahrnující osobité druhy jako pes pralesní, pes hřivnatý nebo pes bojovný, který byl vyhuben v 19. století.

Přes značnou pozornost, která je divokým příbuzným „nejlepších přátel člověka“ věnována, zůstávají evoluční vztahy mezi nimi do značné míry nejasné. Nevyřešené zůstávají příbuzenské vztahy mezi recentními a vymřelými druhy a potíže činí i zařazení osobitých druhů, jako je americká liška šedá (Urocyon cinereoargenteus), africký pes ušatý (Otocyon megalotis) nebo východoasijský psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), který dnes žije i na území ČR, kam byl zavlečen. Poslední problém představují hyperkarnivorní druhy. Většina psů je všežravých, ale některé druhy, například africký pes hyenovitý (Lycaon pictus), východoasijský dhoul (Cuon alpinus) nebo vymřelý americký zlovlk (Canis dirus), se staly vrcholovými predátory, jejichž strava sestává převážně z masa velké kořisti. Není jasné, zda jsou si tyto druhy příbuzné.