Aktuální číslo:

Příliš povyku pro nic?

Jindřich Kabát: Psychologie komunismuPráh, Praha 2011, předmluva Václav Malý, 472 stran, EAN 978-80-7252-347-4

| 4. 4. 2013

| Vesmír 92, 244, 2013/4

Knihu Psychologie komunismu prezentuje nakladatel jako jedinečnou analýzu myslí lidí žijících za minulého režimu, mluvilo se o ní v televizi i v rádiu, psalo na internetu a pochvalně se o ní vyjádřilo několik výrazných osobností veřejného života (např. Václav Malý). Snad i proto jsem se cítil po jejím přečtení dosti zklamán.

Po formální stránce lze knize vytknout v první řadě jistou nesystematičnost. Spíše než o ucelený výklad s jasnou linií a směřováním se jedná o mozaiku různých jednotlivostí, které jsou agregovány do delších oddílů bez zřejmých souvislostí. Přestože mnohé z těchto „kamínků“ jsou samy o sobě zajímavé, bez systematizace nelze nahlédnout na celý obraz, který se autor snaží popsat. Nepříliš dobrá je také jazyková úroveň textu – občas jako by ve větě chybělo jedno či více slov, formulace jsou nejasné či nejednoznačné, někdy autor v jednom odstavci zcela popře tvrzení odstavce předchozího, objevují se chyby syntaktické i gramatické a knize neprospívá ani hojnost překlepů.

Co do obsahu je kniha rovněž poněkud problematická. Autor deklaruje snahu o objektivně vědecký přístup, bohužel zůstává spíše u té snahy. Ne právě vědecky zachází třeba s pojmy. Například samotný „komunismus“ autor hned na počátku označí za nedefinovatelný a následně jej neustále používá v nejrůznějších významech a vyzněních. Odvolává se na fakt, že „komunismus“ nikdy neexistoval a v minulosti nenastal – přesto mluví o tom, jak „komunismus“ totalitně fungoval, jak lživě se sebeprezentoval, destruktivně ovlivňoval každodenní život lidí apod. Při popisu společnosti za minulého režimu autor většinou nezohledňuje konkrétní období – čtenář tak může nabýt dojmu, že život a společnost vypadaly po celou dobu minulého režimu zcela stejně, přestože každé období mělo svá výrazná specifika a společnost i život v ní procházely velmi zásadními změnami (např. léta padesátá, šedesátá, pražské jaro, normalizace...). Kniha se také neopírá o žádné psychologické či sociologické studie a uchyluje se k velmi vágním kvantifikacím. (Kupříkladu o každém systému v kterékoli zemi a době asi můžeme i bez vědecké studie říct, že: „část lidí režimem trpěla, část profitovala a část tak nějak žila“.) Autor rovněž nezřídka sklouzne k poněkud černobílému vidění – ne snad, že by na minulý režim nahlížel jen „černě“, spíše veškeré jeho oponenty či alternativy líčí „co nejběleji“. Například tvrzení, že působení církví ve společnosti vždy v historii podporovalo názorovou pluralitu, toleranci, osobní svobodu, určité demokratizační tendence apod., lze považovat vůči církvím (zejména té římskokatolické) snad až za přespříliš lichotivé. Autor také prokládá text „typickými ukázkami ze života“, které ovšem působí spíše jako „typické ukázky z povídek Šimka a Grossmanna“, leda by snad každý dům v zemi měl svou domovnici Šmauzovou a každá škola svého ředitele Vachtu…

Těžko říci, do jaké míry autor popisuje obsah i možné náhledy na život minulé reality v úplnosti a do jaké míry vidí a zdůrazňuje to, co vidět chce. Vcelku bychom knihu Psychologie komunismu měli brát spíše jako osobní interpretaci subjektivně zvolené výseče reality než jako objektivní vědeckou studii. Je to škoda, neboť uchopit téma duševního života lidí žijících v minulém režimu (ale i v kterékoli jiné době a společnosti) skutečně vědecky a pokusit se o nezaujatou objektivní analýzu by bylo jistě zajímavé i záslužné. Pokus Jindřicha Kabáta je paradoxním způsobem příznačný – na počátku byl zřejmě dobrý úmysl a hezká vize, praktická realizace se ale jaksi nezdařila… Nezbývá než doufat, že se najde někdo, kdo se o to pokusí znovu – třeba s menší pompou, ale zato s větším úspěchem.

(s. 9–10)

Komunismus se přesně definovat nedá, protože ještě nikdy v historii nebyl. Nikdy ani nenastal a nikdy neexistoval. Něco, co neexistovalo, by se mohlo definovat podle představy, jak by to mohlo jednou vypadat. Jenže představa je jen přáním, nemá žádnou další váhu. Navíc se ani nikdy v pravé míře neuskutečnila. Někdy se místo toho hovoří o některém ze stadií směřování ke komunismu. O socialismu, pokrokovém hnutí atp.

[…]

A tak se pohybujeme ve světě, který má úplně jiná pravidla a zákonitosti, než jaká o něm někdo tvrdí. Ve světě, kde vládnou lidé, kteří to, co dělají, a realitu kolem pojmenovávají tak, jak se jim to hodí a momentálně líbí. Proto jejich vysvětlení přijmout nelze. Definování komunismu proto bylo vždy dáno osobním založením, vlastním přáním, postojem a osobní výhodou než jakoukoli reflexí reality.

Komunismus tedy není vůbec možné definovat podle vlastního vymezení jeho zastánců ani podle jakýchkoli kritérií objektivity, není-li a ve skutečnosti ani nikdy nebyl v podobě, za kterou se navenek vydával. To se týká i stadií směřování, která většinou sklouznou do nějakého pojmového křížence, kde něco již nastalo, cosi platí a cosi jednou bude. Ale na nic z toho se spolehnout nelze.

Veškerá sebeprezentace komunismu je totiž založena na lži a na vydávání se za to, co není. Pro doložení této teze stačí sledovat odlišnost mezi tím, jak tento systém skutečně fungoval a jak se v rozporu s tím vymezoval. Lež je pak možné definovat jen v porovnání s pravdou. Pravda má nekonečné množství definic.

[…]

Vzhledem k tomu, že v centru dění je člověk a jeho život ve společnosti, mohlo by být platné i tvrzení, že individuálně prožívaný komunismus je vlastně představou, jak změnit své vidění věcí a chování, v řadě případů i charakter, aby byl jedinec úspěšný v systému, který navodila nepřirozená diktatura. Tedy jak se prakticky zachovat, abych v tomto systému rychle a dobře uspěl. V takovém důsledku by komunismus pak neměl daleko k jisté vadě charakteru.

(s. 64)

Ráno se můžete probudit s relativně dobrou náladou. Aby vydržela, nepustíte si rádio, ale pustí si ho váš soused, kterého vám nastěhovali do vašeho bytu a vytvořili tak dvě bytové jednotky se společnou chodbou.

Soused straník má tak hlasitě puštěné zprávy referující o socialistickém soutěžení, že vás napadne, že tohle už je naschvál, a rozhodnete se mu to zatrhnout. Pak si ale uvědomíte, jaké problémy by to zase přivodilo, a řeknete si, že stejně za chvíli musíte do práce.

[…]

Pak se obléknete a jdete na zastávku autobusu. Cestou vás hlouček lidí na rohu, samí svazáci v uniformě, pozvou s letáky v ruce na brigádu v místě bydliště. Nechcete leták, ale nemáte možnost, jak se jim vyhnout. Pojďte se podívat na nástěnku, vyzvou vás, omluvíte se na svůj spěch, ale oni vás k ní žertovně dotáhnou.

Na nástěnce je fotografie z minulé brigády, kam jste poprvé a naposledy šel. Je tam váš obličej. Zrudnete a propadne se studem, co tomu řeknou další slušní sousedi kolem. Ale svazáci na něj ukazují a radostně srovnávají váš obličej s fotografií. „Řekněte nám…, jaký jste měl dojem z minulé brigády.“ Nenapadne vás nic jiného, než říci, že výroba se nezastaví a vaše práce nepočká a oni to jistě pochopí.

Na magická slova o výrobě vás propustí a vy si připadáte jako hlupák.

Na stanici se vás hned ujme soused odnaproti, který na vás z dálky mává a křičí: „Mám pro vás sovětskou vlajku, viděl jsem, že vám chybí, když jste vyvěšovali jen tu naši, tak jsem vám ji opatřil – a jen za 50 korun!!!“

(s. 8)

Lety hledání pravdy se každý naučil, že musí být velmi opatrný. Zejména je- li kdokoli přesvědčován, jak věc byla skvělá, anebo strašlivá. I to je důsledek přirozené lidské citlivosti, snahy nenechat se manipulovat. Navíc máme sklon být po nějaké době tak trochu unavení ze všeho, co vyvolává příliš silné emoce a konflikty.

Toto shrnutí některých znaků diktatury komunismu je popisné a tolik nehodnotí. Nevyhne se ale samozřejmě hodnocení tam, kde jde o posouzení na úrovni psychopatologie a etiky a kde je určitý prvek třeba označit buď záporně, anebo kladně. Patologické jevy, mezi které diktatura patří, se také nevyhnou subjektivnímu hodnocení pisatele, protože osobnostní založení každého člověka v optimu vylučuje, abychom nečekaně nebezpečné, zhoubné anebo pro člověka škodlivé jevy popsali lidsky neutrálně.