Kronikářství není dějepisectví

Kronikářství není dějepisectví, abych parafrázoval titul recenze na moji knihu Kronika zoologického poznávání (viz Vesmír 93, 108, 2014/2) od Marca Stelly a dvou dalších, uvedených nenápadně petitem při spodním okraji stránky. Matení pojmů není v dnešní době nijak nezvyklé. Každý ale ví, že kronikář „jen“ registruje a uchovává fakta, zatímco erudovaný historik mezi nimi hledá souvislosti a více či méně objektivně je interpretuje. Já však historik nejsem. Jen jsem se během svých přednášek na katedře zoologie PřF UK u studentů často setkával s udivující neznalostí základních skutečností, které by měly patřit k všeobecnému vzdělání každého přírodovědce. Jako příklad uvedu odpověď jedné posluchačky na otázku, kdo to byl Mendel – zněla, že „nějaký genetik z Moravy“. O tom, kdo byl Agricola nebo Frič, věděli jen paleontologové, a to jen z toho důvodu, že studovali ze skript, do nichž kdysi profesor Špinar psal dnes tolik opovrhovanou „dědkologii“. A přitom je na PřF UK specializované pracoviště, které má výuku základních faktů z dějin zoologie takříkajíc v popisu práce.

To byl hlavní impuls k tomu, abych začal shromažďovat informace o lidech, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozšíření zoologických znalostí. A protože žijeme již v jednadvacátém století, byl mi přitom nedocenitelným pomocníkem internet. Jen díky němu se dnes můžete probírat například archivem Darwinovy korespondence, číst si v originále díla, která v žádné z našich knihoven nejsou, a obdivovat jejich ilustrace. A hlavně můžete vidět Darwina v době, kdy psal své přelomové dílo, mladého Linnéa, když se vydal na přírodovědnou exkurzi do Laponska, nebo u nás téměř neznámého Malthuse, jehož dílo bylo pro Darwina rozhodující inspirací pro vysvětlení přirozeného výběru – to všechno však podle oponentního posudku rukopisu knihy Antona Markoše „plní roli jen jakýchsi ozdob“. Podle mého názoru však opak je pravdou. Darwin nebyl jen dlouhým plnovousem zarostlý zamyšlený stařec, ale také mladý, racionálně uvažující člověk, který si na kus papíru sepsal přehled kladů a záporů manželství, či váhající, nerozhodný a v obavách z odmítnutí svého díla se topící muž středních let, kterému byla protivná jen pouhá představa diskuse s protivníky, a proto hádání přenechával jiným.

Souhlasím s tím, že Rádlovo dílo bohužel dnešní generaci přírodovědců neoslovuje a jeho reedice před několika lety, s Markošovým komentářem, se proto musela rozprodávat hluboko pod cenou. Nenesou však na tom svůj díl viny i autoři recenze, kteří na něj potencionálního čtenáře nepřipravili základní, „kronikářskou“ faktografií?