Cesty do vesmírných dálek se odkládají

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začal zájem o rozvoj vesmírných technologií klesat. Dostáváme se do situace, že jako lidstvo nejsme ochotni najít prostředky potřebné k poznání vzdálenějšího okolí Země.

Za jeden z největších vědeckých úspěchů v loňském roce je považován průzkum Pluta pomocí sondy New Horizons. Fotografie z ledového světa, které fascinují nejen odborníky a fandy vesmírných letů, by nebylo možné získat bez zajištění energie pro elektroniku zařízení. A tu dodával radioizotopový termočlánek. Sonda Cassini (Vesmír 73, 16, 1994/1; Vesmír 89, 427, 2010/7), která nám přibližuje Saturn, jeho prstence a soustavu měsíců, má dokonce tři radioizotopové generátory elektřiny. Průzkum velkých planet Sluneční soustavy by se bez jaderné energie neobešel. Stejně tak má radioizotopový generátor marsovské vozidlo Curiosity (Vesmír 92, 550, 2013/10), které prokazuje existenci velkého množství vody na Marsu v jeho minulosti. Zdroje tepla využívající rozpad radionuklidů musely mít i lunochody a přístrojové stanice v místě přistání modulů Apollo. Jen ty jim umožnily fungovat v podmínkách měsíční noci. Že se lidská přítomnost na Měsíci a na Marsu neobejde bez těchto zdrojů, víme i z řady sci-fi filmů. Například ve filmu Marťan by se hlavní hrdina bez takového zdroje nezachránil. Potřebujeme je zkrátka všude, kde je vyloučená nebo silně omezená možnost využití solárních článků.

Film, který na mě v životě udělal největší dojem, bylo filmové dílo Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. V roce 1968, kdy jsem ho viděl, mi bylo osm let. V té době jsem také sledoval první přistání na Měsíci, které se uskutečnilo již po zhruba deseti letech po první družici Země. V šedesátých a sedmdesátých letech se kromě radionuklidových zdrojů vyvíjelo i několik typů jaderných reaktorů také pro použití v kosmu. V té době jsem nejen já věřil, že po prvních krůčcích ve vesmíru se opravdu začne jeho osvojování a že v roce 2000 bude fungovat trvalá základna na Měsíci a uskuteční se již i let k Marsu.

Ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se začaly nálady ve společnosti a její priority měnit. Zájem o poznání vesmíru a rozvoj kosmických technologií začal nejdříve pozvolna a později dramatičtěji klesat. Postupně se začaly rušit plány projektů velkých kosmonautických výprav. Ustala tak potřeba velkých zdrojů energie a byl zrušen nejen projekt NERVA, který byl zaměřen na vývoj motoru na bázi jaderného reaktoru. Využívání jaderného reaktoru se omezilo na sovětské špionážní radarové družice. Jedině radioizotopové zdroje energie našly uplatnění právě při zmíněných letech do vzdálených končin Sluneční soustavy. Dnes se však dostáváme do situace, že ztrácíme schopnost zajistit i tyto zdroje. Než se na situaci podíváme podrobněji, připomeňme si, jak radionuklidové zdroje elektřiny vypadají.