Racku chechtavému u nás není do smíchu

Zeptáme-li se, jak se u nás vede racku chechtavému, odpověď je rychlá a jednoznačná: v současnosti velmi špatně. Nebylo tomu tak vždycky, populační dynamiku racka chechtavého (Larus ridibundus) provázejí u nás obrovské výkyvy.

Ještě ve třicátých letech minulého století byl na tom racek tak, že racčí kolonie na moravském rybníku v Chropyni byla vyhlášena jako přírodní zvláštnost. Po r. 1945 však došlo na celém území ČR k nárůstu počtu kolonií i hnízdících párů, a to místy až enormně. Existovalo dokonce několik kolonií s počtem více než 10 tisíc párů. Nejvíce jich hnízdilo na mělčinách údolní nádrže Nové Mlýny na Břeclavsku v letech jejího budování (1977 až 1988) – až 50 tisíc. Pak však následoval prudký, dosud uspokojivě nevysvětlený krach populace (viz tabulka).

Příčiny úbytku

Nejpřesnější data o změnách početnosti jsou k dispozici z jižních Čech. Na celém území ČR stoupal od třicátých do sedmdesátých let počet hnízdících párů i kolonií, ale pak nastal zmiňovaný drastický úbytek. Proč? Jednou z hlavních příčin je bezesporu intoxikace cizorodými látkami, zvláště zbytky chlorovaných uhlovodíků. Rackové se jako všežravci živí na smetištích, skládkách odpadků a na polích až donedávna zásobených množstvím pesticidů a umělých hnojiv. To se projevuje snižováním počtu vajec ve snůškách (průměrná velikost snůšky na Českobudějovicku je 2,3 vejce, v šedesátých letech byla 2,95), nízkou líhnivostí (jednovaječné snůšky asi 50 %, dvouvaječné 70 %, třívaječné 85 %), líhnutím různě poškozených mláďat, jejich zvýšenou úmrtností na hnízdech i mortalitou dospělců. K tomu přistupují i další příčiny – odbahňování rybníků spojené s odstraňováním příbřežní vegetace, v níž rackové hnízdí, udržování vysoké hladiny a její kolísání, při kterém jsou vyplavována hnízda. K méně významným příčinám patří vysoké stavy prasete divokého, které proniká na rybniční ostrovy, oblíbená hnízdiště racků (plenění hnízd prasaty na rybníku Amerika u Františkových Lázní od r. 1978 bylo hlavní příčinou poklesu z 1000–3000 hnízdících párů na 400 párů v r. 1980). Neblaze působí zarůstání hnízdišť keři a stromy. Když na vodní nádrži Nové Mlýny zahnízdili velcí racci bělohlaví, poklesla početnost racka chechtavého v letech 1997–1999 z 12 700 na 9400 párů pravděpodobně proto, že velcí racci lovili jeho mláďata. Příčin bude však zřejmě ještě více. Kolonií s 1000 páry už je jen několik a nová hnízdiště vznikají vzácně a většinou pouze dočasně. Zhruba za 30 let jde tedy o úbytek v rozsahu 75–80 %. Obsazenost území vyjádřená procentem mapovacích kvadrátů s hnízdními koloniemi se za stejnou dobu snížila ze 79 % na 36 %. A pokles stále pokračuje. Proto byl racek chechtavý jako silně ubývající druh v ČR přeřazen do vyšší kategorie – mezi druhy zranitelné.

Mnoho se neví o tom, že úbytek racků má také vliv na snižování početnosti jiných ptačích druhů. V koloniích racka chechtavého přímo mezi racčími hnízdy často sedí na vejcích rybáci obecní, poláci velcí i chocholačky, především se tam ale vždy s oblibou usazovaly potápky černokrké, kterým rackové svým agresivním chováním a hlučným křikem zajišťovali bezpečnost. Jednoznačně se potvrdilo, že se úbytek racků projevil i na stavech této potápky: její početnost poklesla za posledních 30 let asi o 90 % (ještě důležitější příčinou katastrofálního úbytku potápek je ovšem nízká potravní nabídka v intenzivně obhospodařovaných rybnících, která se projevuje malou produkcí mláďat).

V žádném případě však nemůžeme početní úbytky racka chechtavého svádět na myslivce. Racek je sice podle zákona o myslivosti veden ve výčtu pernaté zvěře, ale k jeho lovu je zapotřebí výjimka. I když podle nálezů kroužkovaných ptáků je (či spíše býval) stále hlavní příčinou úhynu lov, počty střelených racků v posledních 30 letech výrazně poklesly (z 2097 kusů v r. 1978 na posledních 75 ulovených racků v r. 2002).

Racek jako zimní host

Zhruba od osmdesátých let ubývají také racci zimující v ČR. U nás jde především o racky ze severu a severovýchodu, naši ptáci na zimu vesměs odlétají na pobřeží Severního moře a Atlantického oceánu, do oblasti alpských jezer a do Středomoří. Jediným významným zimovištěm u nás zřejmě zůstává Vltava v Praze. Nebylo tomu tak vždy, Prahu si rackové zvolili za shromaždiště teprve kolem r. 1920. Krmení racků z mostů i oken činžáků bývalo častou kratochvílí Pražanů, kteří s oblibou sledovali jejich vzdušné akrobacie při chytání potravy. K hnízdění však Praha vhodná není. Rackové sice ochotně využívají její rozmanité potravní zdroje (kromě skládek odpadů se početná hejna zdržují při výtoku z městské čistírny odpadních vod), nejsou jí však zřejmě schopni dostatečně přizpůsobit své hnízdní nároky. To platí i pro ostatní evropská města. V Praze bývá nejvíce racků koncem 1. a 2. březnového týdne, kdy protahují zpět na svá hnízdiště.

Také v Evropě bylo místně zaznamenáno snižování početnosti racka chechtavého, druh je však s celkovým počtem více než 1,5 milionu párů pokládán za zabezpečený. Doufejme – a poslední zprávy to naznačují –, že se početní stavy racků u nás opět zvednou.