Obratlovci mořských hlubin

Od dob, kdy byl po letech intenzivního snažení přečten lidský genom, doznala genomika řady pokroků a díky stále nižší časové i finanční náročnosti se v posledních letech nově přečtené genomy rojí jako houby po dešti. Po všemožných patogenech, hospodářsky významných organismech a modelových druzích, na jejichž studium se vzhledem k perspektivě praktického využití poznatků snáze získávaly prostředky, se tak dnes dostávají na řadu organismy vysloveně podivné a marginální. Typickou ukázkou je latimerie – relikt kdysi početné skupiny Actinistia (střapcoploutví), dlouho považovaný za nejbližšího žijícího příbuzného nás, suchozemských čtvernožců. Nahlédnutí do jejího genomu významně podpořilo konkurenční představu, že toto místo ve skutečnosti náleží bahníkům (Dipnoi). Jelikož však genom bahníků kvůli své enormní velikosti na přečtení stále čeká, genetický kód latimerie zatím představuje nejlepší zdroj informací pro sledování změn, jež se odehrály během přechodu obratlovců na souš. Nejzásadnějších obměn na cestě od lalokoploutvé ryby k obojživelníkovi doznaly pochopitelně především geny podílející se na vývoji končetin, ledvin, sluchového a čichového ústrojí či imunitního systému, a to jak na úrovni regulace exprese, tak jejich vlastní přítomnosti v genomu. Sama latimerie v porovnání s jinými obratlovci vykazuje nápadně nižší rychlost evoluce kódujících sekvencí, snad v důsledku milionů let skrytého přežívání v extrémně stabilním prostředí hlubokomořských jeskyní. Titul „živá fosilie“, zmiňovaný v souvislosti s morfologickou podobností s vyhynulými příbuznými, si tedy může právem ponechat. (Nature, doi: 10.1038/nature12027)