Slunce a rozvodné sítě – problém na obzoru?

Vyšší vrstvy atmosféry Slunce (koróna) jsou horké (s teplotou až 2 miliony kelvinů) a neustále se rozpínají do meziplanetárního prostoru ve formě slunečního větru.

Slunce je objektem ve stavu plazmatu a je protkáno magnetickými poli. Tato pole jsou vytvářena a zesilována ve vnější obálce slunečního tělesa, z tělesa vyvěrají a prolínají sluneční atmosférou. Vzhledem k tomu, že svrchní obálka Slunce je velmi dynamická (především kvůli probíhající konvekci), podléhají i tato magnetická pole výrazným časovým změnám. Jevy, jež jsou spojeny s existencí a proměnností lokalizovaných magnetických polí, označujeme souhrnným názvem sluneční aktivita. Mezi ty nejznámější patří jistě sluneční skvrny (chladnější, a tedy temnější místa na slunečním povrchu) nebo protuberance (oblaka plazmatu vyplňující smyčky magnetických polí nad slunečním povrchem, jež mohou být dlouhodobě v rovnováze). Mezi ty nejdramatičtější projevy sluneční aktivity s potenciálním dopadem na pozemské prostředí patří erupce.

Erupce

Sluneční erupce jsou spojeny s náhlým přepojením (rekonexí) magnetického pole. Obvykle k nim dochází v oblastech s lokálně zvýšenou aktivitou (často v oblastech se skvrnami), kde jsou všechny předpoklady pro existenci smyček magnetických polí vypínajících se vysoko do koróny. Náhodné pohyby vyvolané konvekcí způsobují vznik složitých topologií magnetických polí, v nichž je „uloženo“ velké množství nepotenciální energie (v řádu 1025 J i více). Dojde-li k překročení rovnovážné meze, magnetické pole změní náhle (proces trvá maximálně několik hodin, typicky však jen pár desítek minut) konfiguraci tak, že obsahuje menší množství energie, přičemž nahromaděná energie se uvolní (viz též M. Karlický, Vesmír 92, 558, 2013/10). Při procesu dochází k prudkému ohřevu koronálního materiálu až na teploty desítek milionů stupňů, a ten se stává zdrojem rentgenového záření. Vznikají urychlené svazky elektronů a protonů, které jednak bombardují hustší vrstvy sluneční atmosféry pod místem erupce, jednak jsou směrovány do meziplanetárního prostoru a stávají se jedním z faktorů ovlivňujících pozemské podmínky. A konečně se při erupci často uvolňuje odpojený oblak plazmatu (plazmoid) uzavřený ve svém vlastním magnetickém poli, jenž je rychlostí přesahující 1000 km/s vyvržen do meziplanetárního prostoru (mluvíme o výronu hmoty do koróny, angl. Coronal Mass Ejection, odtud známá zkratka CME). Meziplanetární výrony hmoty do koróny mají největší potenciál silně ovlivňovat pozemské technologie.