Rotunda z legend i skutečnosti

Přemístění těla i zázraky byly pro svatořečení nezbytnou podmínkou sine qua non. Proto zázraky v různých podobách vystupují v každé legendě. V tomto případě podle svatováclavské hagiografie procházel průvod s tělem knížete Malou Stranou. Náhle se v blízkém žaláři zjevila silná záře, okovy vězňů pukly a nespravedlivě uvěznění lidé vyšli na svobodu osvobozeni božskou mocí.

Dle legendy Ut annuncietur I z počátku 13. století pak byl dle tradice „na místě žaláře zbudován kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu do dnešního dne“. Zmíněným kostelem je rotunda sv. Václava. Ve skutečnosti byla postavena přibližně 150 let po převezení Václavových ostatků a zhruba 130 let před sepsáním legendy. Na místě dnešního Malostranského náměstí stála až do roku 1683. Ale do roku 2004 nikdo netušil, kde přesně.

Pozůstatky rotundy odkryl v budově Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy záchranný archeologický výzkum, který provedl Národní památkový ústav. Na roky 2015 až 2016 se podařilo díky grantovým prostředkům z EHP a Norských fondů, a posléze i prostřednictvím veřejné sbírky zajistit financování restaurátorských, archeologických a stavebních prací. Památka byla zpřístupněna 28. září 2016.

Rotundy, výjimečné stavby

Písemné zprávy o založení kostela scházejí. Raně středověké rotundy byly i ve své době výjimečné stavby, okolnosti jejich vzniku – stavebník, funkce, doba – však pro nás zůstávají zastřené. Jen v některých případech nám pomohly archeologické metody dozvědět se více, a platí to i v případě malostranské rotundy sv. Václava. Byla vystavěna nejspíše jako velkofarní kostel pro jádro původního města Prahy, velmi pravděpodobně zásluhou panovníka. Dobu jejího vzniku určuje dlažba vyšehradského typu objevená na podlaze kostela, kterou lze vztáhnout na konec 11. století, do období vlády Vratislava II.

Jeho ambicím, povzbuzeným získáním královského titulu a královskou korunovací v roce 1085, plně odpovídá stavba rotundy realizovaná podle projektu elitního matematika (podobně i velmi fragmentárně dochovaná stavba nejstaršího zděného panovníkova paláce na Vyšehradě, analogická západoevropským panovnickým rezidencím).

Rotunda se schovala v podzemí presbyteria barokního kostela (obr. 2) postaveného mezi roky 1684 až 1688 spolu s budovou profesního domu řádu jezuitů. V barokní době to býval farní kostel města se vstupem od západu. Na rozdíl od profesního domu se vstupem od východu, do něhož byl na úrovni 1. patra kostel od západu jaksi zasunut jako samostatný box. Po zrušení řádu v roce 1783 byl Dům professe zestátněn včetně kostela a pro guberniální úřad sjednocen do dnešní stavební podoby.

Největší objev: dlaždice

Z rotundy se dochovala jen loď, apsida byla odříznuta barokní zdí a zanikla. Z nadzemního zdiva lodi zbyla torza, většina zdiva byla zničena barokními kryptami pod podlahou kněžiště. Základové zdivo zůstalo takřka v úplnosti. Před průchodem do apsidy, vítězným obloukem zazděným v baroku, byl odkryt schod z lodi do apsidy a před ním malý fragment (pět procent plochy podlahy lodi) původní dlažby z glazovaných trojúhelníků a šestibokých reliéfních keramických dlaždic v původní skladbě (obr. 1 a 6). Podle jejich tvaru a reliéfů lva a gryfa náleží objevená dlažba nejstaršímu typu středověkých podlahových dlaždic u nás z konce 11. století. Je nazýván dlažbou vyšehradského typu podle nálezu z roku 1884 na Vyšehradě v bývalé bazilice sv. Vavřince. Od té doby nebyla žádná dlažba tohoto typu in situ odkryta, na podobný objev se čekalo 120 let. Její analogie v rámci Evropy se dosud nepodařilo objevit.

Na rozdíl od rozebraného nálezu vyšehradského intaktní dlažba v malostranské rotundě zůstala na místě, a stala se tak jediným zachovaným exemplářem původní skladby tohoto nejstaršího typu románské terakotové podlahy. Na všech ostatních lokalitách byly zlomky dlaždic vyšehradského typu nalezeny ve formě odpadu. Vesměs se jedná o kostelní stavby, často příslušející k panovnickým rezidencím či předním klášterům země zahrnovaným za časů Vratislava II. panovníkovou přízní (bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, Sázavský klášter, Ostrov u Davle, Olomouc – hrad, hradiště Starý Plzenec aj.).

Výbavu vyšehradského typu dlažby tvoří motivy gryfa, lva, Nera a sfingy, oproti tomu na Malé Straně se vyskytuje jen zobrazení gryfa a lva, zato ale ve zcela nové variantě, jež vyobrazuje obě zvířata přirozeněji.

Při výrobě dlaždic se používaly pevné dvou- nebo pětidílné formy, do nichž se cihlářská hmota pěchovala po vrstvách. Některé dlaždice nesou i otisky klacku po vtloukání do formy.

Objevujeme předchůdce rotundy

Klíčová otázka historie rotundy se týká výběru místa pro její stavbu. Proč byl zázrak umístěn právě sem? Bylo toto místo nějakým způsobem výjimečné? Předcházelo stavbě rotundy něco, co její umístění předurčilo? A co se zde vůbec odehrávalo před její výstavbou?

Odpověď na tyto vzrušující otázky bylo možno nalézt pouze archeologickým výzkumem pod podlahou rotundy. Protože vrstvy pod jižní polovinou lodi rotundy byly tak těžce poničeny jižní kryptou a stavbou, že hrozila jejich rychlá degradace, pokračoval v jižní části lodi výzkum až na rostlý terén. Díky šťastným okolnostem se zde dochovalo do výšky 1,3 metru původní raně středověké zvrstvení (stratigrafie). Díky trpělivému, podrobnému a co nejpečlivějšímu provedení terénní části i zpracování výzkumu této zcela jedinečné lokality v rámci Prahy se podařilo základní odpovědi opravdu získat.

Analýza podrobné dokumentace bohaté stratigrafie vrstev a vrstviček (obr. 4), jichž zde bylo na čtyři sta, přinesla zjištění, že vrstvy pod podlahou se usazovaly od první poloviny 9. století až do doby výstavby rotundy na konci století 11.

Ukázalo se, že rotunda nebyla prvním kostelem na tomto místě. Nahradila jiný, starší kostel, z něhož zbylo žalostně málo. Žádná zeď, jen rozlámané okénko vytesané z jednoho bloku pískovce, olíčené vápnem a se stopami zdicí malty, jehož části posloužily na vyplnění základového vkopu rotundy (obr. 3). Pak dva kousky malované omítky s polychromií, zvětralé pískovcové kameny se zdicí maltou. Jaký měl tento předchůdce rotundy tvar a rozměry, nelze říci. Byl z kamene, zděný na maltu, což v té době mohl být jen kostel. Třebaže z něho neznáme jediný souřadnicový bod, samotný nepřímý objev jeho existence je mimořádným přínosem pro poznání vývoje Prahy.

A čekalo nás další překvapení: ještě před předchůdcem rotundy tu stála jiná stavba. Také z ní zbylo jen málo. Západní část kruhu z plochých opukových kamenů (obr. 5) překrytých žlutým cihlářským jílem, který nejspíše byl kdysi pojivem, a zvláštní jílová omítka s hladkým povrchem malovaným železitou barvou. Podle terénních pozorování lze soudit, že kruh byl pravděpodobně nejspodnějším řádkem základu kruhové nadzemní stavby nejspíše sakrálního charakteru. Podle vzniku v 10. století, někdy asi v druhé polovině, se nutně jedná o stavbu křesťanskou, funkce kostela je však jen jedna z možností. Jestliže jsme si před chvílí kladli otázku, zda stavbě rotundy předcházelo něco, co její umístění určilo, můžeme odpovědět kladně. Ano, rotunda byla na tomto místě třetí křesťanskou sakrální stavbou v pořadí, bezpečně druhým nebo hypoteticky třetím kostelem.

Proč křesťanské svatyně na tomto místě?

Pátráme-li v minulosti křesťanských staveb, na mnoha evropských lokalitách dojdeme až k pozůstatkům po předcházející dřevěné stavbě, která byla buď starším dřevěným křesťanským předchůdcem, nebo pohanskou svatyní. I zde jsme na pozůstatky dřevěných staveb narazili (obr. 7). Rozborem nadstandardně provedené dokumentace jsme ve vývoji tohoto místa rozlišili množství změn, z nichž výstavbu či přestavbu dřevěné stavby představuje plných sedm. Stavby následovaly jedna po druhé. Také mezi mnoha tisíci předměty jsme nalezli opravdu výjimečné, například tyglík používaný při práci se stříbrem či ozdoby oblíbené jihovýchodně od Čech.

Z nejstarší stavby, původem nejpozději z počátku 9. století, zbylo zahloubení s mělkým plochým dnem a dřevěná vlákna jako stopa po kládách roubeného nároží prvního stavení. Ve stratigrafii dominovala mělká základová jáma pro třetí stavení, která pozůstatky prvních dochovaných domů výrazně poničila. Ohniště, záchodová jímka a přestavba vypovídají nejspíše o profánním charakteru roubeného domu v bezprostředním sousedství významné dlážděné cesty.

Čtvrtá stavba v pořadí, také profánní, shořela při válečném útoku kolem roku 900, kdy střední Evropu křižovali (nejen) staromaďarští válečníci. Pravděpodobně nedlouho poté se využívání plochy proměňuje. Objevuje se zde šestá a sedmá stavba; obě mají nezvyklé znaky. Šestá stavba – sloupová konstrukce s pochozím povrchem mezi sloupy – byla nejspíše halového charakteru. Z nejmladší – sedmé – dřevěné pravoúhlé stavby zůstala rozložená dřevitá hmota širokého základového trámu, pod nímž bylo v ose trámu pohřbené novorozeňátko. Tato i v evropském rozměru zcela unikátní nálezová situace nám pootevírá dvířka do světa tehdejších rituálů a naznačuje, že už v době před zbudováním první křesťanské stavby mohlo toto místo snad disponovat určitým duchovním – kultovním statusem.

Místo, na němž byla vystavěna rotunda sv. Václava, bylo tedy v druhé polovině 10. a v 11. století centrem křesťanského duchovního života této opevněné části města pod hradem. Podle nemovitých nálezových situací i nalezených předmětů je pravděpodobné, že místo mohlo hrát mimořádnou úlohu nejprve profánní, pak snad i kultovní, také v době předkřesťanské.

Jak došlo k objevu rotundy?

V souvislosti s objevem rotundy se nejčastěji setkáváme s otázkami typu: Jak dlouho jste rotundu hledali? Co vás přivedlo k jejímu objevu? Znali jste dopředu její umístění?

Nutno říci, že objev rotundy nebyl cílený, ale není ani výsledkem náhody. Odehrál se při systematickém archeologickém výzkumu, který na Malé Straně probíhá od roku 1979 při všech stavbách, o nichž se archeologové dozvědí. Vybrat si svobodně místo výzkumu je v Praze jako živém městě nereálné, a tak se odborně reviduje každý výkop při zřizování nových prostor v podzemí, opravách inženýrských sítí, rekonstrukci vozovek či podlah… – všude tam, kde stavba zasahuje do historického terénu.

Archeologové často sami provádějí úředně schválené stavební výkopy a stavebníkovi předávají hotovou stavební jámu – historické terény v takovém případě neodstraňuje stavitel, ale s příslušnou dokumentací je archeologové destruují sami. Tento systematický přístup k prostoru historického jádra Prahy, a Malé Strany obzvlášť, přinesl jedinečné výsledky a zcela změnil naše znalosti dějin Prahy. A právě v rámci tohoto výzkumu – formou záchranného výzkumu v průběhu stavby – byla rotunda objevena. Z tohoto hlediska byl výzkum při revitalizaci budovy Matematicko-fyzikální fakulty zcela běžnou standardní akcí, která tu probíhala už od roku 2000 v součinnosti s dodavatelem stavby. S naprosto nestandardním výsledkem.

Je šance poznat soudobé okolí rotundy?

Raně středověká stratigrafie pod barokním presbytářem a pod podlahou rotundy se dochovala v neobyčejné kvalitě z hlediska časového rozsahu i mocnosti. Na ostatních místech „malostranského špalíčku“ historické terény zmizely při výstavbě jezuitského domu, zůstaly jen drobné fragmenty nejstarších situací zahloubené do rostlého terénu. V nejbližším okolí dokážeme identifikovat pouze důležitou komunikaci, která ve svých počátcích zhruba okolo roku 800 představovala poměrně úzký úvoz s dnem vydlážděným valouny a velkými kostmi velkých domácích savců. Podobně byly cesty upravovány v 9. století ve velkomoravských centrech a později ve Staré Boleslavi. Přibližně po 100 letech byl po několika opravách úvoz zasypán a překryt dřevěnou cestou s vozovkou z prken, která vedla jen pár metrů od místa sakrální stavby, po níž zbyl zmíněný kruh kamenů.

Zda cesta, či lépe její trasa existovala ještě v době stavby rotundy na konci 11. století, nelze říci, neboť nejmladší dochované vrstvy cesty pocházejí z počátku 10. století a následující vrstvy byly v době baroka odkopány.

Bylo by lákavé znát okolní prostředí v době výstavby rotundy, stopy po urbanistické struktuře z té doby jsou však již zničeny. Šťastně zachované souvrství pod barokním presbytářem nám poskytuje představu o nečekaně pestré stratigrafii historických terénů z raného středověku v této části Malostranského náměstí. Současně i představu, co vše už je nenávratně ztraceno, v jak fragmentární podobě se nám dochoval „podzemní archiv“ tohoto malostranského prostoru, jehož výpověď se netýká jen Malé Strany, ale i počátků křesťanství v Čechách a českého státu.

Posun poznání však nezávisí jen na tom, zda se zachovaly terény, ale i na kvalitě výzkumu. V případě malostranské rotundy bylo dalším štěstím, že se k záchranným pracím dostal vysoce zkušený tým a výzkum mohl probíhat co nejpečlivější, byť časově náročnou metodou. Díky pochopení a vstřícnosti stavebníka nekolidovala kvalita archeologického výzkumu s tlakem na rychlost a nákladnost jeho provedení, a tudíž bylo možné vytěžit ze souvrství hlín, kamenů, uhlíků a popelů maximum informací a rozpoznat ve zdejším vývoji nebývalou proměnlivost. Zpětné seskládání všech změn rekonstruovalo (s vysokou měrou spolehlivosti) reálný barvitý příběh, který zásadně posunul dosavadní historické poznání Prahy „na úsvitu dějin“.