Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice

Letos na jaře mi přišlo, že je něco plesnivého ve státě nikoliv dánském, ale pedagogickém. Měl jsem nepříjemný pocit, že mnozí studenti nečtou (natož pečlivě) zadanou literaturu a na semináři „improvizují“ víc, než jsem byl zvyklý. Situace se postupně zhoršovala, těch pár, co přišlo na seminář připravených na diskusi, se snažilo situaci zachránit, ale zjevně čekali, zda se do věci opřu. Atmosféra jak před bouří se dala krájet. Ukázalo se, že někteří nečtou vůbec, ba dokonce se s tím v kuloárech chlubí.

Vyzval jsem totiž studenty před začátkem jednoho setkání, kdy se měla probírat klasická etnografie anglického antropologa Evans-Pritcharda The Nuer (africké černošské etnikum), aby se upřímně vyjádřili k tomu, kolik času nad tímto textem strávili. Podotýkám, že na rozdíl od minulých let, kdy jsme četli celou knihu (etnografie je z roku 1940), jsem letos zadal pouze čtvrtou kapitolu, bezpochyby nejobtížnější, ale také nejpovažovanější pro svůj kritický přínos k pojetí času a prostoru v pastýřské společnosti.

Vycházel jsem zjevně ze své pedagogické naivity, když jsem se domníval, že se dozvím o obtížných pasážích v textu a využiji toho k dialogu, k vysvětlení a k výkladu. Můj záměr však vykolejila následující výměna názorů: „Já jsem to vůbec nečetla, protože jsem tu minule nebyla, tak jsem nemohla vědět, co jste zadal.“ „A vy tu nikoho neznáte, že byste se zeptala? A co vaše kamarádka?“ Kamarádka: „Já jsem tu taky nebyla.“