Dědictví glaciálu

Představy širší veřejnosti o poměrech v poslední době ledové (viselském glaciálu) byly až do poloviny minulého století značně neurčité. S ledovou dobou byly většinou spojovány přímé projevy zalednění jako morény, bludné balvany nebo karová jezera v našich horách. Jen užší kruh odborníků věděl, co jsou říční terasy, spraše nebo z čeho pozůstávají nálezy kostí v jeskyních a cihelnách.

Po válce se s novým rozmachem vědy situace změnila v tom směru, že spolu s vydáváním map tzv. pokryvných útvarů i inženýrské geologie se dostal ke slovu i pojem periglaciál, který se týká poměrů a procesů v příledovcové zóně v chladném podnebí za významného působení mrazu na půdu i na modelaci reliéfu. Odbornou, převážně geomorfologickou literaturu přímo zaplavily názvy jako soliflukce, geliflukce, permafrost, kryoturbace, mrazový srub, pseudokar, kryoplanační terasa, kryopediment, mrazové klíny a polygony, zvířené půdy atd., které hojně pronikly i do populární literatury, zejména ochranářských nebo turistických publikací. Všechny tyto názvy symbolizovaly různé jevy v terénu, třeba určité typy skalních útvarů, které se tak staly konkrétními doklady glaciálních poměrů.

Jde sice o prvky, které zpestřují tvář krajiny a zvyšují její celkovou diverzitu, přitom však zastírají, že glaciál nám zanechal mnohem rozsáhlejší dědictví, které nejen formuje naši krajinu, ale v mnohých případech představuje i zdroje nerostných surovin nebo významné půdní substráty.

Bezpochyby nejcennějším odkazem glaciálu je spraš, což je jemná hlína tvořená především větrem navátým prachem (částice 0,002–0,06 mm), u nás původně označovaná jako žlutka, popřípadě cihlářská hlína, jinak mezinárodně loess. Spraš je sice opravdu jen hlína, ale hlína zvláštních vlastností – světle okrové barvy, prostoupená jemně rozptýleným uhličitanem vápenatým (pelitomorfní kalcit), s jemnými póry a tzv. vodivými drahami (německy Leitbahnen). Obsahuje tenké trubičky po kořenech trav (rhizosolénie), které rostly na povrchu spraše v průběhu její akumulace a které často bývají druhotně vystlány kalcitem, vystupujícím jako bělavé žilky připomínající mycélia hub (pseudomycelia). Běžné jsou rovněž vápnité konkrece velikosti třešňové pecky až velkého bramboru, lidově nazývané cicváry. Spraš není zřetelně zvrstvena a na odkryvech (v cihelnách, úvozech ap.) tvoří kolmé, celé roky vytrvávající stěny se svislými odlučnými trhlinami.