Aféra Fortinbras

Když na podzim 1928 vyšla Zavřelova románová prvotina Hora Venušina, nikdo patrně netušil, k jak výraznému předělu v autorově tvůrčí dráze dochází. Autor oznamoval, že se rozhodl ukončit kariéru dramatika a nadále se bude věnovat jen prozaické tvorbě. Nepochybně přitom podcenil obtíže, jež z jeho rozhodnutí vyplynou. Vstupoval totiž na půdu, kterou na rozdíl od divadelní sféry tak dobře neznal a kde tvůrčí výkony hodnotili jiní posuzovatelé.

Románový polemik

František Zavřel (1884–1947) se pokoušel proniknout do prostředí divadelního světa už před první světovou válkou, do širšího povědomí však vstoupil až po vzniku samostatné republiky, kdy v únoru 1920 uvedlo brněnské Národní divadlo jeho drama Boleslav Ukrutný. Hra, která se obracela do české minulosti, měla politický přesah, neboť se vztahovala k tehdy rozšířeným debatám o české národní povaze. Během krátké doby si Zavřel vybudoval pozici nonkonformního umělce, který se nebojí veřejnost provokovat. Přestože jeho hry nikdy nebyly přijímány bez výhrad, většina recenzentů oceňovala jeho zaujetí divadlem, energii a snahu vyslovovat se k problémům přítomnosti.

Pro Zavřelovy pozdější problémy s cenzurou měla zásadní význam skutečnost, že se románem Hora Venušina rozhodl „definitivně vypořádat“ s pražským uměleckým prostředím, které dlouhodobě nenáviděl. Tento záměr výrazně předurčil i románovou formu; stal se jí klíčový román, v němž měli čtenáři rozpoznat veřejně známé osoby literátů, dramaturgů, herců či divadelních režisérů, pohybující se ve dvacátých letech nejen v oslnivém prostředí předních pražských divadelních scén a kaváren, nýbrž i v soudních síních či v pražském podsvětí. Kritický ohlas románové prvotiny však Zavřela neuspokojil.