Vraťme vědu vědcům

Manažerský přístup a administrativa paralyzují českou vědu

Neúměrná administrativní zátěž a neschopnost najít odborníky, kteří by kvalifikovaně rozhodovali o financování vědy a výzkumu, paralyzují českou vědu. Za vším stojí stále prosazovanější manažerský přístup k řízení vědy, který však jde často proti její samotné podstatě a tomu, čím mohou vědci obohatit společnost.

Chtějí lidé skutečně od vědců stostránkové fascikly žádostí o granty a přísliby desítek odborných publikací do pěti let, nebo se máme jako vědci raději věnovat řešení skutečně závažných a obtížných problémů, kterým společnost čelí? Pokud nám všem jde o to druhé, je třeba také vytvořit vhodné prostředí, v němž se dá tvořivá vědecká práce rozvíjet. Manažerský přístup, jenž se dostává do popředí, však jen neustále zvyšuje administrativní zátěž vědců a s vědeckým výkonem nemá většinou nic společného.

Kresba Vladimír Renčín

Papírování ze všech stran

Papírování vyžadují nejen domovské instituce, ale také ministerstvo školství a další organizace, které rozdělují peníze na výzkum. K neúměrnému navýšení administrativy dochází v posledních letech zejména v souvislosti s čerpáním evropských fondů.

Příkladem může být návrh projektu podaného do OP VVV, který má zhruba 180 stran, z toho 120 však tvoří v podstatě nesmyslný obsah, bez něhož ale přijdete o body, a tedy i o peníze. Přitom tuto část projektu nemůže být odborný oponent schopen – ani při nejlepší vůli – vyhodnotit a následně porovnat jednotlivé projekty mezi sebou. Takovéto grantové žádosti jsme věnovali celý měsíc 12 hodin denně. Takže místo toho, abychom svůj kvalifikovaný čas používali na řešení vědeckých problémů či soustředěně vedli studenty, věnujeme jej vyplňování tabulek, výběrovým řízením, zdůvodňování toho, jak se získanými prostředky budeme nakládat na 3–5 let dopředu, jaký má náš výzkum socioekonomický impakt a dalším a dalším slohovým cvičením, která vůbec nesouvisejí s vlastním vědeckým projektem. „Samozřejmostí“ je pak nespočet žádostí v případě nutnosti jakýchkoliv změn v projektu a pravidelné psaní zpráv.

Chtít například po vědcích analýzu rizika projektu je nepochopení samotné podstaty kvalitního výzkumu. Ten prostě rizikový je, a pokud má být špičkový, nelze dopředu naplánovat jeho výsledky, a už vůbec ne jeho budoucí možné využití. Podobné je to s požadavkem na posouzení udržitelnosti projektu v následujících letech; obzvlášť ve chvíli, kdy není vůbec jasné, jak bude financována věda včetně velmi důležitého institucionálního financování.

Základní? Aplikovaný?

Samostatnou kapitolu pak tvoří dělení výzkumu na „základní“ a „aplikovaný“. V mnoha případech je v podstatě nesmyslné – např. v medicinální chemii (tzn. procesu identifikace nových sloučenin s potenciálně terapeuticky využitelnou biologickou aktivitou), kdy „aplikovaný“ preklinický program se může kdykoliv vrátit do „základní“ fáze (když se stávající třída sloučenin neosvědčí a je nutné začít s jinou sérií znovu). Jedním ze specifik České republiky je fakt, že se pod tolik vzývaný termín „aplikovaný výzkum“ často schovávají aktivity, jejichž vědecká hodnota je dosti pochybná, a akademici v podstatě poskytují rutinní servis partnerským firmám.

Největší problém? Nekvalifikovaní hodnotitelé projektů

Problém vidíme v tom, že v České republice nejsme schopni identifikovat skutečné odborníky, kteří by na základě dostatečně jednoduchého a smysluplného schématu rozhodovali o toku peněz ve vědě a výzkumu. V ČR nikdo neuvádí kritéria, která jsou kladena na hodnotitele projektů, ani to, kdo jejich kvalitu posuzuje. Přičemž platí jedno zásadní pravidlo: hodnocení je tím kvalitnější, čím kvalitnější jsou hodnotitelé. Proč tedy nespojíme síly s jinou vyspělou zemí a vzájemně si nehodnotíme kvalitu projektů, čímž bychom zároveň předcházeli konfliktu zájmů v malém českém rybníce?

O financování tedy rozhodují spíše manažeři, kteří z drtivé většiny nemají s vědou žádné zkušenosti, nikdy nedělali vědeckou práci a mnohdy ani nepřipravovali vědecký projekt. Pro tyto lidi je jednodušší, aby všechny kroky i myšlenkové postupy v projektu byly zdůvodněné. Jde však o desítky až stovky stran textu, které nemají s (kvalitní) vědou nic společného. Přitom mohou znamenat stopku pro grantovou žádost.

Jestliže tedy někdo zamítne žádost kvůli chybějícímu rodnému číslu, nesouladu tabulek nebo kvůli tomu, že se mu zdá vysoký rozpočet, aniž by navrhovatele vyzval k opravě či úpravě projektu, je pak otázka, jaké projekty nakonec financování získávají.

Abychom dostáli nesmyslným požadavkům na žádosti o podporu výzkumu nebo jeho průběžnou kontrolu, musíme si najímat specializované firmy, které pomáhají se sepisováním projektových žádostí, a ze získaných grantových peněz na vědu pak na úkor výzkumu platíme manažery a administrátory projektů. Jde tedy o financování vědy, nebo vytváření pracovních míst pro další manažery a administrátory?

Jako vědci různou formou administrativní práce trávíme až třetinu úvazku. Tato práce přitom nesouvisí s tím, pro co jsme celý život získávali znalosti a dovednosti, ať už doma, nebo v zahraničí. Při součtu hodin věnovaných administrativě je obtížné si představit, kdy mají vědci vlastně pracovat na samotných projektech, vést studenty, vyučovat apod.

Prestižní vědecké instituce pracují jinak

Prestižní, uznávané a fungující vědecké instituce v zahraničí pracují v diametrálně odlišném módu. U nich mnohdy stačí desetistránkový vědecký projekt, v němž není nutné podrobně vysvětlovat, jaký je aplikační potenciál nebo jaký bude mít vaše práce dopad na společnost či kolik publikací vyprodukujete. Lidé, kteří návrhy hodnotí, jsou totiž vědci a dokážou si na základě životopisu představit, co dotyčný navrhovatel už dokázal, a na základě projektu jsou schopni pochopit i to, co revolučního chce ve vědě dál udělat.

Přestože u nás existuje například Rada pro vědu, výzkum a inovace a různé komise, v nichž zasedají odborníci, zřejmě jim nikdo nenaslouchá. V systému, kdy je důležité včas rozdělit co nejvíce peněz, se pak velmi rychle vytrácí kvalita, kterou za ně dostaneme. Vznikají paradoxní situace, kdy máme pro Českou republiku vytvořeno několik různých map excelentních center, ale nejsme schopni si říct, co je u nás skutečně kvalitní a zaslouží si podporu, a ve kterých oborech naopak zaostáváme a nejsme kompetitivní. Chybí pak mimo jiné prostředky na to, aby svou příležitost dostali také mladí vědci, kteří mohou přijít s revolučními myšlenkami. Na velké většině českých institucí chybí možnost financovat nastartování jejich mezinárodně kompetitivní vědecké kariéry.

V Česku nezbude prostor pro revoluční myšlenky

Tato situace už českou vědu do značné míry paralyzuje a její dopady pocítíme i v budoucnu. Pokud bude většina organizací a grantových agentur nadále vyžadovat jasně definované výsledky během jasně definovaného času, povede to k tomu, že se jako vědci začneme věnovat (a mnozí už takto pracují) věcem, které takto definovat lze. To ale ve vědě znamená jediné – nepouštět se do nových věcí, které by mohly otevřít nové obzory, protože je to příliš riskantní. A to jen proto, že při skutečně inovativních (a tedy náročných) projektech nemusí být vědec schopen například do tří let vykázat dostatečnou publikační činnost.

Je přitom zcela běžné, že u nových, experimentálně náročných projektů se podaří průlomových výsledků dosáhnout až po čtyřech či pěti letech práce. U projektů, kde odborné publikaci předchází patentová přihláška, nebo dokonce udělený patent, je časový rámec ještě podstatně delší. Řada pracovišť se tedy bude orientovat na projekty typu „udělám sadu měření, nějaká data z toho určitě budou a článek taky“. Podobně se to začíná projevovat také u studentů Ph.D. Nebudou-li mít publikace, aby mohli dokončit vzdělání, nebudou chtít pracovat na rizikových projektech, kde výsledky nejsou předem známy.

Manažersko-administrativní přístup nejen k hodnocení české vědy, ale dokonce i k jejímu řízení tedy velmi snadno může vést ke stagnaci, bez ohledu na to, kolik peněz je na její rozvoj k dispozici například z evropských strukturálních fondů.

Článek původně vznikl pro magazín vysokých škol Universitas.