i

Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Umělá inteligence. Vezme nám práci, nebo dá?

 |  8. 1. 2018
 |  Vesmír 97, 20, 2018/1

Kybernetik Michal Pěchouček je mužem mnoha „řemesel“: vede katedru počítačů na Fakultě elektrotechnické ČVUT, zakládá startupy, řeší vědecké projekty v oblasti umělé inteligence, mj. pro americkou armádu…, ale on sám říká: „Tohle je přece normální skladba práce akademika!“

První otázka se mi nabídla hned u vchodu na vaši katedru: k podpisu tam leží petice s názvem Konec levných učitelů. Jak vy vnímáte situaci pedagogů? — Vidíte, o té petici ani nevím, ale jinak to vnímám jako téma palčivé: Všechny statistiky dokládají, že v Česku jde na platy ve vzdělávání méně než v zemích OECD, že máme nejhorší odměňování učitelů ve střední Evropě. To je nepochopitelný stav v době, kdy roste ekonomika, lidé bohatnou. Naše společnost si dlouhodobě neváží učitelské práce. Nízké platy ve školství nastavila politická reprezentace v devadesátých letech s tvrzením: Chceš víc peněz? Jdi pracovat jinam! Takže dnes podle toho situace ve školství vypadá. V Česku jsme dodnes zvyklí, že se učitel nemusí moc platit. A v Praze si nenašetří na garsonku ani pět kantorů dohromady.

Situace vysokoškolských pedagogů je stejně tristní? — Na vysokých školách se učí, ale zároveň také dělá odborná výzkumná práce. Takže ti z učitelů, kteří jsou zároveň vědci, experti, mají možnost pracovat na svých projektech za normální peněžní ohodnocení. My tím pádem nutíme své lidi, aby učili co nejméně. Každá hodina věnovaná studentovi je v zásadě prodělečná a pedagogové si na ni musí vydělat odbornou činností. Takto se česká vysokoškolská obec vypořádává s nízkým finančním ohodnocením, to je tristní. V civilizovaném světě toto nedává smysl. Není divu, že celý systém začíná kolabovat.

Vidíte tedy za těch 25 let posun k lepšímu, nebo k ještě horšímu? — V devadesátých letech srdcaři ještě zůstali. Nová generace už nemá zájem studovat pedagogiku ani učit. Znám lidi, kteří žili v zahraničí, mají zkušenost z praxe, jsou kreativní, zapálení, ti by často učit chtěli. Ale také za to požadují důstojné peníze.

Jak v této situaci vyslyšet volání: Je třeba změnit a zlepšit vzdělávací systém? — Před deseti lety by možná ještě pomohlo nalít čtyři miliardy do středních škol, ale to už jsme propásli. Dnes pomůže jen sofistikovaná reforma a její součástí podle mne musí být, že vezmeme státu jeho dominantní úlohu ve vzdělávání. Měly by se zapojit nevládní organizace, dobrovolnictví, průmysl, rodina. Děti by měly být vychovávány tak, aby měly prostor pro individuální vzdělávací aktivitu. Musí se změnit obsah výuky, aby připravoval děti na skutečný život, na budoucnost. K tomu také patří důraz na matematiku, na schopnost algoritmicky, logicky uvažovat, pracovat s pravděpodobností a statistikou. Za hlavní a základní dovednost je třeba považovat porozumění jevům okolo nás a schopnost je hodnotit. Opravdu už nestačí faktografická frontální výuka. A abych nezapomněl, programování se musí učit už od prvního stupně základních škol.

O jaké změny usilujete vy na své katedře počítačů? — Rozjel jsem třeba projekt profesorských míst sponzorovaných z průmyslu, zatím mám dvě vlaštovky, firmy AVAST a Red Hat sponzorují zahraniční profesory, které si tady jinak nikdo nemůže dovolit. Dalším krokem bude zapojení kvalitních lidí z úspěšných softwarových firem do dobrovolnické činnosti ve vzdělávání. Ideální pro střední školy. Představuji si, že třeba tito lidé z praxe vyšetří půlden jednou za 14 dní a budou učit informatiku. Protože chápou, jak je nutné vychovávat si dobré studenty a budoucí pracovníky.

Kandidoval jste na rektora. Jaké změny jste si přál a chystal pro celou ČVUT? — Na své kandidatuře jsem pracoval skoro rok, z toho první tři měsíce jsem se k tomu přemlouval. Řídit školu s rozpočtem čtyř, pěti miliard korun, s relativně malou exekutivní pravomocí, ale totální zodpovědností je totiž nezáviděníhodný úkol. A co bych býval chtěl změnit? ČVUT je skvělá škola, výborná značka respektovaná i v zahraničí, chodí sem nadaní, motivovaní studenti. Ale tato škola využívá tak čtvrtinu svého potenciálu. Podle mne se může ČVUT výrazně zlepšit, pokud se komunita pedagogů a vědců sjednotí na jedné silné vizi. A tou je pro mne, aby primární byla výuka, ale pouze výuka inspirovaná kvalitní odbornou, vědeckou prací, aby se učilo to, v čem jsme dobří, čím jsme se proslavili, ať už jde o architekty, motoráře, informatiky. Aby se neučila pouze masová znalost základních předmětů, ale aby studenti pracovali na smysluplných projektech. Zvolen jsem nebyl, ale musím dodat, že nový rektor Vojtěch Petráček školu určitě povede dobře, je to charismatický mladý člověk a rozumí jak výuce, tak vědě a výzkumu.

Jste silným zastáncem propojení školy a průmyslu. Jak je na tom ČVUT? — Není na tom špatně, ale prodává se průmyslu, myslím, pod cenou. Průmysl nerespektuje význam ČVUT a jejích odborníků, pokud se finančního vyjádření týče. Daňařům nebo právníkům platí firmy tři tisíce na hodinu, profesorovi, který jako jediný rozumí odborné stránce projektu, tři stovky. To je absurdní. V tom by se měl přístup českého průmyslu změnit.

Škola by si asi měla dupnout, ne? — Měla by nastavit důstojné sazby spolupráce profesorů s průmyslem. Já jsem to ve svém rektorském programu navrhoval. Na druhou stranu by škola neměla být výhradně ve vleku průmyslu a neměla by sloužit pouze potřebám firem. Měla by být vizionářem, hledět o deset let dopředu před průmysl. To je její poslání ve společnosti. Určovat, co by pro nás mohlo být v budoucnu zajímavé, a ne jen plnit zadání podle aktuálních potřeb podniku. Ke konkrétním dovednostem si má průmysl sám vyškolit absolventy – své zaměstnance. Na univerzitě by měli studenti dostat trvale platné vzdělání, které je vybaví do života, ať se vyvine trh práce a svět technologií jakkoli. Proto jsem velkým fanouškem matematiky, algoritmizace algebry, statistiky. To jsou znalosti, které budou mít trvalou hodnotu pro budoucí inženýry, bez ohledu na to, jaká budou auta a jací budou roboti.

Vy sám jste začal spolupracovat se světem venku – a to hned s americkou armádou v oblasti síťové bezpečnosti. — Česko je průmyslová země, ale zároveň se tady velká část průmyslové produkce realizuje prostřednictvím poboček zahraničních firem. Bohužel, české dcery nejsou ochotné riskovat, pouštět se do neotřelých řešení, zvykly si na to, že se inovuje v Británii nebo v Německu, a tady se jen montuje a prodává. Jinými slovy, v Čechách se mi nikdy nepodařilo prorazit, s výjimkou Škoda Auto nebo firmy Red Hat. Je to asi i českou mentalitou, Češi neradi riskují, a to platí jak pro mladé podnikatele, tak i pro výkonné ředitele poboček. Kdežto Američané diverzifikují, chtějí mít co nejširší spektrum nápadů, přístupů, proto si našli třeba skupinu vědců v Praze. Zariskovali, možná z toho něco bude. Nakonec jsme se stali jedním z univerzitních pracovišť s největším podílem výzkumných projektů s americkými vojenskými složkami z celé Evropy.

Kontakty jste si vybudoval během studia a pracovního pobytu v USA? — Studoval jsem v Británii, vztahy z Air Force jsem si vytvořil během doby, kdy jsem pracoval jako profesor na State University of New York. Tehdy jsem dostal první grant a pak se to nabalilo jako sněhová koule. Když děláte dobrou práci, tak se to o vás roznese. Platí to samozřejmě i naopak.

A vy jste si pak zakázky přinesl zpátky. Proč jste se vlastně vůbec vracel? — Já jsem původně zvažoval, že bych zůstal v zahraničí, ale moje manželka, s níž jsem studoval v Británii, je velký patriot, chtěla využít to, co umí, ve prospěch české společnosti. Nebyli jsme jediní – většina českých vědců se vrací. Vědci se nevracejí do Varšavy, Bratislavy, Budapešti, ale do Prahy ano. Já sám své doktorandy ostatně posílám do světa povinně. A oni přicházejí zpět s velkými zkušenostmi, jako jiní lidé. Vyspělé osobnosti, které mi intelektuálně konkurují, v mnohém mě i převyšují, s nimiž rád buduji tým. Takto jsem před dvaceti lety založil Centrum umělé inteligence. Stavím týmy, které vyhrávají, a to mě hodně naplňuje. Tohle uspokojení zároveň trochu nahlodává vědomí, že biologické hodiny tikají, že práce věnovaná řízení mě vzdaluje od té technické. Ta se přitom musí pořád trénovat, aby člověk zůstal dobrý.

Zabrousil jste i do byznysu. V roce 2009 jste spoluzakládal firmu Cognitive Security, již jste před třemi roky prodal gigantu CISCO. V nadnárodní firmě jste pak chvíli dokonce pracoval. Je obchod také sféra, která vám přináší velké uspokojení? — Jsem akademik. Založit startup a pokusit se ho rozvinout je pro mne samozřejmou součástí akademické práce. Když se podíváte na profesory v Berkeley nebo Stanfordu, startup jich založila aspoň polovina. Jistě, tady jsme byli jednou z prvních vlaštovek. Mne opravdu lákala možnost osahat si celý inovační cyklus. Potenciál své aplikace – v mém případě v oboru kybernetické bezpečnosti – zjistíte tím, že založíte startup, získáte investici, první zákazníky. Sledujete, jaký dosah může vaše myšlenka mít, zda může škálovat stokrát, tisíckrát. My jsme se o to pokusili s mým doktorandem v oblasti umělé inteligence, počítačové bezpečnosti, náš software odhaloval komplexní útoky, krádeže velkých dat. Nicméně po skončení závazku v CISCO, které náš startup koupilo, jsem se rád vrátil na univerzitu.

Studoval jste kybernetiku, zabýváte se umělou inteligencí. Kam jsme se od doby vašeho studia posunuli? Staly se i věci, které se před dvaceti lety považovaly za nemožné? — Během studií umělé inteligence v Edinburghu nám říkali: Počítač nikdy neporazí člověka ve hře GO. Počítač nikdy nepřekoná člověka v řízení auta, protože je to příliš komplexní činnost. GO bylo překonáno nedávno a na programu, který porazí člověka v pokeru, se ostatně podíleli i čeští vědci (viz Umělá inteligence porazila profesionální hráče pokeru). A samořídicí auto? I to už je problém vědecky skoro vyřešený (s trochou nadsázky), možná ještě inženýrsky a právně nedotažený.

V poslední době se však objevují ve spojitosti s vývojem umělé inteligence obavy, varování před jejími důsledky. Co si o tom myslíte? — Když se lidem podařilo přistát na Měsíci, okamžitě se objevily plány, že budeme opouštět galaxie. Teď je situace obdobná. Dnes máme k dispozici dílčí systémy, řízené umělou inteligencí, ale jsme ještě hodně daleko od toho, abychom stvořili onu obávanou obecnou umělou inteligenci, která by se nám mohla vymknout z rukou. My se toho nedožijeme, je to technicky natolik náročné, ještě tak málo rozumíme tomu, jak funguje lidský mozek… Strach, který vyjadřuje třeba Elon Musk, tedy nesdílím, jsem spíše optimistou podobně jako třeba Mark Zuckerberg. Zároveň je ale nutné vědět, že nástup dílčí umělé inteligence ovlivní naše životy nepředstavitelným způsobem. Bude to nejrychlejší společenská změna v historii planety a nevím, zda jsme na ni připraveni.

Na co všechno bychom měli být připraveni? Mluví se o zániku některých profesí. O nutnosti celoživotního učení… — Jde o dvě věci: Závislost na umělé inteligenci nás činí křehkými, zranitelnými, představuje úzké hrdlo, které lze napadnout a přes které lze lidi ohrozit. Ale jako nejdůležitější vidím změny v oblasti práce. Odhady říkají, že do dvaceti let zmizí dvě miliardy pracovních míst, což je polovina veškeré práce na planetě. Jen ve Spojených státech přijdou v průběhu několika let o práci čtyři miliony mužů řidičů. Co s nimi? Ale také se bojím úbytku administrativní, kancelářské práce. Málo se zmiňuje, že ani tady už nebude práce pro lidi. Bankovnictví, management, diagnostika v medicíně, žurnalistika, práce sekretářek, to všechno se obejde bez lidí. Práce bude masově a rychle mizet a co si bez ní lidé počnou? Co budou dělat bez práce? Čím naplní své životy? To zavání skutečnou katastrofou.

Jistě se najde cesta, jak se s těmito změnami vyrovnat. — Budeme muset začít chápat hodnotu práce jiným způsobem. Na lidech zůstane práce kolem lidí, pečovatelské profese, služby, tady bude čím dál větší poptávka, ale zároveň je nutné, aby dál vznikaly ekonomické hodnoty, které tuhle práci zaplatí. Lidem samozřejmě zůstanou také vysoce kreativní profese a aktivity.

Čtyři miliony amerických řidičů se sotva překvalifikují na zdravotní sestry nebo programátory. Špatně placené práce dělají většinou lidé, pro něž je komplikované se rekvalifikovat. — Tady bude důležité, jak se k budoucnosti postaví jednotlivé státy. Myslím, že se rozdělí země na ty, které na robotizaci a umělé inteligenci vydělají, které se ponesou na její vlně, a na ty, které na ni doplatí. Aby země mohly v nové situaci fungovat, aby mohly financovat potřebné pomocné profese, musí mít k dispozici i dostatek práce s vysokou přidanou hodnotou. Pokud taková práce dejme tomu v Česku nebude, tak se staneme zemí závislou na humanitární pomoci třeba z Číny, Ruska, Německa. Když u nás bude fungovat sofistikovaný druh průmyslu, budeme rozvíjet nové technologie, bude tady nějaký „google“, pak tato práce bude vytvářet hodnotu a poplynou z ní daně a země bude nezávislá.

Za současné situace to u nás bohužel vypadá spíš na první variantu… — Stát podceňuje investice do vzdělávání, státní podpora směřuje do fosilních montoven, takže si skutečně zaděláváme na to, zůstat zemí na druhé koleji. Takové Polsko zaplatí dolar firmě za každý dolar, který investuje do R&D (výzkum a vývoj, pozn. aut.). V Polsku mají vývojové centrum Google se 400 zaměstnanci. Naštěstí i u nás vznikají firmy typu Avast, které mohou naši ekonomiku dostat do nezávislého postavení.

Už jsem se vás ptala, co jste chtěl změnit jako rektor. Co byste dělal, kdybyste rozhodoval o celé zemi? — Obdivuji země jako Kanada, která se rozhodla, že část peněz z ropy investuje do umělé inteligence, protože věří tomu, že právě umělá inteligence určí práci budoucnosti. Minulý týden schválila britská vláda rozpočet a přidala půl miliardy britských liber na investice do umělé inteligence. I při všech jejich starostech s brexitem se dokázali shodnout na této prioritě ve výzkumu a vývoji. Naopak naše národní priorita Průmysl 4.0 vlastně nic neznamená, je to jen prázdný název. Takže co bych udělal, aby u nás byla v budoucnu práce? Upřednostňoval bych kroky, které povedou ke koncentraci práce s vysokou přidanou hodnotou, snižoval bych administrativní zátěž, podporoval bych startupy nějakým jednoduchým financováním a rovněž bych prohlásil umělou inteligenci za národní prioritu. Ne proto, že je to můj obor, ale proto, že nám může práci vzít, nebo ji dát. Být na inovační vlně je nejbezpečnější způsob, jak si ji uchovat. Jen když tady bude co nejvíce lidí vytvářet nové technologie, nové firmy, nový byznys, nová místa. A snažil bych se naučit Čechy riskovat.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Počítače, internet
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Eva Bobůrková

Eva Bobůrková původní povolání systémové inženýrky nikdy nevykonávala, neb se zhlédla v novinařině. Ze zpovídaných lidí jí brzy jako nejzajímavější vyšli vědci, a tak se od ekonomického zpravodajství odklonila k popularizaci vědy, kteréžto se věnuje od roku 2000.
Bobůrková Eva

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné