Superhmotné černé díry, pulzující srdce galaxií

Hvězdy, které můžeme každou jasnou noc spatřit neozbrojeným okem na noční obloze, náležejí do našeho hvězdného ostrova – galaxie zvané Mléčná dráha. Pohromadě je udržuje gravitační přitažlivá síla všech ostatních hvězd, jejichž vliv se kombinuje s gravitačním působením temné hmoty. V samotném jádru Galaxie se pak ukrývá velmi hmotný a neobyčejně kompaktní temný objekt, superhmotná černá díra.

Tento dnes běžný astronomický pojem zavedl a prosadil pro označení gravitačně zkolabovaného objektu slavný americký fyzik John Wheeler, když v r. 1967 uvažoval o možnosti, že by ve vesmíru mohly reálně existovat hypotetické koncentrace hmoty-energie tak nesmírně zahuštěné, že ani světelný paprsek nedokáže uniknout z jejich blízkosti. Základní matematická teorie černých děr byla ovšem podána německým fyzikem Karlem Schwarzschildem krátce po zformulování Einsteinovy obecné teorie relativity v roce 1915 a přesně tento termín „black hole“ použila vědecká redaktorka Anna Hewingová již ve své reportáži z konference Americké asociace pro pokrok ve vědě pro vydání Science News Letters z ledna 1964.

Dnes se astronomové domnívají, že prakticky každá nebo téměř každá z mnoha miliard galaxií ukrývá ve svém nitru černou díru. Nezpochybnitelnou jistotu však nemáme a snad ani mít nemůžeme. Černé díry nevydávají světlo, elektromagnetické záření, které téměř výhradně zprostředkuje astronomům informace o okolním vesmíru. Přítomnost černé díry v jádru naší vlastní Mléčné dráhy je velmi pravděpodobná díky řadě přesných měření, prováděných různými navzájem nezávislými metodami.