Jazyková matematika

Nedávno jsem zaznamenal v mobilních zprávách větu: „Nemám důvod nevěřit, že tak neučiní.“ Upadl jsem do rozpaků, co vlastně tato věta tvrdí. Při vykompenzování dvou záporů ve větě hlavní vyjde: „Mám důvod věřit, že tak neučiní.“ Ovšem několik osob, kterým jsem tuto větu předložil jako kvíz, uvedlo, že tomu rozumějí: „Mám důvod věřit, že tak učiní.“ Jak by se v případě např. soudního sporu rozhodovalo, který význam je platný?

ptá se Pavel Balek

Jak by postupoval soud, se neodvažuji předjímat. Jazykovědná analýza věty „Nemám důvod nevěřit, že tak neučiní“ je však jednoznačná: tazatel má pravdu, význam věty je možno parafrázovat výroky „Mám důvod věřit / Věřím / Předpokládám, že tak neučiní.“ Nesprávnost interpretace uvedeného souvětí ve smyslu „Mám důvod věřit, že tak učiní“ je patrná z toho, že tento význam by nesla konstrukce „Nemám důvod nevěřit, že tak učiní“.

Taková odpověď je ovšem velmi pravděpodobně poněkud stručná, věnujme se proto rozboru problému podrobněji.

Souvětí „Nemám důvod nevěřit, že tak neučiní“ je skutečně nesnadno srozumitelné a zřejmým důvodem je opakované užití záporu, které do něj vnáší značnou nepřehlednost.

Zdrojem tohoto opakovaného záporu je užití rétorické figury, která je známa už z dob antického Řecka a také nese ze staré řečtiny odvozený odborný název litotes (podst. jm. muž. neživ. 2. p. litotu, též i stř. rodu, pak nesklonné, od řeckého litos – slabý, litotes – zeslabení). Obecnou funkcí litotu je zjemnit nějaké tvrzení – například proto, že je nepříjemné či z jiného důvodu nevhodné. Jazykový prostředek, který k tomu používá, je negace tvrzení nějakým způsobem opačného k tvrzení původnímu: například o reprezentačním mužstvu v kopané tak můžeme prohlásit, že „se mu dlouhodobě nedaří vítězit nad týmy ze světové elity“, což zní o něco uhlazeněji než konstatování, že v utkáních s renomovanými soupeři opakovaně prohrává (užití opačných významů je vyznačeno polotučným typem písma); naopak v kladném smyslu je litotes použit (a to hned dvakrát) např. ve vyjádření „výsledky českého družstva biatlonistek nejsou špatné a rozhodně z nich nejsme nešťastní“ – zde může být důvodem užití takového obratu např. snaha někoho nebo něco tzv. nepřechválit (třeba z pověrčivosti).

Když se po takovémto teoretickém úvodu vrátíme k rozboru souvětí „Nemám důvod nevěřit, že tak neučiní“, snadno usoudíme, že litotes je zde použit v jeho první (hlavní) větě. Při rekonstrukci původního významu odstraněním litotu z hlavní věty tedy dostáváme znění „Mám důvod věřit, že tak neučiní“, a nakonec tedy „Věřím, že tak neučiní“ (za předpokladu, že když mám důvod k tomu, abych něčemu věřil, pak tomu i věřím). Je ovšem potřeba dodat, že z hlediska logiky není takové odstranění litotu plně oprávněné, neboť výrok „nemám důvod nevěřit“ není zcela ekvivalentní výroku „mám důvod věřit“ – je samozřejmě logicky možné, že můj postoj je indiferentní, tj. nemám ani důvod nevěřit, ani důvod věřit.

odpovídá Karel Oliva