Kultury jižní Arábie

Představovat našim čtenářům významného českého antropologa Viktora Černého (ročník 1964) z Archeologického ústavu AV ČR jistě netřeba (Vesmír 84, 165, 2005/3 a zejména Vesmír 85, 158, 2006/3). I ti, kdo nesledují jeho ryze odborné publikace, znají jeho knihu Lidé od Čadského jezera (Academia 2006) či výstavy jím pořádané. A Přírodovědecká fakulta UK Praha doufá, že v něm bude mít po létech dalšího profesora oboru antropologie.

Referovat o nové Černého knize je pro mne o to radostnější, že autor patřil k první generaci studentů, kteří po mém návratu z exilu po revoluci 1989 naslouchali mým přednáškám v špatné češtině.

Viktor Černý je vskutku antropolog s velmi širokým záběrem a ve své knize reflektuje neobyčejně rozsáhlé spektrum jevů týkajících se obyvatel jižní Arábie, Jemenu a ostrova Sokotry, starého a významného kulturního prostoru. Zabývá se zde fyzickou antropologií, genetickými aspekty počínaje paleontologií a historií osidlování, jazyky, dějinami domestikovaných živočichů a rostlin tohoto regionu, lidovými zvyky i vzestupy a pády říší a jejich poznání evropským publikem. Všechny tyto údaje jsou podloženy bohatou osobní zkušeností letitého cestování v celém tomto areálu v rámci autorových terénních výzkumů. Z textu je patrná nejen znalost veškeré problematiky a bezprostřední kontakt s ní, ale i autorova upřímná láska k lidem, přírodě a památkám dotčené oblasti – co by ostatně byla terénní antropologie za disciplínu, kdyby ji nedoprovázel úzký citový vztah k předmětu zkoumání: snad jen znalost zemědělských škůdců citovou příchylností doprovázena být nemusí.

V poznání Arabského poloostrova má naše odborná veřejnost stále ještě více mezer nežli znalostí a rozmanité schematismy a klišé ovládají naše mysli, teď možná více nežli kdy předtím. Je stále znovu nutné si nepředpojatě klást otázku, čím se nám lidé jiných regionů podobají a čím se od nás liší. Každá kultura je komplexní a není možno ji pochopit pohledem z rychlíku, kdy za bleskovým úsudkem následuje bleskový odsudek. A Černého kniha, která jako by pracovala proti dobové perspektivě stále užších specialistů, je rozhodně krásným příkladem, jak nám lze přiblížit prastaré kulturní regiony v celé jejich civilizační i historické šíři.