O bohatství a morálce

Řidiči jakých vozů nedají přednost na křižovatce či nezastaví, aby chodec mohl klidně přejít: nových, luxusních, nebo starých, obyčejných?

Psycholog Paul Piff s kolegy z Kalifornské univerzity v Berkeley ověřil obvyklé očekávání, že bezohlednější budou majitelé drahých vozů. A na silnicích San Franciska jej bezesporu potvrdil.¹⁾ Zhruba 12 % vozů předjíždělo, ač nesmělo, a třetina projela chodci před nosem. Většinou to byla právě auta vyšších tříd.

Piffovy výsledky navázaly na dlouhou řadu výzkumů ukazujících, že lidé z vyšších sociálních vrstev jednají mnohem sebestředněji. Je dokázáno, že při seznamování, v rozhovorech či při začátku spolupráce na projektu lidé s vyšším společenským statusem méně naslouchají druhým, méně přikyvují, naopak více se vrtí či si místo poznámek nesmyslně čmárají – zkrátka jsou méně zaujati tím, co ostatní říkají.²⁾ Podobně jsou méně ochotni, získají-li nečekaně peníze, se o ně rozdělit s bližními. Naopak lidé s nižším sociálním statusem mají rovnostářské tendence a část získaného bohatství mnohdy přenechávají druhým.³⁾

Jednoznačné vysvětlení individualismu bohatších je vcelku intuitivní – zámožnější lidé mají více zdrojů, které mohou vydat na dosažení svých zájmů. Nemusejí spoléhat na pomoc druhých, a tak nejsou nuceni chovat se k nim vstřícně. Chudá žena musí být na sousedku milá, i když ji nesnese, protože od ní může někdy potřebovat pohlídat dítě. Matka z vysokopříjmové domácnosti sousedku ignoruje a najme si chůvu. Bohatí tak místo toho, aby si budovali tzv. sociální kapitál (jakýsi akumulovaný souhrn úsluh ostatním a reputaci dobrého člověka), mohou více spoléhat na statky kupované na odosobnělých trzích.