Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Teorie vzdělanosti

 |  3. 3. 2016
 |  Vesmír 95, 174, 2016/3

Problém jak zajistit špičkové vzdělání, aniž bychom omezili širokou dostupnost vysokoškolského studia, je vážný. Buřičsky však tvrdím: je dobře, že máme tolik vysokoškoláků. Konrád Liessmann by se mnou jistě nesouhlasil.

Knihu Konráda P. Liessmanna „Teorie nevzdělanosti“, v níž tento rakouský filosof a literární vědec nenechává na moderní vědě, jejím hodnocení, systému univerzit a úrovni vzdělanosti v Evropě ani nit suchou, vydalo nakladatelství Academia v roce 2012. Této knize se dostalo velké pozornosti a inspirovala bohatou diskusi i na stránkách tohoto časopisu. Nejpozději od té doby se od českého intelektuála dbalého své cti očekává, že bude nad stavem vzdělanosti v naší zemi hořekovat. Já nebudu. Místo toho si dovolím P. T. čtenářům nabídnout a provokativně obhajovat několik mimořádně buřičských thesí1):

1. dnešním dětem se dostává lepšího vzdělání než jejich rodičům a prarodičům, tj. nám;

2. skutečnost, že až sedmdesát procent populačního ročníku vstupuje na vysoké školy, je skvělá zpráva;

3. špička dnešních studentů je lepší, než jsme byli v jejich věku my, a instalatérů je dost.

Zkušenost mne naučila, že ničím se člověk neznemožní víc než optimismem. Opěvování starých dobrých časů a hlásání blížící se zkázy je celkem bezriziková cesta k intelektuálnímu přijetí. Nicméně já to risknu.

Podívejme se na jednotlivé body podrobněji:

Já žádné skvělé školy nezažil

Za prvé: Podle toho, co člověk skoro denně čte, by se zdálo, že naší generaci a generaci našich rodičů se dostalo skvělého vzdělání, které z nich vytvořilo aristokraty ducha naplněné ideály židovsko-křesťanské civilizace, vybavené na jedné straně hlubokými znalostmi humanitních oborů, na straně druhé díky maturitě z matematiky schopností hbitě nacházet nejmenší společné jmenovatele a integrovat é na ixtou.

Nuže, jsem asi výjimka, já žádné skvělé školy nezažil: mne učili dvanáct let ruštinu a čtyři roky angličtinu, a když jsem se chtěl v cizině domluvit, musel jsem se učit znovu. Matematiku a přírodní vědy mne povětšinou učili špatně placení učitelé, kteří svému oboru nerozuměli a neměli ho rádi. Čest nezapomenutelným výjimkám na litvínovském gymnasiu, ale to vzdělání stálo za starou belu. Mým dcerám se v prvním desetiletí 21. století rozhodně dostalo nesrovnatelně lepšího vzdělání a mnohem lepších učitelů než mně třicet let před nimi.

Co se generace našich rodičů týče, tam nemohu sloužit osobní zkušeností, ale soudě podle stavu té země, ve které jsem strávil mládí, zase taková sláva to být nemohla. Nebo nám ty paneláky, ty smradlavé fabriky a mizerná poruchová auta tady dělali Marťani? Kam se poděli všichni ti brilantní inženýři? Kde byli ti vzdělanci, nasycení humanitními ideály a vybavení skvělým všeobecným vzděláním, celou tu zatracenou normalizaci? Ano, já vím, existovali, někteří emigrovali, jiní zůstali a snažili se v těžkých podmínkách dělat, co mohli. Sám jsem měl to veliké štěstí, že jsem jich pár potkal, ale na jednoho pana učitele Coufala z hamrovské devítiletky připadalo osm domovních důvěrnic a pět arogantních tělocvikářů.

Tituly nejsou důležité, důležité je vzdělání

Za druhé: Je dobře, že máme tolik vysokoškoláků. Současně ale platí, že jejich průměrná úroveň a prestiž vysokoškolského diplomu klesá, ale nevadí to. Tento výrok vypadá jako nepodařená snaha o duchaplnost, ale myslím to vážně.

Je docela vyčerpávající a smutné, že každá diskuse o vzdělání u nás nakonec sklouzne na hádání o titulech, jako by tohle bylo na vzdělanosti to nejdůležitější (trochu podobně, jako každá diskuse o vědě u nás nakonec končí impakt faktory). Tituly ale nejsou příliš důležité, to, na čem záleží, je vzdělání. Průměrná úroveň vysokoškolského studenta při sedmdesátiprocentním zastoupení populačního ročníku v terciárním vzdělání pravděpodobně opravdu klesne proti minulosti, kdy na vysoké školy vstupovalo kolem desetiny příslušného ročníku, to je docela triviální úvaha, na kterou snad není zapotřebí ani ta maturita z matematiky.

Zároveň ale celková úroveň národní vzdělanosti při tom může stoupat. Ondřej Šteffl, ředitel společnosti Scio, který nyní zakládá řetězec inovativních základních škol, ilustruje tento zdánlivý paradox pěkným příměrem. Představte si basketbalový klub na malém městě s velmi výběrovým členstvím, který hraje první národní ligu. Klub hraje špičkový basketbal na národní úrovni a jeho členská legitimace je poukázkou ke slávě a obdivu. Pak se klub náhle rozhodne změnit strategii a nabídne členství skoro každému, kdo dohodí až k basketbalovému koši. Co se stane? Několik věcí současně. Průměrná sportovní úroveň členů klubu klesne a prestiž klubové legitimace je tatam. Pamětníci staré slávy si právem stěžují, že členství v klubu už dávno neznamená to co dříve – aniž by si povšimli, že klub pořád hraje první ligu, a hlavně že průměrná úroveň basketbalu v celém městě stoupla, protože tím míčem se prostě učí házet víc lidí.

Konrád Liessmann si ve své filipice proti modernosti stěžuje, že humboldtovský ideál kolegia studentů a učitelů, společně bádajících nad neznámým, je vinou masové dostupnosti vysokoškolského studia tentam. Jako humanistický rakouský profesor ze staré školy těžko nese ztrátu výsadního postavení vysoké školy jako elitního pracoviště pro vyvolené.

Má pravdu, ten zážitek společného objevování nepoznaného lze dnes zažít v nejlepších laboratořích a skupinách dost výjimečně a spíše se přenáší na úroveň výš, do vědecké práce v doktorském studiu. Není cesty zpátky, a mimochodem ani německý příklad zrovna neukazuje, že by elitní vysoké školství nějak obzvlášť v minulosti pomohlo národu v cestě za vyšší humanitou a lidským rozvojem.

Když slyším o upadající prestiži vysokoškolského vzdělání, vždy si představuji stesky benediktinských mnichů, vzpomínajících na staré dobré časy, kdy bylo psané slovo svěřeno úzké skupině osvícených, kteří je pečlivě schraňovali a rozmnožovali v písárnách klášterů – a pak přišel ten vulgární Guttenbergův vynález a každý otrapa si teď může vydávat kdejaký škvár. Mimochodem měli pravdu. Vedle Biblí se od 15. století začaly tisknout zejména akční Alexandreidy…

Špička je dnes lepší, než byla za nás

Za třetí: Jak je to s upadající úrovní studentů? Podle mé osobní zkušenosti učitele z Přírodovědecké fakulty UK, jedné z fakult, na nichž došlo k dramatickému nárůstu počtu studentů, je špička těch nejlepších lepší, cílevědomější, lépe jazykově vybavená a má lepší odborné znalosti, než jsme měli v jejich věku my. A také mají mnohem větší šance na uplatnění. Je fascinující, jak se v médiích donekonečna opakuje ten nesmysl s nezaměstnanými antropology a nedostatkem vyučených řemeslníků, ačkoli všechna statistická data tvrdošíjně ukazují pravý opak: největší nezaměstnaností trpí vyučení, zatímco nezaměstnanost vysokoškoláků se limitně blíží nule. Nevím, jestli by tady pro lepší pochopení všeobecně dostupných statistických dat nakonec opravdu nepomohla ta povinná maturita z matematiky.

Chápu, že se průmyslová lobby snaží nahnat děti na učňáky, aby získala lacino levnou pracovní sílu – už méně chápu, proč by jim v tom měla pomáhat politická representace a proč by to měl platit daňový poplatník, a naprosto nechápu, proč je v tom podporuje intelektuální elita této země. Profesor Jan Sokol rád vypráví příběh o tom, jak mu jeho rodiče naléhavě radili, aby se hlavně naučil těsnopis, ten ho může uživit až do smrti. Těsnopisu je konec kdovíkde, zatímco pana profesora ta ryze nepraktická filosofie živí dodnes.

Čtenář by teď mohl dojít k závěru, že se domnívám, že je s naším školstvím všechno v pořádku. Samozřejmě si to nemyslím. Napětí mezi elitním vzděláním a jeho masovostí opravdu existuje a nebezpečí, že přeplněné posluchárny a laboratoře našich universit znemožní přepracovaným a špatně placeným pedagogům vychovávat špičkové studenty, je reálné. Elitní vědce a techniky potřebujeme, vysokou profesní kvalitu taky, mosty nesmějí padat a lékaři musí znát svou práci. Problém, jak zajistit špičkovou úroveň studia a vědecké práce na našich universitách bez omezení dostupnosti vysokoškolského studia a jak to celé zaplatit, je velmi vážný, a zatím se nezdá, že by naše politická representace měla odvahu ho řešit. Jestli se to povede, ale záleží do značné míry i na nás. Hořekování nad úpadkem vzdělanosti a chvála zlatých starých časů, které nikdy nebyly, nám v tom ale nepomůžou.

Poznámky

1) Úpadek vzdělanosti se projevuje zejména tím, že mi editor tohoto listu určitě zase opraví slovo „these“ na odporné „teze“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výchova a vzdělávání
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Jan Konvalinka

Doc. RNDr. Jan Konvalinka, CSc., (*1963) vystudoval biochemii na Karlově univerzitě v Praze. Přednáší biochemii a molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK v  Praze a vede biochemickou laboratoř zabývající se úlohou proteáz v regulaci biologických procesů v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a na katedře biochemie PřF UK. Od roku 2014 je prorektorem UK. Je též členem Učené společnosti ČR a nositelem ceny za biochemii za r. 1997 a Ceny ministryně zdravotnictví ČR za r. 2003.
Konvalinka Jan

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné