Nejen NO_x a Volkswagen

Výfukové emise ze spalovacích motorů jsou i přes podstatné pokroky v technologii spalovacích motorů nadále jedním z hlavních negativních jevů soudobé silniční dopravy. V ČR lze za prioritní považovat částice (PM) a oxidy dusíku (NO_x , souhrnné označení pro oxid dusnatý a dusičitý). Částice převážně o průměru jednotek až desítek nanometrů, které tvoří většinu částic emitovaných spalovacími motory, jsou uvolňovány v blízkosti lidí v dýchací zóně. Při vdechnutí mají tyto částice relativně nejvyšší pravděpodobnost záchytu v plicních sklípcích i vysokou schopnost pronikat buněčnou membránou do krevního oběhu. Na tyto částice se váží rakovinotvorné látky, např. benzo(a)pyren. Při vysokých teplotách a tlacích ve spalovacím prostoru motoru vzniká oxid dusnatý (NO), a ten se v atmosféře (či v některých typech oxidačních katalyzátorů používaných u naftových motorů) přeměňuje na dráždivý oxid dusičitý (NO₂). Za přítomnosti organických látek a slunečního záření se oxidy dusíku podílejí na tvorbě troposférického ozonu, který reaguje s organickými látkami a poškozuje například sliznice.

Rostoucí využití osobní i nákladní silniční dopravy, stavebních strojů, zahradní techniky a dalších motorizovaných strojů, výfukové plyny vypouštěné v bezprostřední blízkosti obyvatel a velmi malé rozměry a vysoká rizikovost emitovaných částic se v EU značnou měrou podílejí na odhadovaných více než 400 tisících předčasných úmrtí ročně. To je připisováno zejména částicím (v menší míře troposférickému ozonu) v atmosféře, a to převážně z dopravy; což je řádově více než počet úmrtí v důsledku dopravních nehod.

Zavedení přísnějších emisních limitů se v minulosti z velké části podílelo na snížení emisí na vozidlo a kilometr. Tyto limity se vztahují na nová vozidla, testovaná v laboratoři za přesně definovaných podmínek, včetně tzv. jízdního cyklu, ve kterém je sekundu po sekundě předepsaná rychlost vozidla. U novějších technologií motorů s pokročilými systémy řízení dávky paliva a zařízení pro úpravu výfukových plynů však již vždy neplatí, že nižší emise v laboratoři vedou k úměrně nižším emisím v reálném provozu. Naopak množství reálných emisí ve srovnání s laboratorními hodnotami roste, takže nové normy nedosahují očekávaných přínosů.