Honzíkova cesta za cenzurou a politickou korektností

Literatura pro děti a mládež již od svých počátků, kdy se v průběhu 19. století vyčlenila jako zvláštní druh četby, podléhala zvláštnímu dohledu. Nejenže dětem knihy většinou pořizují rodiče a přitom dbají na mravní bezúhonnost svých potomků, ale i samotní autoři a nakladatelé mají poměrně jasnou představu o tom, jaké hodnoty by literatura pro děti měla šířit.

Zásadní problém v tomto propracovaném systému kontroly nastává v případech, když dochází ke společenským a kulturním proměnám. Co se potom děje s dětskou literaturou, která neodpovídá novým hodnotám? Řešení mohou být různá: od výchovné předmluvy přes úpravy samotného díla až k naprostému zákazu vydávání. Ačkoliv po roce 1989 již žádný oficiální zákaz nehrozil, o cenzuře dětské literatury se mluvit nepřestává.

Honzíkova cesta

Asi nejrozsáhlejší debatu na toto téma rozvířily zásahy do knihy Bohumila Říhy Honzíkova cesta. Ta poprvé vyšla v roce 1954, tedy ve vrcholném období socialistického realismu i snah skloubit jeho postupy podle sovětského vzoru s tvorbou pro děti a mládež. Vzorové dílo představovala například Odvážná školačka Jevgenije Lvoviče Švarce a ve stejném duchu poté vycházela i další, dnes již pozapomenutá díla, která měla dětským čtenářům vysvětlit důvody a pozitiva společenské transformace. Ondřej Sekora tak již roku 1951 vydal krátkou povídku pro nejmenší s názvem O traktoru, který se splašil, která mířila proti soukromým zemědělcům. Na ni pak navázal ideologicky blízkou prózou Jak se uhlí pohněvalo, jež líčí význam práce horníků pro socialistickou společnost.