Mapování savců v České republice

Znalost zeměpisného rozšíření – ať již celkového areálu, nebo dílčího výskytu na určitém území – je nedílnou součástí základní charakteristiky biologického druhu.

Vyhodnocení zoogeografických údajů má uplatnění na druhové a regionální úrovni. Zatímco v prvém případě informace přispívají k pochopení historie druhů (či vyšších taxonů), v druhém pomáhají při rekonstrukci vývoje přírodních poměrů regionu v různých časových horizontech nebo při vypracování strategie ochrany ohrožených druhů. Produktem zoogeografických studií zpravidla bývají různé typy map, předkládající s různou mírou přesnosti a přehlednosti získané údaje o výskytu sledovaných druhů či skupin.

Historie aneb Od bodu k ploše

Historicky starší bodové mapy podchycují jednotlivé nálezy formou bodů s přesností odpovídající použitému mapovému podkladu. Mají několik výhod, ale i nevýhod. Mezi hlavní klady patří jejich relativní přesnost, větší vypovídací hodnota (už podle počtu zaznamenaných lokalit lze usuzovat na hojnost či vzácnost druhu) a možnost snadnějšího porovnávání s přírodními poměry (např. s výškovou členitostí sledovaného území, lesnatostí, říční sítí ap.).

Zatímco dříve bývala nevýhodou jejich pracnost (v současnosti přenesená na výpočetní techniku), dnes je to skutečnost, že takto zobrazené výsledky mapování se špatně kvantifikují a vyhodnocují z hlediska změn v různých časových horizontech. Tento nedostatek pocítili (a leckdy stále pociťují) přírodovědci a ochranáři zejména při „střetech“ s technokraty, kteří při jednáních dokážou své (často nehorázné) požadavky podložit množstvím konkrétních čísel, proti nimž se „hezké“ a přehledné bodové mapy jen obtížně prosazují. Tyto skutečnosti byly jedním z podnětů pro vznik metodiky síťového (kvadrátového) mapování.

Současná metodika

V Evropě se k síťovému mapování používají dva typy čtvercových sítí. První (Universal Transverse Mercator, UTM) vychází z pravoúhlého zeměpisného souřadnicového systému a má základní mapovací pole o velikosti 100 × 100 km (s možností dalšího dělení na menší plochy 50 × 50 km a 10 × 10 km). Tento systém byl použit kupříkladu při přípravě Atlasu evropských savců.

Pro území menšího rozsahu je však tato mapovací síť příliš hrubá, a proto se na úrovni států obvykle používá síť o čtvercích přibližné velikosti 12 × 11 km (metodika Kartierung der Flora Mitteleuropas, KFME), které odpovídají 10 minutám zeměpisné délky a 6 minutám zeměpisné šířky. Tato pole identifikuje čtyřmístný číselný kód, přičemž první dvojčíslí označuje řadu a druhé sloupec (např. střed Prahy má číslo 5952). Na území ČR připadá celkem 679 čtverců, z nichž mnohé k nám zasahují jen velice okrajově; proto se častěji operuje s počtem 628 čtverců, které leží na našem území celé nebo z podstatné části. Pokud se pracuje v mikroregionu, lze mapovací síť ještě zjemnit rozdělením každého čtverce na čtvrtiny (označují se písmeny a–d).

Tradici síťového mapování u nás založili botanikové již v šedesátých letech 20. století, poté se ujalo i při sledování hmyzu, měkkýšů a suchozemských obratlovců. Největšího pokroku v tomto směru dosáhli ornitologové, kteří využívají široké zázemí profesionálních i amatérských spolupracovníků. U savců je situace jiná, přestože se týká zhruba jen třetinového počtu druhů. Jejich zjišťování v terénu je většinou časově náročné a komplikované i determinačními problémy, neboť správné určení řady druhů vyžaduje dostatečné praktické zkušenosti (rejsec černý, hrabošík podzemní, myšice malooká, celá řada druhů netopýrů aj.). Nadto se odborníci zabývající se výzkumem savců nemohou opřít o tak početné zázemí spolupracovníků, jaké nabízí Česká společnost ornitologická při mapování ptáků.

Z uvedených důvodů postupovalo sledování výskytu našich savců volnějším tempem. První bodové mapy zoogeograficky zajímavých druhů sice byly k dispozici již v šedesátých letech předchozího století (myšice temnopásá, myšice malooká, některé druhy letounů), avšak teprve od sedmdesátých let se mapování rozběhlo „svižněji“ a maximální intenzity dosáhlo (mimo jiné i za přispění systému grantových projektů) v posledních dvou desetiletích. Dnes už máme k dispozici síťové mapy v takovém stadiu, že vcelku realisticky ukazují stav rozšíření jednotlivých druhů na území České republiky. U velkých nebo nápadnějších druhů jsou dokonce k dispozici i časově strukturované databáze, umožňující sledovat změny rozšíření a vývoj areálů v určitých časových horizontech (např. u sysla obecného, bobra evropského, nutrie, králíka divokého, psíka mývalovitého
či norka amerického).

Základním zdrojem údajů pro mapové zpracování je důkladný terénní průzkum. Jak během druhé poloviny století mapování savců výrazně pokročilo, nejlépe dokumentují aktuální výsledky u rejska malého (Sorex minutus), jednoho z našich nejběžnějších drobných savců (obr. 2). Tento druh zároveň může posloužit jako model umožňující určité zevšeobecnění – z mapky je evidentní, že neobsazené zůstávají zejména čtverce v nížinatých regionech střední a jižní Moravy, přičemž obdobné schéma se týká řady dalších druhů – drobných zemních savců, letounů i větších savců.

Neznamená to samozřejmě, že by v těchto místech rejsek malý nežil. Vysvětlení „bílých míst“ je prosté – každý zoolog či přírodovědec obecně dává přednost terénní práci v horách či jiných atraktivnějších územích než v zemědělsky intenzivně obhospodařovaných nížinách. Abychom dotáhli mnohaleté úsilí do konce, musíme dnes věnovat pozornost i těmto (možná zdánlivě) nehostinným končinám. Ve středních a východních Čechách se to už v posledních letech podařilo, zbývají ještě moravské nížiny…

Vývoj fauny savců ČR

Fauna bývá mnohdy mylně považována za část přírodního prostředí, která se mění jen v horizontu tisíců či milionů let v souvislosti s geologickými či klimatickými procesy. Ve skutečnosti se složení zvířeny kvalitativně (počet druhů) i kvantitativně (zastoupení druhů) mění i v údobích desítek či stovek let. U savců můžeme změny v druhovém složení vcelku dobře doložit, neboť na přelomu 19. a 20. století F. Bayer publikoval přehled našich savců, jehož jedinou nevýhodou je, že popisuje poměry pouze v Čechách. Připočteme- li však další druhy v té době prokazatelně známé i z Moravy a Slezska, máme solidní podklad pro srovnání vývoje naší savčí fauny za uplynulých 100 let (tab. I).

V Bayerově přehledu najdeme celkem 56 druhů. Připočteme-li 7 tehdy výhradně „moravsko-slezských“ druhů, dostaneme se ke konečnému počtu 62. Dnes již z ČR známe 89 druhů. Skutečnost, že za poslední století se druhové spektrum našich savců rozrostlo o 27 druhů, tedy o více než třetinu (43,5 %), je pro mnohé asi překvapivá a vyvolává logickou otázku, čím je to způsobeno. Stalo se naše území cílem soustředěné migrace nových druhů z okolních území, nebo naši předkové nebyli v terénních výzkumech tak úspěšní, či dokonce některé druhy nedokázali rozeznat? Každá ze zmíněných možností má reálný podklad – viz obr. 7.

Na základě výsledků mapování můžeme také doložit, že rozšíření některých druhů našich savců se mění i v průběhu několika desetiletí, tedy v relativně krátkém rozpětí. Na jedné straně jsou druhy mizející, např. sysel obecný, plch zahradní nebo kočka divoká, na straně druhé řada původních druhů rozsah výskytu rozšiřuje, jak je tomu například u rejsce černého (Neomys anomalus) nebo bělozubky bělobřiché (Crocidura leucodon).

Zajímavý „příběh“ má křeček polní (Cricetus cricetus). Zatímco v padesátých a šedesátých letech platil za významného polního „škůdce“ s výskytem v agrární krajině od nížin do vrchovin, v letech sedmdesátých a osmdesátých prošel výrazným populačních propadem a po částečné rekonvalescenci se sice místy opět vyskytuje velice hojně, avšak pouze v níže položených oblastech. Existuje i řada dalších podobně zajímavých epizod, jako třeba expanze bobra evropského (Castor fiber).

Za půl století intenzivního výzkumu se tedy situace v poznání našich savců výrazně změnila, dílem skutečnými změnami ve složení fauny, dílem v důsledku značného pokroku při terénním výzkumu a laboratorním zpracování získaných materiálů. Zatímco na počátku nebylo prakticky na co navázat, nyní zásluhou desítek zoologů i mnoha „amatérů“ (někteří ovšem zkušenostmi předčí leckterého profesionála) se podařilo dát dohromady solidní základní přehled o stavu naší savčí zvířeny, který v budoucnu umožní sledovat změny na úrovni v minulosti neobvyklé.