Pomocnice ku porodu, báby pupkořezné

Ženy v Evropě, na rozdíl od některých mimoevropských civilizací, nikdy nerodily o samotě, ale spoléhaly na pomoc jiné ženy. Porodní bába je produktem ženské solidarity – mezi sousedkami, matkami, tetami, švagrovými pomáhajícími při porodu od antického starověku vynikla postupně ta nejobratnější.

Prvek příbuzenství přestal hrát rozhodující roli. Mezi rodičku a pomocnici vstoupil honorář, nejistý a vyplácený v různých formách. Prestiži se báby netěšily: od středověku do 18. století stály takřka na okraji společnosti. Přičítalo se jim spolčování s ďáblem, příprava podezřelých lektvarů, andělíčkářství (oprávněně), uhranutí dobytka i lidí. Od čarodějnic je dělila jen nezřetelná hranice.

Veřejná moc proto sáhla ke kontrole a reglementaci jejich činnosti. Hodlala tak zamezit jak nepatřičnostem, tak vysoké úmrtnosti matek a dětí. Prokazatelně od poloviny 15. století začala města vydávat „babické řády“, které obsahovaly jak výčet povinností bab, tak některé zákazy, například spolčování či požívání alkoholických nápojů v průběhu porodu. Nařízení byla pro všechny báby v dané oblasti závazná, stejně jako složení zkoušky před městským lékařem nebo již vyzkoušenou porodní bábou.

Muži, včetně lékařů, se porodů stranili. Operace, porody nevyjímaje, byly přenechány chirurgům neboli ranhojičům (pokud se specializovali na porodní zákroky, říkalo se jim „akušéři“), lékařům zůstaly interní obory. K záchraně novorozence směl ranhojič provést operativní výkon na umírající rodičce, nebo „zmenšujícími operacemi“ rozčlenil plod a porod ukončil. Rodičku zpravidla nezachránil.