Zoufání nad počasím

Matka příroda opět přivedla červen do rozumné podoby, kdy se člověk těší z přívětivého podletí. Jestliže však jednoho jitra stlačí teploměr až takřka k nule, pak je to žertování až povážlivé. Patrně se povyráží pohledem, jak lidé vytahují honem z šatníků pronaftalinované svetry. Za pár dní se člověk probudí, peřina je skopaná na podlahu, teploměr ukazuje pětadvacet, během dne se vysouká ke třiceti a ještě kus nad, a to už je stav, kdy o žertování, ani trapném, už nemůže být řeči. Svět se potácí, sluneční exploze ochromuje všechno živé. Ženy strhávají ze sebe poslední, co ještě šetří cudnost. Tím se vystavují potížím dermatologickým, ne-li i sexuálním. Ačkoli těm snad ne. Muži se potí, to je to jediné, čím vyčerpávají svou zbývající aktivitu. Lidé otvírají okna v rozpálených bytech a zas je zavírají, protože se zvenku žene dovnitř ještě horší výheň. Druhého dne se však už nežene nic, ani dovnitř, ani ven. Město jako by bylo přiklopeno skleněnou kopulí, pod níž se už nehne list na stromě ani myšlenka v hlavě či vlas na spařené pleši. Je-li co k dýchání, pak slizký neviditelný opar.