Krátké zprávy z imunologie
| 3. 12. 2015K úplnému poznání všech procesů podílejících se na lidské imunitě máme zatím daleko. Badatelé objevují netušené funkce známých molekul, nové nástroje pro boj s nádory a dokonce i dosud neznámé anatomické struktury. Zde je přehled těch nejzajímavějších novinek.
Všeobecně není příliš známo, že kromě krevního cévního systému máme ještě lymfatický (mízní) systém. Je tvořen jen obdobou žilního systému, obdobu tepen nemá. Proudí v něm lymfa obsahující tekutinu podobnou krevní plazmě a různé typy bílých krvinek, avšak nikoli krvinky červené. Lymfatické cévy začínají v tkáních, procházejí lymfatickými orgány (uzliny, tonsily – mandle, slezina, apendix, brzlík, kostní dřeň) a nakonec se spojují v hrudním mízovodu ústícím do krevního systému.
Doposud se studenti učili, že mozek spojení s lymfatickým systémem nemá; přitom se ale vědělo, že buňky imunitního systému tam omezený přístup mají. Nyní se ukázalo, že ve skutečnosti existují lymfatické cévy propojující centrální nervový systém s lymfatickým systémem.1) Je skutečně pozoruhodné, že i dnes je možné v anatomii objevit něco tak důležitého; tento objev určitě povede k přehodnocení některých „učebnicových pravd“ o neuroimunologii a o mechanismech některých autoimunitních a neurodegenerativních onemocnění.
Zbrojení proti nádorům
Obrana proti nádorovým onemocněním nepatří mezi silné stránky našeho imunitního systému. Nádorové buňky jsou příliš podobné buňkám normálním, takže imunitní systém má tendenci je tolerovat, ba aktivně chránit. Vzhledem k tomu, že nádorová onemocnění jsou typicky chorobami pozdního, postreprodukčního věku, neexistovaly během evoluce pro vývoj protinádorových mechanismů dostatečně silné selekční tlaky.
V poslední době byl učiněn obrovský pokrok v poznání mechanismů toho, jak odstranit některé „brzdy“ imunitního systému, které brání účinnějším zásahům proti nádorům. V klinické praxi se např. úspěšně začínají používat monoklonální protilátky blokující funkce tzv. inhibičních receptorů T-lymfocytů. Nedávno byl identifikován další potenciální cíl, který by mohl zlepšit šance imunitních protinádorových zbraní.2) Je jím enzym dipeptidylpeptidasa 4 (DPP4), známý též pod označením CD26, který je zakotven v povrchové membráně mnoha typů buněk a odštěpuje z konců některých proteinů dipeptidy, tedy fragmenty složené ze dvou aminokyselin.
Jeho substráty jsou mnohé biologicky aktivní peptidy, resp. proteiny nebo jejich prekurzory. Působením enzymu se některé aktivují, jiné naopak inaktivují. Inaktivuje se mimo jiné chemokin (chemotaktický cytokin) CXCL10, který navádí T-lymfocyty do míst zánětů a nádorů. Ukázalo se, že použití inhibitoru DPP4 zvláště v kombinaci s jinými protinádorovými postupy zlepšovalo výsledky terapie experimentálních myších melanomů a karcinomů – zjevně proto, že T-lymfocyty byly lépe lákány chemokinem CXCL10 tam, kde bylo potřeba.
Onkologické terapeutické využití inhibitorů DPP4 by bylo velmi jednoduché – jejich bezpečnost je již dávno ověřena, protože je užívá více než 30 milionů pacientů trpících diabetem 2. typu; v tomto