Chvála slušnosti

Předvánoční doba může být zvláště vhodná pro zamyšlení o slušnosti. Ne jen o té povrchní, ale o té zásadní, která je podstatou humanity a demokracie.

Už přes čtvrt století žijeme v obnovené demokracii a přes 10 let v demokratickém uskupení Evropské unie. Měli jsme tak možnost přijít na chuť režimu, který je podle Churchilla „tou nejhorší formou vlády s výjimkou všech ostatních, které byly čas od času vyzkoušeny“ a jenž je podle G. B. Shawa „prostředkem, který zajišťuje, že naše vláda nebude lepší, než si zasloužíme“.

Změna režimu je stále ještě mnohými občany České republiky přijímána s rozpaky. Terminologií Abrahama Maslowa, který zkoumal hierarchie potřeb, lze říci, že změna komunistického totalitarismu v demokracii je v českých zemích doprovázena i převratem v uspokojování našich potřeb. Nyní vesměs panuje spokojenost s uspokojováním potřeb vyšších, ale v těch nižších, základnějších jsou lidé často frustrováni. Psychologické studie potvrzují, že nejvyšší lidské potřeby seberealizace (za komunistického režimu nejvíce nenaplněné) jsou nyní svobodně uspokojovány. Na druhé straně uspokojení základních potřeb (bezpečí a sociálních jistot) je méně samozřejmé. Mnozí se trápí sociální nejistotou, zneklidňují je náklady na zdravotní péči a straší představa, že se stanou obětí zločinu. Takové obavy byly za komunismu vzácné, vždyť na násilí měl monopol policejní stát, gulášový komunismus saturoval základní potřeby poměrně spolehlivě a o práci se bál sotvakdo. A přece, to co lidi v našem postkomunistickém prostoru zlobí ze všeho nejvíce, nejsou věci materiální, ale politika, konkrétně „lži a korupce v politice“!

Přes všechny známé potíže panuje o demokracii všeobecný akademický konsensus, že se jedná o systém, který nejlépe zajišťuje lidská práva a seberealizaci člověka, podporuje ekonomickou prosperitu a v neposlední řadě je nejnakloněnější mírovému řešení konfliktů. Ne že by demokracie byly zcela mírumilovné, do ozbrojených konfliktů se, obecně vzato, vrhají stejně často jako autokracie. Jsou ale výlučné tím, co se označuje jako demokratický mír – Pax democratica (čehož si všiml již Immanuel Kant). Demokratický mír se projevuje vnitřně i navenek. Podle něj se demokracie chovají mírumilovněji než jiné formy vlády nejen vnitřně (vraždí a utlačují méně svých vlastních občanů než jiné režimy, nedopouštějí se tzv. democidy); mírumilovné jsou i navenek, ovšem pouze ve vztahu k ostatním demokraciím. Skutečné demokracie totiž spolu neválčí.

Demokratický mír je někdy označován za jediný skutečný zákon politologie. Je to empirický zákon, který lze jen těžko vysvětlit teoreticky. I politická psychologie se nedávno pokusila o jeho výklad prostřednictvím sociálně‑psychologických teorií, a to pomocí

• klasické teorie frustrace–agrese,
• teorie sociální proximity (vnímané společenské blízkosti).

Tento teoretický výklad zajímavě rezonuje s mottem Francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství.

Volnost, tedy svoboda – liberté je hlavním rysem demokratických společností. Svoboda od útlaku a diktátorů stejně jako svoboda k uspokojování rozmanitých potřeb. A pokud psychologická teorie frustrace → agrese všeobecně pomáhá vysvětlit vznik agresivního chování, potom pro demokracie by měla platit teorie snížená frustrace → snížená agrese.

Rovnost – egalité je vlastně vertikální lidská blízkost. Nikdo není příliš povýšený ani příliš ponížený. Neexistují kasty ani žádné jiné neproniknutelné společenské přehrady. Určité rovnostářství bylo při povrchním pohledu přítomno i za komunismu. Bylo ale vyhrazeno jen těm, kdo byli k režimu konformní, vztahovalo se jen k střední vrstvě. Disidenti i členové komunistického aparátu byli výluční právně i ekonomicky na zcela jiné vertikálním úrovni.