Obřad Hamat’sa

Hlavní ceremoniální události se na tichomořském pobřeží Severozápadu organizovaly především v zimě. Během léta bylo obvykle možné nahromadit dostatečné množství potravin a deštivé zimní měsíce se hodily k společenským událostem. Neobyčejně složitá soustava příbuzných obřadů Kwakiutlů zahrnovala uvedení nových mladých členů do tajných společenstev a bratrstev, placení potlačových²⁾ a manželských dluhů, které se nahromadily během předešlých let, a takřka nepřetržité hodování. Jako celek byly zimní obřady výpravnou, dramatickou událostí, kdy nadpřirozené bytosti, normálně žijící v dalekých končinách, navštěvovaly Kwakiutly.

Hamat’sa (čili kanibalská společnost) je nejvýše postavená společnost u Kwakiutlů³⁾ (obr. 2). Přijímání jejích nových členů byl nejprestižnější zimní obřad a v minulosti mohl zahrnovat i prvky rituálního kanibalismu. Ideologie Hamat’sa je velmi důmyslná a působivá. Je založena na prastarých legendách, v nichž figurovaly nadpřirozené bytosti, zvláště pak Baxbakwalanuxsiwae, Kanibal ze severního konce světa. Tato příšera, která dychtila požírat lidské maso, přicházela v zimě do vlasti Kwakiutlů, kde údajně zajala některé mladé muže a ženy a naplnila je intenzivní duchovní mocí. Tak způsobila jejich žádostivost po lidském mase a uvedla je tím do tajné společnosti Hamat’sa. Během zimního obřadu se členové společnosti, kteří byli přijati již v předešlých letech, snažili uklidnit či ochočit novice, jejichž kontakt s nadpřirozeným lidojedem způsobil, že se stali nekontrolovatelně divocí a nebezpeční pro společnost.

Jeden z prvních antropologů, který do hloubky studoval indiány severozápadního pobřeží, byl Franz Boas, učenec německého původu, který v oblasti pracoval mezi lety 1886 až 1931. Po dlouhou dobu byl kurátorem slavného Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku a později pracoval na Kolumbijské univerzitě. Největší pozornost věnoval právě Kwakiutlům, v jejichž vesnicích strávil hodně času, zúčastňoval se obřadů a získával informace od pamětníků. V monumentální práci rekonstruoval domorodé zvyky a obřady až do začátku 19. století. Jeho nejplatnějším pomocníkem byl George Hunt, syn aristokratické ženy z národa Tlingit⁴⁾ a skotského zaměstnance Společnosti Hudsonova zálivu ve vesnici Fort Rupert na ostrově Vancouver. To byla vesnice Kwakiutlů, mezi nimiž George Hunt zcela zdomácněl. Mluvil jejich řečí a bylo mu dovoleno účastnit se jejich obřadů, včetně slavných rituálů společnosti Hamat’sa. Právě jemu vděčíme za detailní popis obřadu i legendy, na níž byl založen.

Myšlenka lidožravého nadpřirozeného tvora existovala podle Boase u mnoha indiánských kmenů. Domníval se, že do kwakiutlského obřadu Hamat’sa ji uvedli Heiltsukové, obyvatelé středního pobřeží Britské Kolumbie a přilehlých ostrovů. Nepochybně byl tento zvyk původně omezen jen na velmi malé území. Podle Boasových informací Heiltsukové údajně předali začátkem 19. století Kwakiutlům celý obřad Hamat’sa společně se čtyřmi otroky; jeden z nich byl během rituálu sněden. Později však Boas zjistil, že první tanec Hamat’sa vykonali Kwakiutlové o mnoho generací dříve, pravděpodobně již koncem 16. století. V každém případě byli indiáni na tichomořském pobřeží dlouho ve vzájemném styku, ať už přátelském, či nepřátelském. Sdílení idejí ulehčila i snadná doprava po moři.

Jak zmíněno, rituální kanibalismus v pozadí obřadu Hamat’sa má základ v prastarých legendách o lidožravém netvoru Baxbakwalanuxsiwaem, Kanibalu ze severního konce světa, zkráceně zvaného Kanibal. Tělo této příšery bylo údajně pokryto kůží podobné medvědí, která ukrývala mnoho tlam pokrytých krví (obr. 1). Netvor údajně žil v chatrči na skalisku vyčnívajícím ze zalesněného svahu hory Naualakum (Hora s nadpřirozenou stěnou) na severním „konci světa“. Střecha jeho domu byla pokryta rozcupovanou kůrou tújí a z komína vystupoval krvavě rudý kouř. U dveří hlídala příšera zvaná Nulamal (Grizzly u dveří). Kanibal sdílel obydlí s dvěma ženami, Qominagou⁵⁾ a její otrokyní Kinqalalalou, která získávala mrtvá těla jako jeho potravu. Kanibal zaměstnával tři obří nestvůrné ptáky. Nejméně dva z nich vždy seděli na střeše jeho smrdutého domu. První z nich Qoaxqoaxualanuxiwae (Havran na severním konci světa či Havran lidožrout; obr. 4) měl privilegium vyklovat svým dlouhým zobákem oči obětí svého pána Kanibala. Obří jeřáb Huxwhukw (Nebeský Hoxhok; obr. 3) používal svůj dlouhý zobák k rozštípnutí lebky obětí, z níž vyjídal mozek. Poslední z trojice ptačích nestvůr, Galokwudzuwis (Nebeský zahnutý zobák; obr. 5), byl schopen ovládnout mozek oběti a zmást ji.

Toto drama bylo nedílnou součástí života Kwakiutlů. Vlastní obřad měl několik částí. Nejprve byli novicové (mladíci asi ve věku 25 let) uneseni členy společnosti, kteří předstírali, že únoscem je sám Kanibal nebo jeho nestvůrní služebníci a odvlekli je do Kanibalova příbytku na dalekém severu. Ve skutečnosti byli mladí muži odvedeni do tajného lesního úkrytu a tam zasvěceni do mystérií společnosti. V izolaci získali novicové nepotlačitelnou touhu jíst lidské maso. Jak k tomu docházelo, není známo. V další části festivalu byli „infikovaní“, i když navenek klidní novicové dovedeni zpět do komunity. Velmi snadno se však nechali unést svými kanibalskými choutkami: vrhali se na shromážděné lidi a snažili se ukousnout jim kus tkáně. Podobně se také chovali, když spatřili tanečníky maskované za Kanibalovy ptačí služebníky (obr. 7). Díky tomu bylo mnoho lidí přihlížejících rituálu do krve pokousáno.

V dalším dějství dramatu vstoupili iniciovaní novicové do velkého obřadního domu, kde bylo shromážděno obecenstvo. Procházeli přitom skrze malý otvor ve speciální přepážce. Na jedné takové přepážce, která stále existuje (obr. 6), je namalován nadpřirozený tvor, který připomíná Kanibala Baxbakwalanuxsiwaeho. To by mohlo vzbuzovat dojem, že novicové přicházejí přímo z Kanibalova domu. Ačkoliv novicové přišli z lesa polonazí, byli teď oblečení do speciálních tanečních obleků z rozcupované tújové kůry a kolem krku měli kruhové náhrdelníky z téhož materiálu. Jejich kostým byl ověšen lidskými lebkami vyřezanými ze dřeva, naznačujícími, že je tanečník posedlý duchem Kanibala (obr. 8). Pomocníci noviců používali speciální vyřezávaná chřestítka ve tvaru lidských lebek, která zdůrazňovala divokost a touhu po lidských obětech (obr. 13).

V další fázi tančili okolo ohně tři tanečníci v maskách monstrózních lidožravých ptáků (Havrana lidožrouta, Nebeského jeřába Hoxhok a Nebeského zahnutého zobáka; obr. 11) za recitace staré legendy o Baxbakwalanuxsiwaeovi. Další herec dramatu, Grizzly u dveří, se sice objevil, když vstoupili na scénu novicové posedlí duchem Kanibala, netančil však s monstrózními ptáky, jen byl přítomen do konce obřadu. Přítomna byla i další maskovaná postava, Noohlmahl (Bezohledný tanečník; obr. 10). Navzdory svému jménu netančil, ale plnil roli jakéhosi policisty, který svým kopím či kyjem udržoval pořádek a dohlížel na přestupky účinkujících.

Jak se zdá, tato část obřadu měla postupně vést k očištění iniciovaných od kanibalských choutek, jimiž byli posedlí. Nejprve se zřejmě pojídalo lidské maso, které pocházelo z čerstvě zabitých obětí (asi otroků; obr. 14) nebo dokonce ze starších, dříve pohřbených mrtvých těl (mumií?).

Putoval jsem okolo světa širého,

abych našel potravu.

Putoval jsem okolo světa širého,

abych našel lidské maso.

Putoval jsem okolo světa širého,

abych našel lidské hlavy.

Putoval jsem okolo světa širého,

abych našel mrtvá těla.

(píseň Hamat’sa)

Tedy aspoň podle Boasových informátorů, včetně velmi spolehlivého George Hunta, který žil s Kwakiutly a znal dobře jejich zvyky a jazyk.⁶⁾ Nehledě na barbarské prvky musely být taneční rituály osvětlené ohněm fantastickou podívanou. Obludní ptačí tanečníci byli pokryti gigantickým závojem rozcupované kůry, v dřepu poskakovali po scéně a klapali obřími zobáky.

Po snědení lidského masa nastalo uklidnění či ochočení noviců. Zajišťovali ho ostatní členové společnosti Hamat’sa a mohlo trvat až několik dnů vyplněných nepřetržitými obřady (obr. 9). Boas pozoroval, že novicové byli po pozření lidského masa nuceni pít velké množství mořské vody. To způsobilo zvracení, které pomohlo tělu zbavit se potenciálně jedovatých látek. Právě vyzvracení pojedeného lidské masa mohlo mít pravděpodobně „očistný“ účinek rušící kanibalský akt. Nepřetržitý obřad trval až čtyři dny. Po něm byli novicové konečně pacifikováni, stali se plnoprávnými členy společnosti Hamat’sa a byli uvítáni zpět do komunity. Během obřadu se naučili, jak kontrolovat své kanibalské choutky, a triumfovali nad svými vnitřními démony. Jako symbol začlenění zpět do společnosti nosili slavnostní přikrývku ozdobenou knoflíky (obr. 12) nebo medvědí kůži. Všem přihlížejícím, kteří byli pokousáni, se dostalo bohaté odměny v podobě přikrývek či měděných štítů.

Někteří etnografové se domnívají, že Heiltsukové a později Kwakiutlové praktikovali obřad Hamat’sa, aby se vypořádali s asimilační přítomností Evropanů (a že se tak dělo nejspíše až od začátku 19. století, kdy údajně Kwakiutlové přijali ceremonii od Heiltsuků). Logickým zdůvodněním mohla být myšlenka: „pokud se budeme vzájemně jíst, odmítáme se stát potravou pro ty druhé“. Dále je jasné, že běloši stále víc a víc narušovali tradiční způsob života. Ovšem obřad Hamat’sa (nebo aspoň některé jeho aspekty) Kwakiutlové znali zřejmě daleko dříve, ještě před příchodem Evropanů.

Kanibalismus Kwakiutlů nebyl v žádném případě gastronomický zvyk, jaký známe z minulosti u některých domorodých společností Afriky, Nové Guineje či ostrovů Oceánie. Naopak. Pro indiány amerického Severozápadu bylo pojídání lidského masa odpudivé. Právě tato averze učinila příšerný obřad Hamat’sa tak působivý. Rituální kanibalismus jen zdůrazňoval základní kámen filosofie Kwakiutlů: Hlad je moc, ale znalost jeho kontroly je ještě mocnější. Dokonce i zběsilá touha členů společenstva Hamat’sa po lidském mase může být překonána silou organizované sociální akce. Síla rituálu může ovládnout kanibalovu ničivou touhu. Navzdory úděsné moci hladu může zvítězit morálka.

Co se stalo s obřadem Hamat’sa dnes? Koncem 19. století byl celý rituál značně pozměněn; mrtvá těla nahradili psi a novici už sotva kousali přihlížející. Po dlouhou dobu kanadská vláda rituály zakazovala. V nedávné doby byly obnoveny, ale jsou dnes spíš turistickou atrakcí než rituálem s hlubokým ideologickým významem. Místo zabíjení a požírání otroků se na zem před ohniště vhazují měděné štíty, aby sváděly tanečníky. Každý z nich má hodnotu několika tisíc přikrývek. Pak následuje tanec Hamat’sa se všemi aktéry dramatu jako v minulosti. Navzdory komercializaci nicméně přetrvává základní filosofie; téma smrti a znovuzrození, návaznost na minulost tváří v tvář sociální devastaci způsobené Evropany a síla transformace a znovuzrození.