Renesance kresleného filmu

Když se řekne animovaný film, každý si dnes představí zejména 3D počítačové animace, jaké produkují význačná světová studia Disney nebo DreamWorks. Diváci okouzlení nejnovějšími vymoženostmi počítačové grafiky se do nového média zamilovali natolik, že se ručně kreslená animace z kin nenápadně vytratila.

Samotní animátoři ale dobře vědí, že příchod 3D neznamenal jen pokrok, protože jim výrazným způsobem omezil možnost expresivního vyjádření. U ruční kresby má totiž výtvarník naprostou svobodu a postavička, která se ukáže na prvním snímku, nemusí nutně korespondovat se ztvárněním na snímcích následujících. U 3D animace platí úplný opak. Pracovní postup se podobá spíše animaci loutkové a výtvarník musí respektovat jistá fyzikální omezení pro tvar a topologickou konzistenci virtuální „loutky“, která je v počítači reprezentována jako trojrozměrný objekt, jehož základní strukturu nelze v průběhu animace jednoduše měnit. Přes značné úsilí a obratnost animátorů tak i v dnešní době působí 3D animace oproti té klasické, ručně kreslené, stále spíše toporně; postrádá vyjadřovací prostředky typické pro ruční kresbu. Diváci dnes nechodí do kina ani tak na samotnou animaci, jako spíše na vizuální efekt a celkově atraktivní vzhled.

Díky výraznému pokroku ve výzkumu algoritmů pro výpočet globálního osvětlení ve 3D scéně a dostupnosti vysokého výpočetního výkonu lze dnes prakticky bez námahy generovat syntetické obrazy, jež věrně zobrazují realistické světelné efekty a materiály. Když divákovi necháme vybrat, zda se bude dívat na video, v němž je například pohyb kočky ztvárněn sice detailní ručně kreslenou animací, avšak tělo je jen jednoduše vybarveno jedinou barvou, a následně na poměrně jednoduchou 3D animaci, v níž je kočka pokryta realistickou