Drápkovci do Asie nepřiplavali, ale přišli pěšky

Drápkovci jsou pozoruhodní živočichové, kteří vypadají jako housenky s tykadly a mnoha nožičkami. Nejstarší fosilní doklady ukazují, že souš kolonizovali před téměř půl miliardou let a od té doby prakticky nezměnili svůj vzhled. Dnešních přibližně  200 druhů je klasifikováno do dvou čeledí, drápkonošovití obývají Papuu-Novou Guineu, Austrálii, jih Afriky a Chile, zatímco drápkovcovití jsou široce rozšířeni v tropech Jižní a Střední Ameriky, v africkém Gabunu, v jihovýchodní Asii a jeden druh v severní Indii. Je tedy zjevné, že vznikli v Gondwaně, jižním prakontinentu. Jejich výskyt v jihovýchodní Asii se obvykle vysvětluje pomocí kontinentálního driftu, který Indii, původně součást Gondwany, přesunul k Asii. Podle této teorie tudíž drápkovci k Laurasii připlavali někdy před 80 miliony let.

Nové metody nám pomáhají nejen v nových objevech, ale i v přehodnocení objevů starších. Aplikace rentgenové synchrotronové mikrotomografie na drápkovce uvězněného v barmském jantaru patří mezi tyto případy. Původní popis drápkovce Cretoperipatus burmiticus jej sice řadil do čeledi drápkovcovití, nicméně s poznámkou, že to je spíše doklad zpochybňující platnost stávajícího systému tohoto živočišného kmene. Zmíněný křídový drápkovec byl totiž v jantaru uvězněn již před 100 miliony let, a nemohl tudíž do Barmy přelézt z Indie.

Současný detailní průzkum potvrdil jeho příslušnost k čeledi drápkovcovití, dokonce se ukázalo, že je až na přítomnost očí extrémně podobný současnému slepému severoindickému druhu. To naznačuje, že původní gondwanští drápkonoši v Indii zřejmě vymřeli a jediný známý žijící indický druh drápkovce kolonizoval tento subkontinent až po jeho kolizi s Asií. A kudy se dostali Drápkovci do Asie nepřiplavali, ale přišli pěšky drápkovci do Asie? Zřejmě přišli mnohem dříve po souši, napříč Laurasií. Máme fosilní doklady drápkovců také ze Severní Ameriky a Evropy, tudíž je zřejmé, že jejich současný disruptivní areál výskytu je způsoben spíše jejich vyhynutím na většině území severní polokoule.

Ivo de Sena Oliveira et al., Current Biology; DOI: 10.1016/j.cub.2016.07.023