Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Muž, který stvořil lišejníky – Simon Schwendener (1829−1919)

 |  9. 10. 2014
 |  Vesmír 93, 582, 2014/10

Lišejníky zná od pohledu každé malé dítě. Jsou nenápadné, velmi různorodé a často krásně barevné. Když se řekne lišejník, většina lidí si nejspíše vybaví keříčkovitou dutohlávku sobí nebo vláknitou provazovku, zatímco korovité lišejníky, tisknoucí své pastelově zbarvené stélky těsně ke kamenným podkladům hradních zdí či žulových balvanů, v nás zpravidla mnoho biologické představivosti neprobouzejí. Tyto duální organismy složené z houby a fotosyntetizujícího partnera jsou zkrátka po všech stránkách úžasné, jak se ostatně v tomto čísle můžete přesvědčit i v článku Jiřího Kubáska a Jana Vondráka. Stojí proto za to vědět i to, komu vlastně svět vděčí za odhalení jejich symbiotické podstaty.

Rheinfelden neboli „Rýnská pole“ je pěkné, leč nevelké švýcarské město, nacházející se na severu země v kantonu Aargau. Žije v něm necelých třináct tisíc lidí a co do počtu obyvatel je na tom podobně jako třeba naše Vrchlabí. Výjimečného na něm není vlastně nic. Snad až na dvě maličkosti. V roce 1799 se v něm narodil Jakub Kryštof Rad, jenž o půlstoletí později v jižních Čechách vynalezl kostkový cukr, a v roce 1867 se zde konalo každoroční setkání Švýcarské přírodovědné společnosti.

Byl podvečer 10. října a předsedající, profesor botaniky na Curyšské univerzitě Oswald Heer, právě představil prvního řečníka. Je jím osmatřicetiletý Simon Schwendener, čerstvě jmenovaný profesor botaniky na Univerzitě v Basileji. Je dobré si uvědomit, že univerzitní profesura a věk jen mírně převyšující Kristův znamenají v této době jediné: Schwendener musí být velice schopným vědcem. Heer je také na svého bývalého žáka, jehož kariérní životopis ztělesňuje sen každého mladého výzkumníka, náležitě pyšný. Ohlásí jej a předá mu slovo. A pak se začnou dít věci.

Vezměme to ale od začátku. Schwendener se narodil 10. února 1829 v Buchsu na švýcarsko- rakouských hranicích jako jediný syn rolníka. Rádlu a motyce utekl díky nevšednímu intelektu a od osmnácti se začal živit jako učitel. S univerzitním vzděláním začal koketovat na Ženevské univerzitě, kde se též seznámil s botanikem Alphonsem de Candolle. V roce 1853 se zapsal ke studiu na Univerzitě v Curychu, kde o tři roky později pod vedením Oswalda Heera dokončil doktorskou práci o periodických jevech v živé přírodě, zvláště v rostlinách. Dnes bychom téma jeho závěrečné práce nejspíš překřtili onomatopoetickým pojmem biorytmy. Důležitější však je, že někdy v té době se na popud Carla Wilhelma von Nägeliho (1817–1891) začal věnovat světelné mikroskopii, kterou si Nägeli velmi oblíbil - byl to právě Nägeli, kdo v polovině čtyřicátých let popsal dělení u rostlinných buněk. V roce 1857 Nägeli získal profesuru botaniky v Mnichově a mladého Schwendenera vzal s sebou jako asistenta.

Schwendener pro Nägeliho pracoval na poloviční úvazek a druhou polovinu svého času věnoval vlastním výzkumům. Vyvolenými organismy, které si získaly jeho srdce i podložní sklíčko, se přitom už v Curychu staly právě lišejníky. Zajímal se o růst a vývoj jejich stélek, a netrvalo dlouho, a v anatomii těchto nenápadných zástupců rostlinné říše se stal uznávanou autoritou. Už v roce 1860 mu byl na Mnichovské univerzitě přiznán titul soukromého, tj. řádně habilitovaného, leč neplaceného docenta (Privatdozent). V průběhu šedesátých let jeho sláva zcela v souladu s jeho publikační aktivitou rostla tempem přímo závratným. Fotografy bude možná zajímat, že jeho společné práce s Nägelim o teorii a praxi světelného mikroskopování a jeho využití v botanice se dočkaly i pochvalného uznání Ernsta Abbého, v té době celosvětově uznávaného optika ve službách Carla Zeisse.

Na jaře roku 1867 se proto Schwendener konečně dočkal nabídky profesury na Basilejské univerzitě, kterou s potěšením přijal. V říjnu téhož roku v Rheinfeldenu přátelsky mrkl na svého bývalého učitele a vyrukoval s přednáškou, kterou si proti sobě poštval všechny významné lichenology své doby. Duch Jana Husa v nedaleké Kostnici bezpochyby tleskal, neboť navzdory intelektuální přesile v auditoriu Schwendener, pamětliv hesla, že pravda vítězí, neustoupil. Neochvějně a podle mnohých drze trval na tom, že lišejníky, tehdejšími taxonomy řazené jako podskupina hub, jsou ve skutečnosti organismy vzniklé spojením houby a fotosyntetizující řasy (fotobiontem mohou být i sinice; to jsou ale na rozdíl od řas fotosyntetizující bakterie).

Lichenologická komunita označila Schwendenera s bobligovským povzdechem a smutným pohledem na zápalky okamžitě za šílence, v lepším případě za lháře. Efektivita stigmatizace konkrétně v tomto botanickém odvětví byla mimochodem pozoruhodně vysoká – slavným příkladem nám může být osud nadané mladé anglické botaničky Beatrix Potterové (1866–1943), která se kvůli systémové šikaně lichenologů nestala slavnou lichenoložkou, ale slavnou autorkou a ilustrátorkou knížek pro děti. Je feministickým paradoxem, že známé Příběhy králíčka Petra a mnohé další proslulé dětské knížky vděčí za svůj vznik vlastně šovinismu tehdejší Linnéovské společnosti. Sluší se ovšem poznamenat, že učená společnost se paní Potterové v roce 1997 posmrtně omluvila, a také to, že Schwendenerově teorii vlastně nevěřila ani Beatrix.

Takzvaná duální hypotéza byla na pranýři botaniků zabývajících se lišejníky až do začátku 20. století. Urputnou zatvrzelost apologetů starých pořádků lze nejlépe demonstrovat faktem, že poslední pokus o vyvrácení této „hereze“ byl publikován v roce 1953. Čtrnáct let poté, co se symbiotický fenotyp lišejníků podařilo získat laboratorně z původně asymbioticky žijících partnerů za kontrolovaně sterilních podmínek, a v tomtéž roce, kdy Watson s Crickem představili světu svůj model DNA. Schwendener, který zemřel krátce po skončení první světové války, se v té době musel v hrobě otáčet rychlostí parní turbíny.

Nedůvěra Schwendenerových současníků byla nicméně postavena na racionálních základech. 19. století totiž dosud nepřivyklo myšlence, že různé organismy mohou žít v těsném spojení. Termín symbióza ještě neexistoval a známé interakce mikroorganismů se omezovaly na nejkřiklavější patogenní projevy. O bakteriích se až do devadesátých let, než laboratoř Roberta Kocha vyvinula dostatečné zázemí pro kultivaci čistých kultur na agarových médiích, nevědělo skoro nic. Kacířskou se v čerstvě podarwinovské době zdála též myšlenka problematizace základní autonomní jednotky evoluce: jedince. Představa, že morfologicky i fyziologicky dobře definovaný organismus by ve skutečnosti mohl být tvořen jedinci dvou zcela odlišných druhů, byla jako vystřižená ze špatného hororu Mary Shelleyové.

Sám Schwendener považoval mykobiontního partnera za parazita, zatímco řasa či sinice musela být podle všech pravidel zotročeným sluhou, z něhož marnotratný pán čerpal organické látky vyráběné fotosyntézou. Navzdory nepříznivému přijetí v samotné lichenologii si Schwendenerova hypotéza dokázala najít cestu do srdce i mozkových závitů řady významných experimentálních botaniků. Mezi ty nejvýznamnější patřili například Němec Anton de Bary (1831–1888), král experimentální botaniky druhé poloviny 19. století, jemuž je dnes připisováno autorství termínu symbióza, nebo Andrej Sergejevič Famicyn (1835–1918), zakladatel laboratoře rostlinné anatomie a fyziologie na Ruské akademii věd a jeden z prvních, kteří propagovali endosymbiotický původ chloroplastů.

Když Schwendener svou odvážnou hypotézu představil světu, byl vlastně se studiem lišejníků víceméně hotov. Po detailní publikaci svých výsledků doporučil pozornosti lichenologů kultivační experimenty, které, jak věřil, musely jeho teorii potvrdit, a začal se věnovat jiným bohulibým tématům. Mladá generace experimentátorů vzala podobné pokusy jako výzvu a během sedmdesátých a osmdesátých let za sice ne zcela kontrolovatelných podmínek, leč přesto ukázala, že Schwendener si svá tvrzení nevycucal z prstu. A co víc, jeho zvláštní teorie otevřela dveře do nového světa nazírání na živé organismy.

Tou dobou se konečně vyrojily i dosud chybějící popisné termíny: vznikla slovíčka jako symbióza, mutualismus či komensalismus. A ejhle - konkrétně s mutualistickými symbiózami jako by se najednou roztrhl pytel. V protistních organismech byly objeveny symbiotické zoochlorely a zooxantely, světlo světa spatřil fenomén mykorhizy a v neposlední řadě se přišlo i na symbiotické soužití hlízkových bakterií s kořeny bobovitých rostlin. Objevitelé všech těchto jevů Schwendenera osobně znali a v souvislosti s teoretickým přesahem svých objevů na něj nezapomněli odkázat.

Simona Schwendenera už ale lišejníky nezajímaly. Zaměřil se na korelaci tvaru rostlinného těla a fyziologické funkce a během deseti let se i v této oblasti znovu vypracoval na světově uznávaného odborníka. Basilej už mu byla příliš malá, po mnoha letech se v místním malém rybníku cítil jako kanár v kleci, a tak v roce 1877 s radostí přijal nabídku na profesuru v německém Tübingenu, odkud se brzy nechal zlákat do Mekky tehdejší experimentální biologie, na berlínskou univerzitu.

Pokud víme, Schwendener byl skromný a příjemný pán, který žil svou vědou a večírky vymetal jen z povinnosti, jak se na děkana a později krátce i na rektora slušelo. Stal se zakládajícím členem Německé botanické společnosti, jíž předsedal od roku 1895 do roku 1909. Radost by z něj měly i feministky, neboť v době, kdy jiní profesoři nesmlouvavě vynášeli vědychtivé posluchačky ze svých přednášek v zubech, tři z celkem pěti žen v Německé botanické společnosti za celé první půlstoletí její existence v ní byly na jeho osobní doporučení.

Simon Schwendener se nikdy neoženil, a to ze stejného důvodu jako Jan Neruda. Dlouho byl velmi chudý a pak najednou velmi starý. A tak psal učená pojednání a romantické básně a finančně podporoval nadané mladé studenty, dokud v roce 1910 neodešel ve svých jednaosmdesáti letech do důchodu. Zemřel 27. května 1919. Pamětliv toho, jak velkým darem je vzdělání pro ty, kteří se nenarodili se zlatou lžičkou v ústech, odkázal celý svůj majetek škole ve svém rodném městě, aby umožnil studium i těm, kteří by jinak studovat nemohli.

Dnes si jeho jméno vybaví málokdo. A přitom je to badatel, jenž se nesmazatelně zapsal nejen do dějin botaniky, neboť symbiotické interakce, prvně deklarované právě na lišejnících, obrátily o sto let později díky Lynn Margulisové a její teorii sériové endosymbiózy vzhůru nohama celou biologii. Tak či tak, lišejníky jsou všude kolem nás. Není proto od věci znát muže, který rozluštil jejich fascinující tajemství.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie

O autorovi

Josef Lhotský

RNDr. Josef Lhotský, Ph.D., (*1986) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na PřF UK, kde se zabýval fenoménem symbiózy v evoluci, teorií symbiogeneze a dějinami evolučního myšlení. Přednášel na PřF UK, FSS MU a FF UP. Je autorem knih Symbiotický vesmír: biologický horizont událostí, Úvod do studia symbiotických interakcí mikroorganismů. Nový pohled na viry a bakterie a Sen noci darwinovské aneb O čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá. V roce 2016 získal cenu nakladatelství Academia za překlad vědecké & populárně naučné literatury.
Lhotský Josef

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné