Co nás učí děti

S oblibou zdůrazňujete, že lidé jsou obdařeni přirozenou schopností učit. — Ano, je naší vrozenou součástí. A jednou z výjimečných vlastností, která nás dělá lidmi. Pořád si říkáme, v čem všem se vymykáme zvířecí říši, ale spousta výlučností už padla. Vyrábíme nástroje, ale zjistili jsme, že zvířata také. Cítíme bolest, ona také. Umíme spolupracovat, ale už víme, že ani v tom nejsme ojedinělí. Seznam unikátních lidských schopností je čím dál kratší. Ale učení se věcem tak, jak to dělají lidé, je dána pouze lidským bytostem. Skutečně jen my učíme s porozuměním učící se mysli. Zvířata také učí své potomky, ale jejich učení neobsahuje úmysl učit.

Vy ale jdete dál, jste přesvědčen, že schopnost učit mají i děti. — Téma „učit ostatní“ se nikdy moc nestudovalo, respektive jen z pohledu učitel–děti, jak můžeme zlepšit učitele, proces výuky žáků. Ale já si kladu i jiné otázky: Proč vůbec učíme? Kde se to v nás vzalo? Proč to musí být osobní a emoční, aby to fungovalo? V jednom našem výzkumu jsme prokázali, že jsme schopni učit už v dětském věku. Děti učí své druhy, a to již od věku tři a půl roku. Nejsou v tom bůhvíjak dobré, ale dělají to. Už čtyřleté děti vyhodnotí, co už někoho naučili, a přizpůsobí tomu další výuku. Pětileté už to zvládají velmi obstojně.

Jak zjistíte, že pětileté dítě umí učit? — Tak, že je naučíme novou hru. Jakmile ji zvládne, zeptáme se, zda si chtějí zahrát s kamarádem. Nestane se, aby neřekly ne, takže jim přivedeme kamaráda, který hru nezná. A oni ho hru učí. A my je při tom sledujeme. Jak děti postupují? Všechny stejně, nebo mají různé způsoby a strategie? — Pozorujeme tři shodné postupy. Když děti vysvětlují komplikovanou věc, přirozeně rozdělí úkol na menší kroky. Když druhé dítě pochopí jeden krok, přesune se „učitel“ k následujícímu. Dalším „fíglem“ je zpomalení. Děti „vědí“, že to, co vysvětlují pomaleji, se ten druhý naučí snáz a nakonec i rychleji. Třetí společnou metodou je zdůraznění, zvýraznění toho nejpodstatnějšího. Nedávno jsem zažil „pedagogickou“ zkušenost dítěte i sám na sobě. Zeptal jsem se svého sedmiletého vnuka, zda mě naučí stáhnout si na mobil jistou aplikaci. Zda mi to ukáže, ale POMALU. Začal hodně rychle, ale na mou žádost zpomalil. Do půlky jsem ho stíhal, ale pak jsem po něm chtěl, aby tu druhou půlku pro mě zopakoval. A on: víš co, dědo, teď už ti to stáhnu a ty si s tím pak pohraješ a přijdeš na to už sám. Tak chytře učí děti dospělé, když mají více vědomostí. Přirozeně a správně.