Do vesmíru z trampolíny

Ruský kosmický program pomalu, ale jistě přichází o prestiž. Místo mladých inženýrů mají o kosmické programy zájem stavbaři předražující zakázky a obchodníci s materiálem. Výsledkem jsou rozkradené miliardy dolarů a všudypřítomná nekvalita výroby, ohrožující bezpečnost některých misí. Kam kráčí kdysi elitní oblast ruské vědy a techniky?

Vloni v říjnu navrhl zahraniční výbor dolní komory Federálního shromáždění Ruské federace (Gosdumy) zavedení sankcí proti USA v kosmické spolupráci. Bylo to neuvážené, stejně jako bylo v květnu 2014 zbytečně nabubřele chvástavé prohlášení vicepremiéra Dmitrije Rogozina, který tehdy na svém twitterovém účtu napsal:

„Navrhuji Spojeným státům, aby své kosmonauty na Mezinárodní kosmickou stanici ISS vysílaly pomocí trampolíny.“

Tehdy tím narážel na skutečnost, že od roku 2011, kdy se z kosmu vrátil poslední raketoplán Atlantis, jsou Američané při přepravě svých posádek na ISS zatím zcela závislí na ruských lodích Sojuz.

Příprava ruské rakety Sojuz ST-B ke startu z francouzského kosmodromu Kourou ve francouzské Guyaně, který využívá Evropská kosmická agentura ESA.Snímek ESA, Stephane Corvaja

Příliš rozvášnění politici

Zmíněný návrh zahraničního výboru Gosdumy na zavedení sankcí by však současnou alespoň v kosmu přijatelně příznivou situaci zcela zásadně změnil, či spíše naprosto znehodnotil. A jak varoval poslanec Gosdumy Roman Romaněnko, byl by takovým postupem především provoz stanice ISS nejméně na tři roky zcela umrtven. Američané sice nyní nemají vlastní kosmickou loď, která by je na ISS dopravila, ale program soukromých lodí Crew Dragon od společnosti SpaceX a CST-100 Starliner od společnosti Boeing finišuje. V letošním roce se očekávají první zkušební starty obou lodí, a pokud vše půjde bez potíží, mohly by operační lety s posádkami k ISS začít v roce 2019, nejpozději v roce 2020. Až tehdy by se Američané mohli vrátit na svou nuceně opuštěnou část ISS.

Rusové by se mezitím sice mohli sami vydávat do své části stanice ISS, ale příliš by si tím nepomohli. Roman Romaněnko totiž své rozvášněné kolegy poslance upozornil, že vyhlášením sankcí a zamezením přístupu posádky do americké části stanice by Rusové nejen sami přišli o možnost 24hodinové komunikace řídicího střediska s posádkou, a například také o internet, ale hlavně – ruský segment nemůže pracovat bez podpory amerického segmentu, což platí pochopitelně také opačně. Stanice totiž funguje spolehlivě a hlavně bezpečně pouze jako celek.

Oproti neuváženým poslancům zahraničního výboru Gosdumy jejich kolega Romaněnko navíc dobře ví, o čem mluví. Ještě nedávno byl totiž aktivním kosmonautem, na stanici ISS pobýval a pracoval a je mu jasné, že přerušení kosmické spolupráce s USA by znamenalo nejen konec projektu ISS, ale také zcela zásadní zhoršení spolupráce s dalšími účastníky projektu ISS, jakými je evropská agentura ESA nebo kanadská či japonská kosmická agentura.

Osamostatnění je cestou do zkázy

Rusové přitom nejsou v situaci, kdy by si mohli dovolit výrazně individuální přístup ke kosmickým aktivitám a ledabyle mávnout rukou nad další mezinárodní spoluprací, tedy vrátit se do doby studené války a nejtvrdšího soupeření o vesmír. Před časem se sice objevovaly mezi novináři zprávy, že pokud nedojde mezi Ruskem a USA k dohodě, odpojí Rusové svůj modulový komplex od ISS a na jeho základě vybudují vlastní samostatnou orbitální stanici, třebaže nesrovnatelně menší.

Věc však měla háček, a to nikoli nevýznamný. Základní modul stanice pojmenovaný Zarja bude mít za sebou v roce 2024 již 26 let nepřetržité činnosti v extrémních podmínkách kosmu, takže je otázkou, zda by mohl být vůbec použit jako základní článek zcela nové modulové konstrukce. Podstatné také je, že stavbu modulu financoval Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) a Rusko s ním může disponovat pouze po americkém souhlasu.

Jenže ani Američané by si sami se zajištěním provozu tohoto základního modulu příliš neporadili. Nedávno totiž vedení NASA sice vyzvalo možné zájemce o předložení nabídek na zajištění provozu, bezpečnosti a servisu modulu Zarja zatím do roku 2020, ale současně se vedoucí činitelé NASA vyjádřili velmi pochvalně o dosavadní práci svého ruského partnera. Tím v podstatě dali najevo, že vyhlášené výběrové řízení je pouze formální a dohoda bude opět uzavřena s Roskosmosem.

Proč takové složitosti? Zjevně jde o vyřešení možné zapeklité situace, do níž by se vedení NASA mohlo dostat, kdyby smlouvu o dalším provozu modulu Zarja uzavřelo s Roskosmosem bez výběrového řízení, protože ve stejné době vyhlásil americký Senát další sankce vůči Rusku. I když sám zákon o zavedení nových sankcí uvádí výjimky pro oblast rusko-americké kosmické spolupráce, vedení NASA se tak vyhlášeným výběrovým řízením pojistilo proti případným námitkám příliš zatvrzelých politiků.

O tom, že ani jedna strana nepřemýšlí o jakémkoli osamostatnění, které by bylo cestou k rychlému zániku ISS, svědčí také následující: Pro případ, že by se oznámený harmonogram zkušebních letů firem SpaceX a Boeing protáhl, vedení NASA přes důvěru ve schopnosti obou firem objednalo pro své posádky ještě další letenky v lodích Sojuz. Jde o období 2018–2019. Cena za přepravu celkem šesti členů posádek americké části ISS sice nebyla oficiálně zveřejněna, ale prý jde o téměř 6 miliard dolarů. Rusové si jsou totiž vědomi, že výhodný obchod s letenkami končí, takže cenu bez ohledu na dosavadní oboustranně vstřícnou spolupráci náležitě zvedli. Po skončení tohoto kontraktu budou muset hledat jiné zdroje. Podle všeho se opět obrátí na kosmické turisty z řad bohatých klientů.

Kosmické lodě Sojuz neposkytují pohodlí, ale létají spolehlivě. Na snímku z 3. září 2017 je návrat kabiny lodi Sojuz MS-04.Snímek Roskosmos, ERA

Ruské svízele

Problémy z přebujelé a těžkopádné byrokracie měla vyřešit radikální přeměna agentury Roskosmos ve státní korporaci Roskosmos. Zda se záměr podařilo naplnit a opět nepřevládl byrokratický moloch, to ukáže nejbližší budoucnost. Někteří ruští komentátoři však neskrývají skepsi a tvrdí, že jde spíše o příslovečné vytloukání klínu klínem. Nové vedení státní korporace prohlásilo, že cílem této zásadní reorganizace je státní společnost, zaměřená více na komerční činnost tak, aby nebyla plně závislá na financování státem.

Jedním ze zásadních úkolů bylo sloučit dřívější státní kosmickou agenturu a kosmický průmysl v jeden nový celek. Jaký bude skutečný přínos, to si ve složité situaci ruského kosmického programu – ani po téměř dvou letech činnosti státní korporace – nedovolí odhadnout ani nejzkušenější komentátoři.

Základem je hospodárnější využívání finančních prostředků a důraz na kvalitu. Nesmírně však záleží na tom, kolik bude v dalších letech vyčleněno ze státního rozpočtu prostředků na nový rozvoj kosmického programu. Výhled není příliš optimistický. Rozpočet bude totiž i v letošním a příštím roce nižší než v letech předcházejících.

Finance jsou pro ruský kosmický program dlouhodobě přetrvávající svízelí. Spoustu peněz spolykala a ještě spolyká například výstavba nového kosmodromu Vostočnyj, další velká finanční injekce bude nutná do vývoje nových nosných raket a hodně peněz – v tomto případě navíc zbytečně – spolkly nutné opravy a úpravy již dlouho slibovaného velkého vědeckého modulu pro stanici ISS, který byl odeslán na Bajkonur jako učiněný zmetek plný vad a nedodělků. Byl proto vrácen do výrobního závodu a opravy si vyžádaly značné částky, které mohly být využity jinde. A nezapomínejme, že velkou část peněz spolkne zajištění trvalého provozu ISS.

Vedení Roskosmosu tvrdí, že ještě nedávné, často až tragické závady – či spíše neomluvitelný šlendrián ve výrobě – se podařilo ráznými opatřeními zvládnout (neúspěšné vypuštění družice Meteor-M No. 2-1 loni v listopadu svědčí spíše o opaku). Nešlo přitom pouze o hrubé nedostatky zjištěné například v továrně raketových motorů ve Voroněži nebo při kompletaci raket Proton, o rozkrádání na stavbě nového kosmodromu Vostočnyj, předražování zakázek a o další podobné případy.

Například na jaře 2015 konstatoval ruský Nejvyšší kontrolní úřad, že podle jeho odhadů bylo na stavbě nového kosmodromu rozkradeno 13 miliard rublů a cena zakázek byla neoprávněně navýšena až o pětinu. Podle vedení Roskosmosu i nejvyšších ruských politických činitelů byly učiněny rázné kroky, aby se taková situace již neopakovala. Jenže kontroly na dalších místech kdysi prestižního kosmického a raketového průmyslu začaly odhalovat jiné nešvary. Nešlo pouze o rozkrádání nebo o značnou nekvalitu práce. Sami ruští odborníci totiž i dnes mluví o často až zoufalém stavu zastaralé výrobní základny. Chybí moderní stroje, chybí nová generace odborníků, protože platy v kosmickém průmyslu nikoho z mladých nelákají.

Za posledních 20 let byl ruský kosmický sektor značně podfinancován, takže nevzniklo prostředí přitažlivé pro novou generaci vysokoškoláků a středoškoláků, natožpak pro kvalitní odborníky a zkušené pracovníky. Křiklavě vysoké platy a odměny vedoucích činitelů a na druhé straně nepoměrně nízké mzdy běžných pracovníků navíc přispěly k celkové nevlídnosti prostředí a k nárůstu nedbalosti tam, kde se přitom očekává nejvyšší kvalita. Dřívější prestiž a vizitku spolehlivosti tak dnes například v ruské pilotované kosmonautice drží v podstatě jen dlouhodobě spolehlivé rakety Sojuz, osvědčené a bezpečné lodě Sojuz a nákladní lodě Progress.

Pro přece jen určité nové nadechnutí ruského kosmického programu svědčí řada nejnovějších zpráv z aktuálního dění. Připravují se starty modernizovaných i nových raket. Nejen aktuálně zkoušené varianty Sojuz-2.1, ale například v roce 2022 by měl vzlétnout nový nosič Sunkar. Nadále se předpokládá nasazení stavebnicové modulové rakety Angara zejména ve verzi Angara A5V a vloni v říjnu bylo na vládní úrovni doporučeno schválit zahájení vývoje nové superrakety s označením Eněrgija-5.1. Ta by měla vynášet náklady o hmotnosti 80 tun, v dalších variantách 100 tun a později podle potřeby dokonce až 160 tun. Její vývoj by měl podle listu Izvěstija vyjít na 700 miliard rublů a první start by se měl uskutečnit v roce 2028. Vývoj rakety by mělo urychlit používání již hotových a vyzkoušených motorů RD-171. Od této nové silné rakety si Rusové slibují, že jim otevře nejen cesty k Měsíci a do meziplanetárního prostoru, ale bude jejich partnersky rovnocenným příspěvkem k nové mezinárodní stanici na dráze blízko k Měsíci, budované společně s Američany a dalšími státy.

Paolo Nespoli, ESA, pohled ze stanice ISS na zakotvení transportní lodě Sojuz, pořízený 31. 10. 2017.Snímek ESA, NASA

Návrat na měsíc

Zajímavým bodem ruského kosmického programu je návrat ke kdysi velmi úspěšným bezpilotním průzkumným sondám, určeným k výzkumu Měsíce. Poslední sonda s označením Luna-24 přepravila v srpnu 1976 vzorek o hmotnosti 170,1 g získaný vrtem z hloubky 2,6 m. Pro finanční náročnost byl program přerušen a nedostatek financí dlouhodobě bránil jeho obnově. Vše by nyní měla vyřešit spolupráce Ruska především s evropskou agenturou ESA. Připravuje se hned několik výprav. Původní harmonogram sice narušila rozpočtová omezení i problémy v ruském kosmickém průmyslu, ale nyní se zdá, že s finanční pomocí ESA by se první z nových sond mohla k Měsíci vydat koncem roku 2019. Půjde o Lunu-25 neboli Luna Glob Lander, která je určena pro přistání na povrchu. Následovat by měla v roce 2021 Luna-26, v roce 2022 sonda Luna-27 a v roce 2025 sonda Luna-28. Pro nás je jistě přitažlivé, že díky členství v ESA budou moci naši vědci umístit například na Lunu-26 několik přístrojů.

S napětím bude jistě očekáván také let sondy ExoMars v roce 2020, na níž spojil síly Roskosmos s agenturou ESA. Rusové dodají raketu, společně s ESA připravují přeletovou platformu, ESA chystá průzkumný vozík a Rusové by měli zajistit jeho přistání na povrchu Marsu.

Podaří se však Rusům prolomit dosavadní smůlu, která je dlouhodobě pronásledovala v jejich národním programu průzkumu Marsu? Až dosud nebyli totiž u Marsu úspěšní, zejména s dopravou svých průzkumných modulů na povrch planety. Naopak úspěchy měli při zkoumání Venuše, takže se ani nelze divit, že začali uvažovat o obnovení takového programu. Návrhy nových sond existovaly, nedostávaly se však finance. V poslední době se rýsuje optimistický plán letu nové sondy Veněra-D a finanční injekcí by měli přispět Američané. Zástupci NASA se již se svými ruskými kolegy zabývali možnostmi společného vědeckého programu.

Měsíc je samozřejmě také stále lákavým cílem pro pilotovanou výpravu. Rusové by si navíc rádi napravili přetrvávající pocity zklamání z trpké porážky po přistání výsadkového modulu z mise Apollo 11 v červenci 1969. V poslední době se objevily různé studie nejen nového přistání na Měsíci, ale také zahájení výstavby první obydlené vědecké stanice na jeho povrchu. Takový záměr je však nesmírně finančně náročný (náklady na realizaci v letech 2020–2050 jsou odhadovány na nejméně 200 miliard USD), takže si ho v současnosti nemůže samostatně dovolit v podstatě žádná kosmická agentura na světě. Proto Rusové sázeli na možnou spolupráci s evropskou agenturou ESA s představou, že by se přidala Kanada a možná také Japonsko. V diskusích o dalším provozu mezinárodní stanice ISS se však začalo mluvit o jejím možném nástupci nikoli už na oběžné dráze kolem Země, ale výrazně blíž k Měsíci. A když NASA vloni představil předběžnou podobu této nové modulové stanice, která by měla přispět nejen k obnovení letů na Měsíc, ale později i k výpravám do vzdáleného meziplanetárního prostoru, objevily se v ní rovněž ruské součásti – jeden z hlavních modulů, přistávací můstek pro kosmické lodi a chystaná nová ruská loď Federace.

V září loňského roku se na kongresu Mezinárodní astronautické federace (IAC 2017) v australské Adelaide zástupci NASA a Roskosmosu dohodli, že opět spojí síly na přípravě tohoto nového mezinárodního projektu. Rusové navíc projevili zájem o přednostní přizvání Číny a Indie ze společného hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky (BRICS).

Stanice ISS čeká na nové moduly

Vraťme se do současnosti a nejbližší budoucnosti a podívejme se, jak je tomu s dalšími příspěvky Ruska k dokončení stavby ISS, k nimž se zavázalo.

Modul Nauka/MLM by měl být přepraven na Bajkonur v květnu letošního roku, kde po podrobných prověrkách bude připraven ke startu k ISS v dubnu, ale spíše v březnu 2019. O sedm a půl měsíce později by ho měl následovat menší modul Pričal/Node (původně Uzlovoj Modul), vybavený celkem šesti spojovacími můstky, z nichž jedním bude připojen k ruské části ISS a zbylých pět poslouží pro připojování a kotvení transportních a nákladních lodí. Pojmenování modulu vystihuje jeho úkol – pričal znamená česky molo.

Nejpozději v roce 2021 by měl k ISS vzlétnout další ruský modul, vědecký a energetický NEM-1.

Představitelé Roskosmosu tvrdí, že se rázně vypořádali s dřívější nekvalitou a že budou mít zajištěné i potřebné finanční prostředky. Jde už totiž doslova o důvěru – další nekvalitní výroba nebo oddalování termínů poukazem na nedostatek finančních prostředků by mohly ohrozit novou slibnou kapitolu spolupráce, od níž si přitom Rusové hodně slibují, a kterou je spojení sil a financí pro přitažlivou etapu pilotovaného průzkumu Měsíce.

Osud stanice ISS

Co se stane s mezinárodní stanicí ISS? Na jejím provozu se všichni účastníci dohodli až do roku 2024. Není však vyloučeno, že pokud bude technický stav stanice na potřebné úrovni, mohlo by dojít k prodloužení o další čtyři roky. NASA a Roskosmos by zajišťovaly servis, ale většinu nákladů na provoz by převzal soukromý sektor. Uvolnilo by to NASA a Roskosmosu ruce pro zahájení výstavby stanice na dráze blízké Měsíci a na přípravu letů z této stanice na měsíční povrch. Souběžně by tak byly v provozu dva velké mezinárodní programy. Technická životnost stanice ISS je totiž teoreticky spočítána až do roku 2032.

Nový projekt mezinárodní stanice blízko Měsíce by měl přispět ke zklidnění případných politických rozepří a doložit, že také z hospodářského hlediska je kosmická spolupráce vhodnější než jakékoli nesváry, což si dnešní Rusko uvědomuje i v souvislosti s tím, jak se stále potýká s nedostatečným rozpočtem na svůj národní kosmický program.

Vědecký výzkum v kosmu by tak mohl inspirovat k řešení často příliš vypjatých mezinárodních vztahů na Zemi.