Pakt cenzury a erotiky

„Lechtivé romány“ s erotickým obsahem bývaly tradičně považovány za jedny z úhlavních nepřátel cenzora. Sledujeme-li však fungování erotických látek v literatuře minulých dob pozorněji, zjistíme, že erotika a její zákaz ztělesňující společenskou normu spolu postupovaly mnohem častěji ruku v ruce a vzájemně ze sebe těžily. Literatura balancující na hranici oficiální literatury se podřizovala omezujícímu rámci cenzury, současně ale právě díky tomuto rámci rozvíjela svoji svébytnou poetiku – poetiku skrývání, odhalování, naznačování a nedořečenosti.

Závěr 18. století je období, kdy v německojazyčném literárním prostředí českých zemí prudce expanduje produkce literatury, kterou bychom dnes označili jako populární. V těchto letech vychází v Praze první mimořádně úspěšné historické romány, Christian Heinrich Spiess zde zahajuje módu gotických románů a August Gottlieb Meißner objevuje žánr kriminálního příběhu. Jako třetí autor bestsellerů žijící v Čechách k nim na přelomu osmdesátých a devadesátých let přibyl i Johann Friedrich Ernst Albrecht. Zatímco se však zprvu uvedení autoři věnovali s několika málo výjimkami pouze románům, které pro cenzory v monarchii nepředstavovaly žádné morální nebezpečí, Albrecht od začátku experimentoval s mnohem riskantnějšími a méně jednoznačnými texty, mezi které patřil i mírný erotický román či politický klíčový román.

Albrecht byl světoběžník, který vystudoval medicínu v Erfurtu a prožil několik let v Pobaltí a Rusku. Avšak poté, co zkrachovala jeho lékařská kariéra i manželství se Sofií Albrechtovou, vysoce oceňovanou herečkou Dvorní drážďanské divadelní společnosti Pasquala Bondiniho, rozhodl se usadit v Praze a živit se zde prodejem a vydáváním knih. Právě v této pro něj obtížné době se mu podařilo napsat a anonymně vydat svůj nejúspěšnější román Lauretta Pisana, život italské prostitutky, sepsaný na motivy slavného bestselleru Jeana-Jacquese Rousseaua Julie aneb Nová Hélois. Z jeho ohlasu pak těžil po celý zbytek života.