Cenzurovaný myslitel zastáncem cenzury

Bernard Bolzano (1781–1848), pražský německy píšící filozof, logik, matematik, náboženský a sociální vědec, byl jedním z nejoriginálnějších myslitelů 19. století. Přesto však zůstalo Bolzanovo dílo po celé 19. století prakticky zapomenuto, zčásti dokonce nevydáno, mimo jiné z cenzurních důvodů.

Synovi italského obchodníka usazeného v Čechách a pražské měšťanky byla roku 1805 přidělena stolice „náboženské vědy“ na pražské Filozofické fakultě, nově zřízený post, jehož zavedením chtěl rakouský císař František II./I. posilovat náboženské vědomí budoucí inteligence a chránit ji tak před idejemi Francouzské revoluce. Nekonvenční a na svou dobu odvážné výchovné přednášky pro studenty, kterými se Bolzano často vyjadřoval k aktuálním společenským otázkám, však způsobovaly konflikty s dogmatickými zastánci katolické restaurace, především v okruhu vídeňského dvora. Ty se sice zpočátku dařilo tlumit pomocí sympatizujících církevních hodnostářů, avšak v prosinci 1819 dal císař definitivní pokyn k odvolání Bolzana z univerzitního postu. Až do konce roku 1825 pak byla pravověrnost Bolzanova učení vyšetřována ze strany církevní hierarchie.

„Co se předloží cenzuře pod mým jménem…“

Nucené ukončení univerzitní a kazatelské kariéry možná paradoxně prodloužilo Bolzanovi život – nutnost ovládat při nedělních exhortách hlasem rozsáhlý studený prostor u něj totiž předtím vyvolala tuberkulózní záchvaty. Výrazně však ztížilo možnosti oslovovat veřejnost pomocí svých spisů. „Co se předloží cenzuře pod mým jménem, tomu je nejen odepřeno imprimatur, ale rukopis sám je ihned zabaven a opětované prosby o vrácení mého vlastnictví nejsou ani pokládány za hodné odpovědi,“ stěžoval si ve své autobiografii, sepsané počátkem třicátých let.