Zrada na sedm způsobů

Fenomén kolaborantství, tak jak ho v dnešní době nejčastěji chápeme, se v dějinách objevuje vlastně až ve 20. století, v době meziválečné a zejména v období druhé světové války. Historik Michael Borovička se v knize Kolaboranti 1939–1945 snaží přiblížit tento fenomén nikoli jako abstraktně popisovaný jev, ale prostřednictvím rozboru životních osudů konkrétních sedmi významných kolaborantů z doby druhé světové války.

Jeho zpracování má minimálně dvě velké přednosti. Jednak dokáže jako dobrý vypravěč čtenáře zaujmout a předat mu v relativně krátkých textech komplexní a propracovaný obraz života sedmi osobností. A jednak si zachovává potřebný odstup od tématu – jeho kniha není žádným zkratkovitým odsudkem oněch sedmi mužů, ale rozhodně se nestaví ani do role jejich obhájce. Autor se zkrátka pokouší ukázat jejich životní dráhy v kontextu dějinných událostí a atmosféry společnosti a pochopit, proč nakonec dospěli až ke kolaboraci. A že tyto životní dráhy byly často velmi klikaté…

Knihu otevírá příběh asi nejznámějšího českého kolaboranta Emanuela Moravce, který nechvalně proslul zejména jako ministr školství a osvěty protektorátu Čechy a Morava. Méně se ovšem ví, že tento muž, který až do počátku Pražského povstání 5. dubna 1945, kdy spáchal sebevraždu, z plných sil horoval pro podporu nacistického Německa a zvěstoval vítězství „třetí říše“, byl celoživotním obdivovatelem T. G. Masaryka (dokonce stál čestnou stráž u jeho rakve) a ještě v září 1938 navzdory všem rozkazům opustil svůj vojenský útvar na jižní Moravě, odjel do Prahy, bez ohlášení vtrhl na jednání prezidenta Edvarda Beneše s předsedou vlády generálem Janem Syrovým a vyzýval je, aby neustupovali Hitlerovi a vyhlásili Německu válku.

Známý norský kolaborant, loutkový předseda norské vlády, nepraktický intelektuál Vidkun Quisling obdivoval v mládí ideje komunismu a v době svého působení jako diplomatický zástupce Norska v revolučním Rusku se dokonce velmi sblížil s L. D. Trockým, kterému radil při bojích s „bílými“.

Generál Andrej Andrejevič Vlasov, jenž po svém zajetí kolaboroval s nacisty a sestavil oddíly ROA (Ruské osvobozenecké armády), které na sklonku války bojovaly proti Rudé armádě, „dělal kariéru“ v sovětské komunistické straně, byl ceněným vojenským poradcem Čankajška a posléze patřil dokonce ke Stalinovým oblíbencům.

Generál Friedrich Paulus ze sedmy poněkud vyčnívá. Tento německý generál stál celý život mimo politiku a „čekal na rozkazy“ nadřízeného. Odmítl až ten poslední – když ho Hitler prostřednictvím telegrafu povýšil v obleženém Stalingradu na polního maršála a tím fakticky vyzval k sebevraždě (protože „němečtí polní maršálové se do zajetí nevzdávají“). Paulus se nechal zajmout, spolupracoval se Sověty a vypovídal i u Norimberského tribunálu.

Druhý Čechoslovák, prezident Slovenského státu dr. Jozef Tiso v mládí vůbec nebyl slovenským nacionalistou, naopak řádně pracoval v uherských úředních strukturách a v meziválečném období se zprvu orientoval na náboženskou a nikoli nacionální jednotu. Teprve v předvečer likvidace Česko-Slovenské republiky pod nátlakem Hitlera zamířil na cestu vedoucí k rozbití republiky.

Další hlava státu, tentokrát „vichistické“ Francie, maršál Philippe Pétain, byl válečným hrdinou první světové války, bojoval u Verdunu a byl známý mimo jiné tím, že se snažil za každou cenu minimalizovat ztráty na životech vojáků.

Belgičan Léon Degrelle začínal jako militantní katolický aktivista a později valonský nacionalista. Po obsazení Belgie, kdy nacisté podporovali „germánské“ Vlámy proti „románským“ Valonům (kteří se na Vlámy sami vždy dívali poněkud svrchu) a umožnili Vlámům vstupovat do SS, si vyprosil u Himmlera povolení založit valonskou dobrovolnickou jednotku, která by bojovala alespoň po boku SS. Takřka všichni její členové zahynuli na východní frontě, zatímco Degrelle žil ve španělském exilu až do roku 1994.

Existuje něco, co tyto muže spojuje? Za prvé určitá ideová neukotvenost. Mnozí se během života upnuli k několika zcela protichůdným myšlenkovým konceptům, ale většinou šlo spíše o povrchní zájem. Za druhé inklinace k autoritářství. To se netýká jen politického systému (sympatie k „vůdcovskému“ řízení státu), ale třeba i profesního života (všichni výše jmenovaní strávili alespoň část života v armádě jako vojáci z povolání, krom Tisa, který byl zase knězem církve římskokatolické). A za třetí přesvědčení o vlastní výjimečnosti a nedoceněnosti. Všichni byli (snad i upřímně) přesvědčeni, že dělají to nejlepší pro svůj národ a stanou se jeho zachránci a spasiteli, a nebyli si ochotni přiznat, kolik zla sami napáchali.

Cesta člověka ke zlu je málokdy jasná a přímočará. Pokud chceme opravdu porozumět tomu, co a proč jej na ni může svést, nemůžeme se spokojit jen se „zaškatulkováváním“ lidí (třeba pod hlavičku „kolaborant“), ale musíme se snažit pochopit jejich úvahy a motivace, nevidět je jako izolované osoby, ale jako součást historického a společenského kontextu. Prvním krokem k pochopení může být četba knihy Michaela Borovičky – a bude to vykročení správným směrem.